Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1514/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal náhrady škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), která mu byla způsobena rozhodnutím Dopravního inspektorátu PČR v P. ze dne 23. 7. 1999, ve spojení s rozhodnutím Dopravního inspektorátu m. P. PČR ze dne 29. 9. 1999, kterými mu bylo v souvislosti s vyšetřováním dopravní nehody, jejímž byl dne 11. 7. 1999 účastníkem, zadržen do konečného rozhodnutí řidičský průkaz; rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. , byl podle § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby vznesené pro trestný čin ublížení na zdraví (§ 224 odst. 1,2 trestního zákona), kterého se měl dne 11. 7. 1999 dopustit, zproštěn. Vzhledem k tomu, že po dobu zadržení řidičského průkazu, tj. od 11. 7. 1999 do 16. 2. 2000, nemohl vykonávat dosavadní práci řidiče, ušel mu výdělek ve výši 109.546,29 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 7 mezitímním rozsudkem ze dne 22. 10. 2002, č. j. - 18, rozhodl, že základ žalobního nároku na náhradu škody je opodstatněný. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že rozhodnutím Dopravního inspektorátu PČR v P. ze dne 23. 7. 1999, které bylo v odvolacím řízení (po udělení souhlasu státního zastupitelství ze dne 1. 9. 1999) rozhodnutím Dopravního inspektorátu m. P. PČR ze dne 29. 9. 1999 „jako významový celek“ potvrzeno, bylo rozhodnuto podle ust. , 3 vyhl. MV ČR č. , o řidičských průkazech, ve znění pozdějších předpisů, že žalobci nebude vrácen před konečným rozhodnutím řidičský průkaz zadržený mu podle ust. , o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, dne 11. 7. 1999 v souvislosti s důvodným podezřením ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle , 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že v prostoru křižovatky ulic K.-K. po přejetí na zelené signální světlo se střetl s protijedoucím osobním vozem řízeným M. P., který byl při dopravní nehodě usmrcen, a byli zraněni jeho spolujezdci J. Š. a D. Š. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. , byl žalobce pro uvedený skutek podle tr. řádu zproštěn obžaloby. Žaloba proti rozhodnutí Dopravního inspektorátu m. P. PČR ze dne 29. 9. 1999 byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2000, č. j. - 29, zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Nároku žalobce na náhradu škody uplatněnému u žalované ( , ) nebylo vyhověno. Soud prvního dospěl k závěru, že základ nároku žalobce na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle je dán ( zák. tohoto zákona), neboť na základě pravomocného rozhodnutí Dopravního inspektorátu PČR v P. ze dne 23. 7. 1999, jehož nezákonnost byla vyslovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. , byl žalobci po dobu od 11. 7. 1999 do 16. 2. 2000 odňat řidičský průkaz a po tuto dobu nemohl žalobce vykonávat práci řidiče, a v souvislosti s tím mu vznikla škoda, jejíž výše bude určena v konečném rozhodnutí. Jestliže byl žalobce zproštěn obžaloby z důvodu, že skutek, kterého se měl dopustit, není trestným činem, pak se nedopustil žádného jednání, jímž by porušil , ani tehdy platnou , o pravidlech provozu na pozemních komunikacích; nezavdal tudíž příčinu k tomu, aby mu byl odebrán řidičský průkaz do doby konečného rozhodnutí ve věci dopravní nehody ze dne 11. 7. 1999. S poukazem na judikaturu týkající se nezákonnosti sdělení obvinění v případě zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby obvodní soud dále dovodil, že rozhodnutí ze dne 23. 7. 1999 bylo sice vydáno ve správním řízení, avšak bylo vyvoláno probíhajícím trestním řízením, zahájeným sdělením obvinění dne 12. 7. 1999. Splněna byla i podmínka uvedená v ust. , neboť žalobce využil možnosti podat proti rozhodnutí z 23. 7. 1999 odvolání k příslušnému orgánu.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2003, č. j. - 34, změnil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, jíž se žalobce na žalované domáhal náhrady škody ve výši 109.546,29 Kč s příslušenstvím, zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, neztotožnil se však s jeho závěry právními. Na rozdíl od něj dovodil, že proti rozhodnutí vydanému ve správním řízení, jímž byl žalobci dočasně zadržen řidičský průkaz do konečného rozhodnutí, sice žalobce podal odvolání a i správní žalobu k soudu ( ), avšak toto rozhodnutí nebylo zrušeno ani změněno příslušným orgánem ve smyslu ust. cit. zákona, takže jedna z podmínek pro přiznání náhrady škody nebyla v daném případě splněna. Pokud tento zákon předepisuje v ust. požadavek, aby rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, muselo by předmětné správní rozhodnutí být zrušeno nebo změněno ve správním řízení. Je proto nesprávný názor žalobce i soudu prvního stupně, že rozhodnutím, kterým bylo správní rozhodnutí zrušeno, resp. jímž byla vyslovena jeho nezákonnost, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. , jímž žalobce byl zproštěn obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví podle , 2 trestního zákona. V trestním řízení byla projednávána otázka zcela jiná, než která byla předmětem správního rozhodnutí, a to, zda jednání žalobce naplňuje skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví; jestliže soud v trestním řízení dospěl k závěru, že naplnění skutkové podstaty trestného činu nebylo prokázáno, neřeší to nikterak otázku správnosti rozhodnutí vydaného ve správním řízení, protože soud rozhodující v trestním řízení není orgánem, který je příslušný k přezkoumávání správního rozhodnutí, navíc se k otázce řešené ve správním rozhodnutí nevyjádřil a ani vyjádřit nemohl. Skutečnost, že jednání žalobce nebylo shledáno trestným činem, nemá pro posouzení správnosti správního rozhodnutí o dočasném zadržení občanského průkazu význam. Pokud soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na judikaturu týkající se nezákonnosti vznesení obvinění v případě zastavení trestního řízení, přehlíží tu skutečnost, že vznesení obvinění bylo vydáno v trestním řízení, tedy ve stejném řízení, v němž bylo rozhodnuto o jeho zastavení. V projednávané věci však rozhodnutí bylo vydáno ve správním řízení, o jehož správnosti nemůže rozhodnout soud v trestní věci, a to ani za situace, kdy obžalovaný byl obžaloby zproštěn.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v , tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na to, že vyhl. č. , o řidičských průkazech, která dává příslušným dopravním inspektorátům právo rozhodnout o nevrácení řidičského průkazu před konečným rozhodnutím, výslovně odlišuje právní režim tohoto postupu v případech, v nichž se jedná v souvislosti s důvodem zadržení řidičského průkazu o trestný čin. Tento právní předpis tedy výslovně svazuje správní rozhodnutí s rozhodnutím v trestním řízení, neboť jedině v trestním řízení může být vysloveno, zda se jedná či nejedná o trestný čin. Rozhodnutí vydané v trestním řízení má tedy „přímo z vyhlášky“ přímý vliv na řízení správní. Byl-li žalobce v daném případě zproštěn viny, znamená to, že předmětnou dopravní nehodu nezavinil. Již z toho je zřejmé, že očekávání správního orgánu, že žalobci bude uložen trest zákazu řízení motorových vozidel, bylo nesprávné, což již samo o sobě zakládá nezákonnost jeho rozhodnutí. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, a že je proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl mezitímní rozsudek soudu prvního stupně změněn, přípustné podle ve znění účinném od 1. 1. 2001, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je kromě úvodních a obecných ustanovení ( až tohoto zákona) upravena v ust. a oddílu druhého, dílu prvního, hlavy druhé, části první zákona. Pod společným nadpisem oddílu druhého : „Rozhodnutí“ jsou obsaženy samostatné rubriky : Nezákonné rozhodnutí“ ( , ) a „Rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření“ ( až ).

Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním [ písm a) (dále jen „zákon“].

Podle § 7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen „řádný opravný prostředek“), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit pouze tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 3 tohoto ustanovení).

Ustanovení § 9 až § 12 zákona obsahují zvláštní úpravu odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, tedy úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím vydaným v rámci trestního řízení, avšak odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím vydaným ve správním řízení se řídí ustanoveními § 7 a § 8 zákona.

Podle . zák č. , o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 12. 2000, tj. před účinností , jímž byl cit. zákona zrušen, při dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu a při jeho řízení je policista ve služebním stejnokroji oprávněn zadržet řidičský průkaz řidiči, lze-li důvodně očekávat uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel podle zvláštního zákona.

Podle tehdy platné vyhl. č. , o řidičských průkazech, (která byla zrušena s účinností od 31. 1. 2001), lze-li důvodně očekávat uložení zákazu řízení motorových vozidel soudem ( ), může orgán Policie ČR zadržet řidičský průkaz. Podle odst. 3 tohoto ustanovení okresní dopravní inspektorát může rozhodnout, že řidičský průkaz zadržený podle odst. 1 nebude vrácen před konečným rozhodnutím. Jde-li o trestný čin, je k tomu třeba souhlasu příslušného státního zástupce; před konečným rozhodnutím může být řidičský průkaz vrácen jen se souhlasem státního zástupce nebo soudu.

K námitkám v dovolání je třeba uvést, že i když pravomocné rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu do konečného rozhodnutí vydává správní orgán podle vyhl. č. v souvislosti s trestním řízením, neboť jen v tomto řízení soud rozhoduje o tom, zda byl trestný čin spáchán, či nikoliv, je předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím vydaným ve správním řízení podle skutečnost, že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem ( cit. zákona). Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v posuzované věci však vyplývá, že rozhodnutí Dopravního inspektorátu PČR v P. ze dne 23. 7. 1999, jímž bylo podle vyhl. č. rozhodnuto, že žalobci nebude vrácen před konečným rozhodnutím řidičský průkaz zadržený mu dne 11. 7. 1999 v souvislosti s důvodným podezřením ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle , 2 trestního zákona, bylo v odvolacím řízení (po udělení souhlasu státního zastupitelství ze dne 1. 9. 1999) rozhodnutím Dopravního inspektorátu m. P. PČR ze dne 29. 9. 1999 „jako významový celek potvrzeno“, a žaloba proti uvedenému rozhodnutí odvolacího orgánu byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2000, č. j. - 29, zamítnuta jako nedůvodná. Protože předmětem řízení je nárok na náhradu škody, která měla žalobci vzniknout rozhodnutím vydaným ve správním řízení, je správný názor odvolacího soudu, že podmínka uvedená v ust. nebyla splněna, neboť pravomocné rozhodnutí správního orgánu nebylo pro nezákonnost příslušným orgánem, tj. správním orgánem ve správním řízení, případně soudem v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, zrušeno ani změněno. Okolnost, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. , byl žalobce pro uvedený skutek obžaloby podle tr. řádu zproštěn, na tomto závěru nemůže ničeho změnit, neboť soud rozhodující v trestním řízení se otázkou zákonnosti rozhodnutí vydaného ve správním řízení nezabýval a ani zabývat nemohl, neboť k tomu nebyl oprávněn, jak odvolací soud správně dovodil.

Dovolací soud se neztotožňuje ani s námitkou žalobce, že již sama okolnost, že byl citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby zproštěn (tedy z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem), zakládá nezákonnost rozhodnutí správního orgánu z toho důvodu, že se nepotvrdil předpoklad, že žalobci bude uložen trest zákazu řízení motorových vozidel; zákonnost rozhodnutí správního orgánu může totiž být, jak je shora uvedeno, přezkoumávána jen ve správním řízení (podle ), případně soudem v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, přičemž rozhodující je skutkový stav, který tu byl v době vydání rozhodnutí podle vyhl. č. , a nikoliv okolnost, že trestní řízení žalobce skončilo zproštěním obžaloby.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle správný, a proto dovolací soud dovolání žalobce zamítl ( věta za středníkem ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a , neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26.května 2004

JUDr. Olga Puškinová,v.r.

předsedkyně senátu