Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
8 C 79/2021-40
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Stachovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 10.500 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7.000 Kč od 11. 11. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky ve výši 5.390 Kč.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 293 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7.000 Kč od 11. 11. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky ve výši 5.390 Kč. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 293 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 10.500 Kč a kapitalizovaného úroku 1.890 Kč a dále zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy uzavřené mezi účastníky na dálku prostřednictvím registrace žalované na webových stránkách žalobkyně webová adresa. Za pomocí prostředku komunikace na dálku byla takto účastníky uzavřena dne datum smlouva o spotřebitelském úvěru číslo. Následně žalobkyně uváděla, že se jednalo o smlouvu o zápůjčce. Žalované byla poskytnuta částka ve výši 7.000 Kč. Dále byl sjednán fixní úrok ve výši 1.890 Kč a nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny do zaplacení. Žalobkyně požaduje smluvní pokutu z dlužné jistiny 7.000 Kč od 11. 11. 2017 do podání žaloby s tím, že požaduje maximální částku ve výši 3.500 Kč v souladu s § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Dále požaduje žalobkyně zákonný úrok z prodlení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Po provedeném dokazování a zjištěném skutkovém stavu věci má soud za prokázané, že mezi účastníky byla prostřednictvím prostředků na dálku uzavřena smlouva o zápůjčce číslo na základě které byla žalované poskytnuta dne datum částka ve výši 7.000 Kč na bankovní účet žalované. Fixní úrok 1.890 Kč, termín splatnosti půjčky 10. 11. 2017. Celková částka splatná ke dni splatnosti zápůjčky 8.890 Kč. Pro případ prodlení je sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně (smlouva o zápůjčce, výpis z účtu z října 2017, sdělení anonymizováno ze dne 10. 6. 2021). Po provedeném dokazování bylo prokázáno, že na účet žalované byla žalobkyní dne 11. 10. 2017 zaslána zápůjčka ve výši 7.000 Kč, která byla splatná dne 10. 11. 2017. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky.
4. Po právní stránce posoudil soud uzavřenou smlouvu ve smyslu ust. § 2390 a násl. občanského zákoníku , kdy smlouva byla uzavřena ve formě spotřebitelského úvěru, tedy mezi právním předchůdcem žalobkyně - podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovanou jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutné posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, což vyplývá z textu samotné smlouvy.
5. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle
§ 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
6. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona
č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. , také při výkladu
ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne datum rozhodnutí sp. zn. spisová značka (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v obec č. j. číslo jednací ze dne datum rozhodnutí).
7. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů a zápůjček nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných tvrzení uvedených žalobkyní v žalobě. V žalobě je uvedeno, že žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalované na základě zjištěných podkladů. Toto tvrzení je neurčité a nedostatečné. K prokázání prověřování úvěruschopnosti pak žalobkyně předložila„ dotazník“, ve kterém je u žalované uvedeno, že příjem činí 25.000 Kč měsíčně a výdaje 10.000 Kč měsíčně, žalovaná je OSVČ a svobodná, žije u rodiny. Dále byla předložena listiny„ Bank statement data“, ze které nelze vyvodit příjmy a výdaje žalované a ani instituci, která tuto listin u vydala, a proto z této listin y nelze vyvodit žádná skutková zjištění. Žalobkyně se nedostavila na jednání soudu dne 19. 7. 2021 a nemohla tak být poučena k doplnění tvrzení k povinnosti označit důkazy k prokázání svého tvrzení dle ust. § 118a odst. 1 a odst. 3. občanského soudního řádu a soud dovodil, že v tomto ohledu žalobkyně nesplnila svou povinnost důkazní a ani povinnost tvrzení. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a neprověřila otázku příjmů a ani výdajů žalované a nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru. S ohledem na výše uvedené dovodil soud absolutní neplatnost předmětné smlouvy o zápůjčce dle ust. § 86 a 87 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.
8. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 -654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne
20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -277/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vtáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky jméno příjmení ve věci C -616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C -679/18, OPR. – Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008 /4//, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolovat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008 /48/, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce ustanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené.
9. Neposoudí-li poskytovatel úvěru (zápůjčky) s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.
10. S ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce jsou si pak strany neplatné smlouvy povinny vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Další uplatněné nároky žalobkyni z neplatné smlouvy nevznikly.
11. S ohledem na výše uvedené pak soud vyhověl žalobě co do poskytnuté částky ve výši
7.000 Kč, když na straně žalované vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení v této výši. Další uplatněné nároky žalobkyní jsou nedůvodné a s ohledem na výše uvedené byly soudem zamítnuty. Současně přiznal soud žalobkyni právo na uplatněné zákonné úroky z prodlení z přiznané jistiny, a to v souladu s ustanovením § 1970 o. z., a nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
Pokud jde o náklady řízení, soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu vychází z částečného úspěchu a neúspěchu v dané věci, kdy úspěch žalobkyně ve věci byl vyčíslen ve výši 13 % (56,50% úspěch žalobkyně – 43,50% úspěch žalované). Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč a dále náklady právního zastoupení, a to podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , ve výši 300 Kč za tři úkony právní služby do podání návrhu (převzetí věci, sepis žaloby, výzva) a dále 3 x RP po100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) Dále DPH 21% Celkem náklady řízení činí v rozsahu 13 % částku ve výši 293 Kč a jsou splatné k rukám právního zástupce žalobkyně.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 občanského soudního řádu ).