Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1113/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 22. ledna 2003, č.j. -76, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že „je dědičkou po zemřelém A. P. z toho důvodu, že s ním žila ve společné domácnosti po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost“ (výrok I.); uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 20.550,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II.) a rozhodl, že „Českému státu“ se nepřiznává vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.5.2003, č.j.

-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „ve výroku I. ve věci samé a III. o nákladech řízení státu“; změnil „ve výroku II. tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze závěru, že žalobkyně „nejméně 3 měsíce před smrtí zůstavitele s ním nebydlela a nemůže být jeho dědičkou“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolaní. Namítá, že „pokud oba soudy v zásadě neakceptovaly základní tvrzení žalobkyně o existenci společné domácnosti a že tedy oba soudy měly pochybnost o úplnosti, resp. věrohodnosti všech jí namítaných skutečností“, měly jí „v tomto směru“ poučit

„ve smyslu ustanovení a 3 “. Dále namítá, že „povahu, resp. existenci vedení společné domácnosti dvou osob je potřeba dovozovat vždy v konkrétních souvislostech jednotlivého vztahu, a nikoli jen celospolečensky uznávaných standardů, přičemž je nezbytné přihlédnout k sociálním zvyklostem obou osob, resp. osob žijících ve společné domácnosti, jejich mentálním, citovým a společenským zvyklostem i představám o fungování partnerského vztahu“ a že v posuzovaném případě pak „s ohledem na stupeň mentálního vývoje žalobkyně nelze mít pochyb o tom, že její osobnost neodpovídá standardní úrovni průměrného člověka a tomu také samozřejmě odpovídají i její představy a zřejmě i představy zemřelého A. P. o uspořádání jejich partnerského vztahu a o způsobech, jakými se ten či onen partner bude podílet na zajišťování společných záležitostí“. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (, věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení ; z důvodu uvedeného v ustanovení je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu

po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobkyně namítá, že „pokud oba soudy v zásadě neakceptovaly základní tvrzení žalobkyně o existenci společné domácnosti a že tedy oba soudy měly pochybnost

o úplnosti, resp. věrohodnosti všech jí namítaných skutečností“, měly jí „v tomto směru“ poučit „ve smyslu ustanovení a 3 “ Dále namítá, že „povahu, resp. existenci vedení společné domácnosti dvou osob je potřeba dovozovat vždy v konkrétních souvislostech jednotlivého vztahu, a nikoli jen celospolečensky uznávaných standardů, přičemž je nezbytné přihlédnout k sociálním zvyklostem obou osob, resp. osob žijících ve společné domácnosti, jejich mentálním, citovým a společenským zvyklostem i představám o fungování partnerského vztahu“, a že v posuzovaném případě pak „s ohledem na stupeň mentálního vývoje žalobkyně nelze mít pochyb o tom, že její osobnost neodpovídá standardní úrovni průměrného člověka a tomu také samozřejmě odpovídají i její představy a zřejmě i představy zemřelého A. P. o uspořádání jejich partnerského vztahu a o způsobech, jakými se ten či onen partner bude podílet na zajišťování společných záležitostí“.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezených dovolacích důvodů nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tyto důvody nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení V případě těchto dovolacích důvodů totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, ,

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. května 2004

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu