Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 138/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 18. 10. 2002, č. j. E 5729/2001–61, jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí vyklizením bytu „…a přestěhováním povinného do zajištěného náhradního bytu…“. S odvolací námitkou povinného, že s ním ve společné domácnosti žije zletilý syn účastníků, se odvolací soud vypořádal závěrem, že ten není osobou, jež by se ve vyklizovaném bytě zdržovala na základě práva povinného ( ), a že mu tedy žádná povinnost z vykonávaného rozsudku nevyplývá. Vzhledem k tomu (a tedy i k závěru, že náhradní byt je určen pro jedinou osobu, a to povinného) pak podle městského soudu neobstojí ani další odvolací argument, že náhradní byt je nepřiměřeně malý. Povinným namítané závady v technickém stavu bytu odvolací soud zhodnotil jako dílčí, „adekvátní stavu po běžném užívání“, nečinící byt neobyvatelným z hlediska kriterií zakotvených v ustanovení (dále též jen „obč. zák.“), a zdůraznil, že kvalita náhradního bytu nemusí v daném případě být rovnocenná kvalitě bytu vyklizovaného, jelikož povinnému podle vykonávaného rozsudku nepřísluší přiměřený náhradní, nýbrž (pouze) náhradní byt. Pokud jde o věci spadající do dosud nevypořádaného společného jmění účastníků, ty „nebudou výkonem rozhodnutí dotčeny“, takže, jak uzavřel odvolací soud, tu není žádná překážka bránící provedení výkonu.

V dovolání, aniž uvádí, ze kterého ustanovení (dále též jen „ “) dovozuje jeho přípustnost, povinný namítá především nesprávné právní posouzení věci ( ), jež spatřuje v nesprávném výkladu ustanovení a obč. zák. ( bod II.- IV.), a dále existenci vad řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Oprávněná navrhla „odmítnutí, popřípadě zamítnutí“ dovolání.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení , odst. 3 – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení , je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že se také dovolací přezkum otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc jen zásadního významu (tedy významným pro soudní praxi obecně). Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatel to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle , pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel však, byť s poukazem na ustanovení , sice výslovně namítá „nesprávný výklad příslušných ustanovení , týkajících se vedení společné domácnosti“, ve skutečnosti ovšem kritizuje jednotlivá dílčí skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr soudů obou stupňů (z něhož pak byl vyvozen závěr právní, že totiž zletilý syn účastníků nevede společnou domácnost výhradně se žádným z nich, a tedy ani s povinným, nýbrž s nimi oběma), který podle něj nemá oporu v provedeném dokazování, zejména ve svědecké výpovědi samotného syna. Nesprávnost skutkových zjištění lze ale úspěšně napadnout jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle , který však založit přípustnost dovolání podle způsobilý není.

Týž závěr platí o dovolacím důvodu podle , jehož prostřednictvím povinný namítá další vadu ve zjištění skutkového stavu, a to jeho neúplnost (viz článek V. dovolání /včetně jeho bodů 5 – 13, týkajících se společného jmění účastníků/, v němž povinný uvádí, že soud některým jeho důkazním návrhům nevyhověl, jako nadbytečné je odmítl a rozhodl v jeho neprospěch). K vadám řízení podle totiž soud přihlédne, a to i z úřední povinnosti, avšak pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Pokud dovolatel (viz bod IV. dovolání) – opět s poukazem na , nyní ve spojení s ustanovením obč. zák. – namítá, že „má-li bytová náhrada zajistit povinnému a členům jeho rodiny lidsky důstojné ubytování, za dané situace tyto zákonné podmínky splněny nejsou …“, napadá právní závěr odvolacího soudu, že oprávněná prokázala zajištění takové bytové náhrady, jaká je určena ve vykonávaném rozhodnutí ( , 2 o.s.ř). Při kritice tohoto závěru však vychází z předpokladu – zde ovšem (viz výše) nenaplněného – že náhradní byt měl být zajištěn k bydlení nikoli jediné osoby (jež, jak plyne ze spisu, také jako jediná vystupuje jakožto žalovaný a posléze povinný), ale i osoby další, o níž dovolatel tvrdí, že je „členem jeho rodiny“, tedy členem jeho domácnosti (řečeno správně, slovy ustanovení obč. zák.), o níž však odvolací soud po dokazování dospěl ke skutkovému (jímž je dovolací soud podle a , 2 vázán) a poté i k právnímu závěru, že takovouto osobou není.

Již proto (kromě jiného, zejména nedostatku potřebného judikatorního přesahu napadeného rozhodnutí z hlediska § 712 odst. 2 obč. zák., byl-li náhradní byt zhodnocen jako odpovídající potřebám jediného povinného, jakož i vzhledem k charakteru tohoto ustanovení, jež je svou povahou normou s relativně neurčitou hypotézou) dospívá dovolací soud k závěru, že ani takto obsahově vymezený dovolací důvod (byť podřazený pod ustanovení ), spatřuje-li tedy dovolatel nesprávnost právního posouzení věci v nesprávném výkladu ustanovení obč. zák., není způsobilý založit přípustnost dovolání podle

Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení věty první, odmítl.

Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení , a věty první právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Tyto náklady spočívají v částce 625,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem – , , , bod 2., , , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, účinné dnem 1. ledna 2001 – sníženou o 50% podle vyhlášky a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. května 2004

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu