Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
8EEB08322B02D363C1257A4E0064FBE0.html
HTML · 24.15 KB
No categories available
21 Cdo 2616/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyň A) A. Ž. a B) J. D., zastoupených advokátem, proti žalované Institutu pro místní správu P., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 140/2000 , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2003, č. j. 16 Co 85/2003-103a , takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Dopisem ze dne 28. 6. 2000, žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že podle pokynu „ředitelky IMS“ č. 8/2000 ze dne 21. 6. 2000 se ruší ke dni 1. 9. 2000 systemizované pracovní místo žalobkyně a „v současné době“ nemá žalovaná k dispozici žádné pracovní místo, které by mohla žalobkyni nabídnout.
Žalobkyně A [a spolu s ní i žalobkyně B), které byla rovněž dána výpověď dne 28. 6. 2000] se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná ji neseznámila s obsahem organizační změny a ani jí neoznámila, proč se stala nadbytečnou, nenabídla jí žádné jiné pracovní zařazení a navíc ještě v průběhu výpovědní doby přijala řadu nových zaměstnanců (Z. M., H. T., L. T., J. S., J. V., Z. K.), a to na místa, která mohla žalobkyně, vzhledem ke svému vzdělání a zkušenostem, zastávat.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 6. 2001, č. j. 27 C 140/2000 -39, obě žaloby zamítl a rozhodl, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení každá 1.612,50 Kč k rukám advokátky. Vycházeje z toho, že platnost právního úkonu se posuzuje k okamžiku, kdy byl učiněn, považoval skutečnost, že žalovaná sice přijala do pracovního poměru další zaměstnance, avšak až v době po 1. 9. 2000, tedy v době následující po dání výpovědi z pracovního poměru, dovodil, že v době výpovědi žalobkyním nebylo u žalované jiné volné funkční místo, které by žalobkyně mohly zastávat. Protože zákon zaměstnavateli neukládá rozhodnutí o organizačních změnách se zaměstnancem projednávat či jej před výpovědí s jeho obsahem seznamovat, nemůže obstát námitka žalobkyň, že jim žalovaná neoznámila, proč se staly nadbytečnými.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 4. 2002, č.j. 13 Co 58/2002 -74, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že, i když výpověď z pracovního poměru splňovala všechny formální náležitosti, měl se věcí zabývat také z hlediska ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce, jež přímo zakazuje výkon práv a povinností vyplývajících z pracovního poměru zneužít na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu. Není proto vyloučeno, že výkon práv a povinností vyplývajících z pracovního poměru lze v konkrétním případě posoudit jako zneužití práv a tedy jako neplatný právní úkon podle § 242 písm. a) zák. práce. Žalobkyně spatřují zneužití práva žalované v tom, že, ačkoliv je mohla po 1. 9. 2000 nadále zaměstnávat v nově zřízených místech, neučinila tak; žalobkyně k tomu navrhly provedení „příslušných“ důkazů. Soud prvního stupně však tyto důkazy neprovedl a nezjišťoval, zda tu byl důvod k postupu podle § 7 odst. 2 a § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 9. 2002, č. j. 27 C 140/2000 -88, řízení ohledně návrhu žalobkyně J. D. zastavil, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni A. Ž. dne 28. 6. 2000 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni A. Ž. na nákladech řízení 12.375,- Kč k rukám P. D. a že žalobkyně J. D. a žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Po doplněném dokazování zjistil, že u žalované probíhala reorganizace ve dvou fázích, když na základě pokynu ředitelky žalované ze dne 21. 6. 2000 došlo ke zrušení čtyř funkčních míst lektor-instruktor (takové bylo zařazení žalobkyně) a jednoho místa studijní referent ke dni 31. 8. 2000 a dalším pokynem ředitelky ze dne 21. 8. 2000 s účinností od 1. 9. 2000 ke zrušení dvou dosavadních útvarů a zřízení útvarů tří; bylo zrušeno pět funkčních míst, která byla nahrazena zřízením stejného počtu míst nových. Takové řešení posoudil soud prvního stupně jako nestandardní a zjevně účelové a výpověď, která byla dána žalobkyni, jako neplatnou podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák práce, neboť z provedených důkazů nevyplynulo, že by snad došlo ke změně úkolů žalované a že by proto žalobkyně nemohla s ohledem na svou kvalifikaci nadále vykonávat práci u žalované; nebylo zjištěno, že by se pracovní náplň ve funkci systémového specialisty podstatně lišila od pracovní náplně ve funkci lektora - instruktora. Řízení o žalobě žalobkyně J. D. zastavil, neboť tato žalobkyně vzala žalobu zpět.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2003, č. j. 16 Co 85/2003-103a , rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. (o určení neplatnosti výpovědi ve vztahu k žalobkyni) a III. (o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení) potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám advokáta P. D. Stejně jako soud prvního stupně vyšel z toho, že skutečnost, že zaměstnavatel přijme jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, kterému byla dána výpověď pro nadbytečnost podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, je zpravidla důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu. V takovém případě nelze dovodit, že by se druh práce, který na základě pracovní smlouvy zaměstnanec vykonával, stal v důsledku rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v citovaném ustanovení. Protože žalovaná v době podání výpovědi žalobkyni sice naplnila formální předpoklady stanovené ustanovením § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce (existenci rozhodnutí o zrušení pracovního místa žalobkyně) a nemohla žalobkyni nabídnout v té době jinou pro ni vhodnou práci, ale ještě v době, kdy běžela žalobkyni výpovědní doba, zřídila nová pracovní místa, na která přijala zaměstnance vykonávající stejný druh práce jako žalovaná, dospěl k závěru, že druh práce odpovídající funkci vykonávané žalobkyní se nestal pro žalovanou nadbytečným. Uvedený postup žalované kvalifikoval jako zneužití práva zaměstnavatele na újmu zaměstnance ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce a výpověď hodnotil jako zjevně účelovou a ve svém důsledku neplatnou podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce. Obranu žalované, že neměla dostatek finančních prostředků, a proto musela novou organizační strukturu vytvářet ve dvou fázích, posoudil jako nevěrohodnou, neboť žalovaná toto své tvrzení nijak neprokázala, a nevyplývá ani „z dopisu MV“, jehož se žalovaná dovolává (z jeho obsahu se pouze podává, že o navýšení závazných limitů v oblasti mzdových prostředků požádala žalovaná dopisem ze dne 7. 11. 2000 a že této její žádosti bylo 22. 11. 2000 vyhověno).
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že neporušila vůči žalobkyni žádnou povinnost a že nejednala v rozporu s dobrými mravy ani s cílem poškodit žalobkyni. Nesouhlasí se závěry soudů, že nebylo prokázáno, že došlo ke změně úkolů zaměstnavatele. Podle dovolatelky jsou pro platnost výpovědi rozhodující poměry platné v okamžiku jejího doručení; k jejich změně může dojít ještě před uplynutím výpovědní doby propouštěného zaměstnance. Je přesvědčena, že závěry soudů o zneužití výkonu práv a povinností žalovanou se neopírají o konkrétní zjištění, neboť je zapotřebí poukázat na konkrétní jednání, které bylo vedeno úmyslně s cílem přivodit žalobkyni újmu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 9. 2002, „ č. j. 21 C 140/2000 “, zrušil.
Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, neboť závěry obou soudů považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobkyni dopisem ze dne 28. 6. 2000, který jí byl téhož dne doručen, je třeba i nyní řešit podle právních předpisů účinných v době výpovědi, a to zejména podle zákona č. 65/1965 Sb. , zákoníku práce , ve znění účinném do 30. 6. 2000, tj. do dne, než nabyl účinností zákon č. 29/2000 Sb. , o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovnách službách), a zákon č. 155/2000 Sb. , kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb. , zákoník práce , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance není vždy podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců u zaměstnavatele. Celkový počet zaměstnanců se v souvislosti s realizací organizačního opatření může i zvýšit, a to tehdy, bylo-li organizační opatření zaměřeno za změnu ve složení zaměstnanců z hlediska jejich profesí a kvalifikace. Zaměstnavatelům zákon uvedeným způsobem umožňuje, aby regulovali počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem \"vyhlášeno\" nebo jiným způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, jehož se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje, že žalovaná (její ředitelka) pokynem ze dne 21. 6. 2000 č. 8/2000 zrušila ke dni 1. 9. 2000 mimo jiné i dvě pracovní místa „v 10. PT lektor – instruktor“. Dalším pokynem ze dne 21. 8. 2000 č. 9/2000 byla naopak ke dni 1. 9. 2000 zřízena tři vzdělávací oddělení a v nich sedm pracovních míst „systémových specialistů v 10. PT“. Na místa systémových specialistů byli od 1. 9. do 1. 10. 2000 přijati zaměstnanci, jejichž pracovní náplň se nijak podstatně nelišila od pracovní náplně ve funkci lektor – instruktor, kterou zastávala žalobkyně.
V řízení bylo dále prokázáno (a dovolatelka tato zjištění připomíná), že u žalované na základě schválené „Koncepce dalšího postavení a činnosti Institutu pro místní správu“, na jejímž základě byl zpracován návrh nové organizační struktury a systemizace žalované, který byl projednán a odsouhlasen ministrem vnitra pod č.j. OPS-255/2000, došlo v průběhu roku 2000 ke změnám v organizační struktuře, nikoliv však ke změně v předmětu činnosti, a že zejména na základě uvedených dokumentů nedošlo ani k žádné změně v potřebě zaměstnanců se stejnou (nebo obdobnou) kvalifikací (zařazením) jako měla žalobkyně. Proto je zcela odůvodněn závěr soudů obou stupňů, že nedošlo k takovému rozhodnutí žalované o změně úkolů, jejího technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jež by odůvodňovalo závěr o nadbytečnosti žalobkyně. Pro posouzení, zda je zde příčinná souvislost mezi přijatými organizačními změnami a nadbytečností zaměstnance, totiž není významné to, že v době podání výpovědí (tj. ke dni 28. 6. 2000) žalovaná zaměstnávala více zaměstnanců než stanovilo organizační opatření ze dne 21. 6. 2000. Rozhodující v tomto směru je, jaký měl být cílový stav, jehož mělo být na základě schválené „Koncepce dalšího postavení a činnosti Institutu pro místní správu“ dosaženo. Jestliže se předmět činnosti žalované ani její rozsah neměl žádným způsobem měnit a změny se dotýkaly toliko vnitřní organizace žalované, neměly však žádného vlivu na potřebu zaměstnanců se stejným nebo obdobným zařazením jako žalobkyně (organizační opatření nebylo zaměřeno na změnu ve složení zaměstnanců z hlediska jejich profesí a kvalifikace), pak tu není příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance (žalobkyně) a přijatou organizační změnou. Za situace, kdy žalovaná ještě v průběhu výpovědní doby žalobkyně přijala další organizační opatření, v důsledku něhož znovu přijala do pracovního poměru zaměstnance se shodnou nebo obdobnou kvalifikací jako žalobkyně, lze souhlasit se soudy, že příčina toho, proč žalobkyni byla dána výpověď z pracovního poměru, nespočívala v realizaci organizačního opatření ze dne 21.6.2000 (tj. v nadbytečnosti žalobkyně vyvolané touto organizační změnou), ale v jiných skutečnostech, které nesouvisí se snížením počtu zaměstnanců působících u žalované. Soudy proto v souladu se zákonem dospěly k závěru, že výpověď z pracovního poměru daná žalované dopisem ze dne 28. 6. 2000 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je neplatným právním úkonem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř. , § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. , anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. , neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř. ), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2004
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu