Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 500/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"zástavní právo zapsané na nemovitosti parc. č. 1965 (zahrada) zapsané na LV č. 1409 pro k.ú. H. v Č. v okrese Ch. na základě rozhodnutí Finančního úřadu v H. K. č. FÚ V/1635/96/Sou ze dne 19.9.1996 k zajištění jeho daňové pohledávky neexistuje\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný uvedeným rozhodnutím zřídil podle ustanovení (ve znění pozdějších předpisů) k zajištění pohledávky a jejího příslušenství daňového dlužníka P. H. K., státní podnik, zákonné zástavní právo mimo jiné \"k pozemku parc. č. 1965 (zahrada) v k.ú. H. v Č. v okrese Ch.\", ačkoliv již dnem účinnosti (tj. dnem 24.6.1991) státnímu podniku P. H. K. právo hospodaření k tomuto pozemkům zaniklo a současně k němu \"vznikla správa žalobce\" podle ustanovení Protože podle ustanovení (ve znění pozdějších předpisů) zástavní právo vzniká pouze k věcem, které jsou ve vlastnictví daňového dlužníka nebo ručitele, a daňovým dlužníkem byl státní podnik P. H. K. a nikoliv stát (který nebyl ani ručitelem), předmětný pozemek nemohl být zatížen zástavním právem k zajištění daňové pohledávky státního podniku P. H. K. Žalovaný tedy svým rozhodnutím deklaroval vznik zástavního práva v rozporu se zákonem.

Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 17.4.2002 č.j. -31 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že účastníci jsou v souzené věci věcně legitimováni a že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Při rozhodování ve věci samé soud prvního stupně dovodil, že \"zástavní právo bylo zřízeno rozhodnutím žalovaného, které je pravomocné\", a že ve smyslu ustanovení soud musí z tohoto rozhodnutí vycházet a \"není oprávněn toto rozhodnutí přezkoumávat\".

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10.4.2003 č.j. -55 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl (určil, že \"zástavní právo zapsané na parcele č. 1965 - zahrada zapsané na listu vlastnictví č. 1409 pro katastrální území v H. v Č. u Katastrálního úřadu v Ch. na základě rozhodnutí Finančního úřadu v H. K. č. FÚ V/1635/96/Sou ze dne 19.9.1996 k zajištění jeho daňové pohledávky neexistuje\") a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 174,- Kč, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 174,- Kč. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že podle ustanovení (ve znění účinném v době rozhodování žalovaného) vznikalo ze zákona zástavní právo k věcem, popřípadě pohledávkám nebo majetkovým právům daňového dlužníka či ručitele, přičemž správce daně rozhodoval \"pouze o tom, na které věci, popř. pohledávky daňového dlužníka nebo ručitele se zástavní právo uplatňuje, tedy svým rozhodnutím pouze deklaroval, vůči které konkrétní věci se zákonné zástavní právo uplatňuje a jakou daňovou pohledávku zajišťuje\". K zamítnutí žaloby nemůže vést \"argumentace ustanovením \", neboť správce daně \"nemohl rozhodovat o zástavním právu tam, kde nebyly splněny všechny podmínky jeho zákonného vzniku vymezené ustanovením věty první , tedy také tehdy, jestliže věc nepatřila daňovému dlužníku ani ručiteli\". Vzhledem k tomu, že v době rozhodování žalovaného nesvědčilo právo hospodaření k pozemku parc. č. 1965 v kat. úz. H. v Č. daňovému dlužníku státnímu podniku P. H. K., neboť zaniklo podle ustanovení dnem 24.6.1991 a od tohoto dne jej spravuje v souladu s ustanovením žalobce, nemůže být uvedený pozemek zatížen zástavním právem. Žalovaný je v projednávané věci způsobilým účastníkem řízení, neboť ustanovení věty druhé (ve znění účinném od 1.1.1995) mu tuto způsobilost přiznává ve věcech správy daně a v projednávaném případě se o takovou věc jedná, a je ve sporu také pasivně věcně legitimován, protože \"rozhodnutí o existenci či neexistenci zástavního práva se dotýká jeho právní sféry\". Za přihlédnutí k tomu, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba je důvodná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že sporné zákonné zástavní právo bylo zřízeno podle ustanovení (ve znění pozdějších předpisů) rozhodnutím žalovaného jako správce daně, že soud je povinen ve smyslu ustanovení a 2 z tohoto rozhodnutí vycházet a \"respektovat jeho důsledky - existenci zástavního práva\" a že \"určit opak a tudíž neúčinnost uvedeného rozhodnutí v řízení podle 1. - 4. části nelze\". Žalovaný současně poukázal na to, že správce konkursní podstaty státního podniku P. H. K. vede ohledně předmětných nemovitostí spor o určení vlastnického práva a že v případě určení neexistence zákonného zástavního práva žalovaný \"jakožto konkursní věřitel s přiznaným právem na oddělené uspokojení by mohl být na svých právech značně zkrácen\". Žalovaný dovoláním současně \"sleduje právní ochranu\" ohledně postupu odvolacího soudu při vyřešení \"podjatosti předsedkyně senátu, která v podobné věci rozhodovala v jiném senátě č.j. ", a právního názoru odvolacího soudu, zda - s přihlédnutím k ustanovení , a ustanovení větě druhé - \"správce daně - finanční úřad může být v souzené věci účastníkem řízení a být v plném rozsahu pasivně legitimován\". Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení , a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V projednávané věci bylo zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalovaný rozhodnutím ze dne 19.9.1996 č.j. FÚ V/1635/96/Sou uplatnil podle ustanovení (ve znění účinném do 31.12.2000) k zajištění daňových pohledávek daňového dlužníka státního podniku P. H. K. zástavní právo mimo jiné k pozemku parc. č. 1965 v katastrálním území H. v Č., zapsanému u Katastrálního úřadu v Ch. na listu vlastnictví č. 1409 pro obec H., který je ve vlastnictví státu a k němuž má daňový dlužník právo hospodaření. Právo hospodaření daňového dlužníka však dnem 24.6.1991 podle ustanovení zaniklo a pozemek je od tohoto dne ve smyslu ustanovení tohoto zákona ve správě žalobce.

Protože podle ustanovení věty první (ve znění účinném do 31.12.2000) vzniká k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství podle tohoto zákona zástavní právo k věcem, popřípadě pohledávkám nebo majetkovým právům (např. zaknihovaným cenným papírům) daňového dlužníka nebo ručitele, bylo za výše popsaného stavu věci pro rozhodnutí soudů významné zejména posouzení, zda je soud vázán rozhodnutím správce daně, kterým bylo uplatněno zástavní právo, a zda v důsledku toho jsou věci, popřípadě pohledávky nebo majetková práva, k nimž bylo zástavní právo uplatněno, zastaveny k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství, ačkoliv daňovému dlužníku nebo ručiteli již v době rozhodování správce daně nepatřily.

Podle ustanovení je soud vázán rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

Podle ustanovení jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

Za účelem zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství vznikalo podle ustanovení (ve znění účinném do 31.12.2000) k věcem, popřípadě pohledávkám nebo majetkovým právům daňového dlužníka nebo ručitele zástavní právo ze zákona. Ke vzniku zástavního práva však sám o sobě nepostačoval vznik daňové pohledávky; věci, pohledávky nebo majetková práva daňového dlužníka nebo ručitele byly zatíženy \"daňovým\" zástavním právem jen tehdy, jestliže k nim správce daně svým rozhodnutím uvedené zástavní právo uplatnil. Rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, pohledávky nebo jiná majetková práva se zástavní právo uplatňuje, tedy pouze nevymezovalo práva a povinnosti daňového dlužníka nebo ručitele v daňovém řízení; představovalo současně hmotněprávní předpoklad pro vznik \"daňového\" zástavního práva ke v rozhodnutí správce daně uvedeným věcem, pohledávkám nebo jiným majetkovým právům daňového dlužníka nebo ručitele.

Vydání rozhodnutí podle ustanovení věty druhé (ve znění účinném do 31.12.2000) spadalo do výlučné pravomoci správce daně. V případě, že správce daně nevydal takové rozhodnutí, nebyl nikdo jiný (a ani soud) oprávněn sám posoudit (jako předběžnou otázku), na které věci, pohledávky nebo jiná majetková práva se \"daňové\" zástavní právo vztahuje; naopak, musel při svém rozhodování dospět k závěru, že \"daňové\" zástavní právo nepostihuje žádnou věc ve vlastnictví (majetku) daňového dlužníka nebo ručitele, neboť nebyl splněn hmotněprávní předpoklad potřebný pro vznik \"daňového\" zástavního práva, spočívající ve vydání rozhodnutí o uplatnění rozsahu zástavního práva.

Vydal-li správce daně rozhodnutí podle ustanovení věty druhé (ve znění účinném do 31.12.2000), nemohl je soud v řízení podle Části třetí přezkoumávat (tedy posuzovat jeho věcnou správnost) a byl (je) povinen z něho (ve smyslu ustanovení ) vycházet. Uvedená závaznost rozhodnutí správce daně pro soud však není absolutní. Soud z něho vychází jen tehdy, jestliže v řízení podle Části třetí posuzuje (jako předběžnou nebo meritorní otázku), zda určitou věc, pohledávku nebo jiné majetkové právo daňového dlužníka nebo ručitele zatěžuje \"daňové\" zástavní právo, popřípadě ve prospěch jaké daňové pohledávky toto zástavní právo působí. Vůči tomu, kdo nebyl daňovým dlužníkem nebo ručitelem (tj. nebyl v rozhodnutí správce daně označen za daňového dlužníka nebo ručitele), není rozhodnutí správce daně závazné (účinné) a také - jak vyplývá z ustanovení věty druhé (ve znění účinném do 31.12.2000) - se mu nedoručuje a není oprávněn (legitimován) podat proti němu odvolání. Ten, kdo nebyl při rozhodování podle ustanovení věty druhé (ve znění účinném do 31.12.2000) daňovým subjektem (daňovým dlužníkem nebo ručitelem) a není ani jeho právním nástupcem a vůči němuž proto není rozhodnutí správce daně závazné (účinné), může v řízení před soudem podle Části třetí uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak vyznělo rozhodnutí správce daně (zda, popřípadě do jaké míry se dotklo jeho majetku), a ani soud nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že vůči jeho majetku bylo příslušným orgánem rozhodnuto o rozsahu zástavního práva.

Nejvyšší soud ČR z uvedených důvodů dospěl k závěru, že z rozhodnutí správce daně o určení rozsahu zástavního práva podle ustanovení (ve znění účinném do 31.12.2000) soud v řízení podle Části třetí vychází jen tehdy, posuzuje-li, jakou věc, pohledávku nebo jiné majetkové právo daňového dlužníka nebo ručitele zatěžuje zástavní právo. Tímto rozhodnutím však není vázán, jestliže k věci, pohledávce nebo jinému majetkovému právu, k nimž bylo rozhodnutím správce daně uplatněno zástavní právo, vznáší své nároky osoba, která nebyla při rozhodování správce daně daňovým dlužníkem nebo ručitelem a není ani jeho právním nástupcem.

V projednávané věci nebyl žalobce při vydání rozhodnutí žalovaného ze dne 19.9.1996 č.j. FÚ V/1635/96/Sou ani daňovým dlužníkem nebo ručitelem a není ani právním nástupcem daňového dlužníka státního podniku P. H. K., vůči němuž rozhodnutí směřovalo. Rozhodnutí o uplatnění rozsahu zástavního práva proto není vůči žalobci závazné (účinné) a soud při rozhodování, zda je důvodná žaloba o určení, že nemovitosti v jeho správě nejsou zatíženy \"daňovým\" zástavním právem, z tohoto rozhodnutí nemohl vycházet. Odvolací soud proto dospěl ke správnému závěru, že tímto rozhodnutím správce daně není vázán a že je - bez zřetele k tomuto rozhodnutí - oprávněn samostatně posoudit požadované určení.

Důvodné nejsou ani pochybnosti žalovaného o tom, zda v projednávané věci je způsobilým účastníkem řízení a zda v ní je pasivně věcně legitimován.

Podle ustanovení způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.

Finanční úřady jsou územní finanční orgány a správní úřady (srov. a 2 , o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů) a jsou tedy - jak vyplývá z ustanovení , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů - organizačními složkami státu. Jako organizační složky státu nejsou právnickými osobami (srov. větu první , ve znění pozdějších předpisů); nemají tedy způsobilost mít práva a povinnosti a způsobilým účastníkem občanského soudního řízení mohou být jen tehdy, jestliže jim takovou způsobilost přiznává zákon.

Podle ustanovení věty první , o správě daní a poplatků (ve znění pozdějších předpisů), \"správou daně se rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době\". Ustanovení věty druhé tohoto zákona (ve znění účinném od 1.1.1995) uvádí, že \"správce daně má způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech správy daní a v tomto rozsahu má i procesní způsobilost\".

I když finanční úřady jako organizační složky státu nemají způsobilost mít práva a povinnosti, zákon (ustanovení věty druhé ve znění účinném od 1.1.1995) přiznává finančním úřadům jako správcům daně způsobilost být účastníky občanského soudního řízení. Tuto způsobilost však nemají v plném rozsahu (ve všech věcech patřících do pravomoci soudů), ale jen v těch věcech, v nichž jde o správu daní. Ve smyslu ustanovení části věty za středníkem proto jsou finanční úřady v uvedeném rozsahu způsobilými účastníky řízení.

V projednávané věci žalovaný finanční úřad zřídil sporné zástavní právo za účelem řádného vymáhaní daní. Jedná se tedy o věc, v níž jde o správu daní, a proto odvolací soud v souladu se zákonem dovodil, že žalovaný je způsobilým účastníkem tohoto řízení.

Od způsobilosti být účastníkem řízení je třeba důsledně odlišovat věcnou (aktivní nebo pasivní) legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimací se v občanském soudním řízení rozumí oprávnění účastníků vyplývající z hmotného práva. Věcnou legitimaci má ten z účastníků řízení, který je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde, tedy, jinak řečeno, kterému svědčí stav z hmotného práva (právo nebo povinnost), o něž se v řízení jedná; týká-li se žalobce, hovoří se o \"aktivní věcné legitimaci\" či o \"aktivní legitimaci\", a týká-li se žalovaného, hovoří se o \"pasivní věcné legitimaci\" či o \"pasivní legitimaci\".

V řízení o určení, zda je věc, pohledávka nebo jiné majetkové právo zatížena zástavním právem na základě rozhodnutí, které vydal podle ustanovení (ve znění účinném do 31.12.2000) správce daně (finanční úřad), je správce daně (finanční úřad) nepochybně nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde. Odvolací soud proto dospěl ke správnému závěru, že žalovaný je v tomto řízení pasivně věcně legitimován.

Žalovaný dále v dovolání poukazuje na postup odvolacího soudu \"při vyřešení otázky podjatosti\" předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr. M. J. V postupu, který odvolací soud v tomto směru zvolil, neshledává dovolací soud žádné pochybení.

Podle ustanovení k rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců (přísedících) svému nadřízenému soudu; v řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Podle ustanovení však ustanovení neplatí, byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že není důvodná.

V posuzovaném případě žalovaný uplatnil námitku podjatosti předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr. M. J. při jednání odvolacího soudu dne 3.4.2003, při němž (odročeném jen za účelem vyhlášení rozsudku na den 10.4.2003) odvolací soud věc rozhodl. Nepovažoval-li odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - námitku podjatosti za důvodnou, postupoval v souladu se zákonem, když věc nepředkládal k rozhodnutí o této námitce svému nadřízenému soudu (Vrchnímu soudu v Praze) a s námitkou se vypořádal při svém rozhodování ve věci (o podaném odvolání).

Dovolací soud souhlasí též se závěrem odvolacího soudu, že námitka podjatosti nebyla žalovaným uplatněna důvodně. Podjatost předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr. M. J. žalovaný spatřoval jedině v tom, že rozhodovala jako členka senátu odvolacího soudu v jiné (co do předmětu řízení obdobné) věci účastníků; takováto skutečnost však není - jak vyplývá z ustanovení a jak správně uvedl odvolací soud - důvodem k vyloučení soudce.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení , a b) nebo v anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. ), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. května 2004

JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.

předseda senátu