Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2188/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. f. České republiky, proti žalovaným 1) K. b., a.s., 2) K., s.r.o., 3) Č. k. a. a 4) Státnímu statku S., státnímu podniku, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2003 č.j. -132, takto:

I. Dovolání žalovaného 2) se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"zástavní právo ke stavbě (objektu bydlení) čp. 196 se st. p. č. 195 zapsané na základě zástavní smlouvy ze dne 18.11.1991 u Katastrálního úřadu v B. na LV 10002 pro obec S., k.ú. S. u B., není\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že k zajištění pohledávek z úvěrových smluv č. 164/91/522, č. 165/91/522 a č. 230/91/522 ze dne 28.2.1991 žalovaný 4) uzavřel se žalovanou 1) dne 18.11.1991 zástavní smlouvu, jejímž předmětem byla mimo jiné \"stavba čp. 196 se st. parcelou č. 195 v obci S., k.ú. S. u B.\" a podle níž bylo zástavní právo do Katastru nemovitostí ČR zapsáno v roce 1999. Nabytím účinnosti (dnem 24.6.1991) však žalovanému 4) zaniklo podle ustanovení právo hospodaření k zastaveným nemovitostem a správcem tohoto majetku se stal podle ustanovení žalobce. Protože žalovaný 4) nemohl dát po dni 24.6.1991 platně do zástavy předmětné nemovitosti bez souhlasu žalobce, nemůže na nich váznout zástavní právo, zřizované smlouvou ze dne 18.11.1991.

Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 28.11.2002 č.j. -107 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní 2) a 4) jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 6.012,- Kč a že žalovaným 1) a 3) se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Na základě provedených důkazů zjistil, že žalovaný 4) uzavřel se žalovanou 1) dne 18.11.1991 k zajištění pohledávky, vzniklé z úvěrových smluv č. 164/91/522, č. 165/91/522 a č. 230/91/522 ze dne 28.2.1991, zástavní smlouvu k nemovitostem, k nimž měl - vzhledem k tomu, že šlo o majetek sloužící k zemědělské výrobě - až do dne 24.6.1991 právo hospodaření. Dnem účinnosti (tj. dnem 24.6.1991) však žalovanému 4) zaniklo podle ustanovení právo hospodaření k těmto nemovitostem, správa majetku přešla podle ustanovení na žalobce a mezi žalobcem a žalovaným 4) vznikl přímo ze zákona nájemní vztah. Obsah tohoto nájemního vztahu, vymezený v ustanovení , vylučuje uzavření platné zástavní smlouvy bez souhlasu žalobce. Soud prvního stupně dovodil, že zástavní smlouva ze dne 18.11.1991 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle ustanovení . Za pasivně legitimované ve sporu označil soud prvního stupně žalovaného 4), který je \"doposud v katastru nemovitostí zapsán jako zástavní dlužník\", a žalovaného 2), na něhož přešla podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25.3.2000 pohledávka žalované 1) z úvěrových smluv ze dne 28.2.1991.

K odvolání žalovaného 2) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28.3.2003 č.j. -132 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu k žalovanému 2) potvrdil, ve výroku o věci samé ve vztahu k žalovanému 4) jej změnil tak, že žalobu zamítl, ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému 2) uložil, aby žalobci zaplatil 6.012,- Kč, a že žalobce a žalovaný 4) nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.575,- Kč a že žalobce a žalovaný 4) nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že k zastaveným nemovitostem původně svědčilo žalovanému 4) právo hospodaření, které se však dnem 24.6.1991 ve smyslu ustanovení \"transformovalo\" na právo nájemní. Vzhledem k tomu, že žalovaný 4) zástavní smlouvou ze dne 18.11.1991 zastavil cizí nemovitost bez souhlasu žalobce, mohlo podle odvolacího soudu vzniknout zástavní právo jen za předpokladu, že žalovaná 1) jako zástavní věřitel přijala zástavu v dobré víře, že žalovaný 4) je oprávněn věc zastavit. Podle názoru odvolacího soudu však předpoklad dobré víry splněn nebyl, neboť v době uzavření zástavní smlouvy z výpisu z evidence nemovitostí vyplývalo, že jde o nemovitosti ve vlastnictví státu, k nimž měl žalovaný 4) od 24.6.1991 právo nájmu (před tímto dnem právo hospodaření), a žalovaný 4) současně nepředložil souhlas žalobce jako vlastníka. Ve vztahu k žalovanému 4) není podle odvolacího soudu žaloba důvodná, neboť žalobce vůči němu nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem a žalovaný 4) není ve sporu pasivně věcně legitimován.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu [s výjimkou výroků týkajících se žalovaného 4)] podal žalovaný 2) dovolání. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily \"otázku dobré víry\" zástavního věřitele. Podle dovolatele \"uzavření a zaregistrování zástavních práv k nemovitostem\" bylo provedeno v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Jestliže \"orgány státu v době platnosti a účinnosti samy neshledaly při své rozhodovací a kontrolní činnosti\", že zástavní smlouva je \"absolutně neplatným právním úkonem\", a naopak kdy tyto orgány svým postupem \"de facto i de iure potvrdily platnost a účinnost uvedených dokumentů\", je dle názoru dovolatele \"velmi problematické vytýkat nedostatek dobré víry právnímu předchůdci dovolatele, neboť kdo jiný, než uvedený orgán, by měl upozornit na neplatnost předmětné zástavní smlouvy\". Dovolatel má za to, že jeho právní předchůdce při uzavření zástavní smlouvy jednal v souladu s tehdy platnými právními předpisy a předmětné nemovitosti přijal od zástavce v dobré víře. Přípustnost dovolání žalovaný 2) dovozuje z ustanovení a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto. Uvedl, že ustanovení § 129e hospodářského zákoníku bylo možné aplikovat pouze, byla-li zastavena věc movitá, a že při uzavření zástavní smlouvy musel zástavní věřitel vědět o právním stavu věci.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalovaný 2) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného 2) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalovaný 4) jako zástavce uzavřel dne 18.11.1991 se žalovanou 1) jako zástavním věřitelem zástavní smlouvu, kterou dal k zajištění pohledávky ve výši 10.302.670,- Kčs ze smluv o úvěru ze dne 28.2.1991 č. 164/91/522, č. 165/91/522 a č. 230/91/522 do zástavy mimo jiné nemovitosti, označené jako \"stavba (objekt bydlení) čp. 196 se st. p. č. 195 zapsané u Katastrálního úřadu v B. na LV 10002 pro obec S., k.ú. S. u B.\". K uvedeným nemovitostem, které sloužily k zemědělské výrobě ve smyslu ustanovení , měl žalovaný 4) právo hospodaření; toto právo však dnem 24.6.1991 podle ustanovení zaniklo a pozemky jsou od tohoto dne ve smyslu ustanovení tohoto zákona ve správě žalobce.

Vzhledem k tomu, že k zastavení nemovitostí došlo na základě hospodářské smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené v době do 31.12.1991, řídí se i v současné době vznik zástavního práva a nároky účastníků z tohoto zástavního práva hospodářským zákoníkem (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.5.1999 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

Za tohoto stavu věci odvolací soud řešil otázku, zda zástavní věřitel přijal ve smyslu ustanovení § 129e odst.1 hospodářského zákoníku nemovitosti, zastavené podle zástavní smlouvy ze dne 18.11.1991, v dobré víře, že žalovaný 4) je oprávněn je zastavit, za situace, kdy právo hospodaření k uvedeným nemovitostem, od něhož žalovaný 4) odvozoval své oprávnění nemovitosti zastavit, ze zákona [podle ustanovení ] již dnem 24.6.1991 zaniklo. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 2) proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení § 129e odst.1 hospodářského zákoníku - obecně vzato - v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo k ní má právo hospodaření. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě právo hospodaření. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. § 129e odst.1 větu druhou hospodářského zákoníku).

V projednávané věci žalovaný 2) namítal, že zástavní věřitel při uzavření zástavní smlouvy ze dne 18.11.1991 vycházel ze stavu uvedeného v evidenci nemovitostí Střediska geodesie v B., v níž změna \"ohledně práva hospodaření\" nebyla zapsána [jako nositel práva hospodaření se zastavenými nemovitostmi v ní byl zapsán žalovaný 4)], a poukazoval na to, že zástavní smlouva byla \"ze strany střediska geodesie zaregistrována\" a že tedy ani \"orgány státu v době platnosti a účinnosti samy neshledaly při své rozhodovací a kontrolní činnosti\", že zástavní smlouva je \"absolutně neplatným právním úkonem\", a naopak kdy tyto orgány svým postupem \"de facto i de iure potvrdily platnost a účinnost uvedených dokumentů\".

I když namítané okolnosti jsou pro posouzení dobré víry zástavního věřitele nepochybně významné, odvolací soud správně akcentoval, že dnem 24.6.1991 nabyl účinnosti , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, který se vztahoval mimo jiné též na \"hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků\" (srov. tohoto zákona) a podle něhož dnem účinnosti zákona (tj. dnem 24.6.1991) zanikalo mimo jiné právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu (srov. tohoto zákona). Protože podle jednoho ze základních principů českého právního řádu \"neznalost zákona neomlouvá\" nikoho, a tedy ani zástavního věřitele, neměl se zástavní věřitel při uzavírání zástavní smlouvy ze dne 18.11.1991 spokojit s tím, komu podle zápisu v evidenci nemovitostí (provedeného přede dnem 24.6.1991) svědčí právo hospodaření k zastavovaným nemovitostem. Protože zástavní smlouvu uzavíral po účinnosti a protože věděl (musel vědět), že mu žalovaný 4) dává do zástavy \"zemědělský majetek\", měl (musel mít) - zejména vzhledem k ustanovení - důvodné pochybnosti o tom, zda žalovaný 4) opravdu má k zastavovaným nemovitostem jím tvrzené právo hospodaření. Za této situace nepochybně patřilo k běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po zástavním věřiteli požadovat (od něj očekávat), aby se o právním titulu zástavce náležitě přesvědčil. Jestliže to - jak vyplývá z výsledků dokazování - neučinil a nedodržel tak běžnou (obvyklou) opatrnost potřebnou při uzavírání každé zástavní smlouvy, nemohl být v dobré víře, že by žalovaný 4), kterému v době uzavření zástavní smlouvy ze dne 18.11.1991 právo hospodaření ve skutečnosti již nenáleželo, byl oprávněn předmětné nemovitosti zastavit.

Na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že podle zástavní smlouvy ze dne 18.11.1991 bylo zástavní právo zapsáno do evidence nemovitostí (Katastru nemovitostí České republiky). Příslušný orgán totiž zapisoval zřízení zástavního práva do evidence nemovitostí na žádost vlastníka nebo toho, kdo měl k zastavované nemovitosti právo hospodaření (srov. § 129f odst.3 hospodářského zákoníku), aniž by byl oprávněn správnost takového zápisu posuzovat. I kdyby však takovou povinnost měl a zápis by - v rozporu se zákonem - provedl, nelze z toho nijak - jak vyplývá z výše uvedeného - usuzovat na dobrou víru zástavního věřitele, neboť to nic nevypovídá o tom, jak zástavní věřitel při uzavírání zástavní smlouvy postupoval (měl postupovat).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení , a b) nebo v anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného 2) podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalovaný 2) s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. ), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. května 2004

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu