Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2328/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"zástavní právo zapsané na nemovitostech parc. č. 984, parc. č. 994, parc. č. 1011, parc. č. 1013, parc. č. 1015/1 (vše trvalé travní porosty) a parc. č. 1016 (zahrada) zapsané na LV č. 670 pro k.ú. V. V. u B. v okrese N. na základě rozhodnutí Finančního úřadu v H. K. č.j. 126995/97/228940/8555 ze dne 13.8.1997 k zajištění daňové pohledávky neexistuje\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný uvedeným rozhodnutím zřídil podle ustanovení (ve znění pozdějších předpisů) k zajištění pohledávky a jejího příslušenství daňového dlužníka P. H. K., státní podnik, zákonné zástavní právo mimo jiné \"k pozemkům parc. č. 984, parc. č. 994, parc. č. 1011, parc. č. 1013, parc. č. 1015/1 a parc. č. 1016 zapsaným v k.ú. V. V. u B. v okrese N.\", ačkoliv již dnem účinnosti (tj. dnem 24.6.1991) státnímu podniku P. H. K. právo hospodaření k těmto pozemkům zaniklo a současně k nim \"vznikla správa žalobce\" podle ustanovení Protože podle ustanovení (ve znění pozdějších předpisů) zástavní právo vzniká pouze k věcem, které jsou ve vlastnictví daňového dlužníka nebo ručitele, a daňovým dlužníkem byl státní podnik P. H. K. a nikoliv stát (který nebyl ani daňovým ručitelem), předmětné nemovitosti (pozemky) nemohly být zatíženy zástavním právem k zajištění daňové pohledávky státního podniku P. H. K. Žalovaný tedy svým rozhodnutím deklaroval vznik zástavního práva v rozporu se zákonem.

Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 4.4.2002 č.j. -41 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný svým rozhodnutím ze dne 13.8.1997 uplatnil k předmětným nemovitostem zákonné zástavní právo pro zajištění daňové pohledávky proti státnímu podniku P. H. K. jako daňovému dlužníku, když vycházel ze zjištění, že podle zápisu v katastru nemovitostí má daňový dlužník k těmto pozemkům právo hospodaření. Státnímu podniku P. H. K. však v té době již právo hospodaření k předmětným pozemkům nenáleželo, neboť dnem 24.6.1991 (dnem účinnosti ) zaniklo, nemovitosti přešly podle ustanovení do správy žalobce a daňovému dlužníku od té doby k nim náleželo podle ustanovení pouze nájemní právo. Protože podmínkou vzniku zákonného zástavního práva podle ustanovení je, že zástava je ve vlastnictví daňového dlužníka či ručitele, a protože tato podmínka nebyla splněna, nejsou nemovitosti tímto zástavním právem zatíženy; na tom nic nemění ani okolnost, že žalovaný při uplatnění zástavního práva vycházel \"ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, neboť ten již neodpovídal skutečnosti\". Námitku žalovaného, že soud při posuzování existence zástavního práva musí vycházet z rozhodnutí správce daně (žalovaného) a \"respektovat jeho důsledek\", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že soud tímto rozhodnutím \"není vázán\", neboť předmětem řízení nebyla \"platnost tohoto rozhodnutí\", ale \"určení existence zástavního práva\" a posouzení, zda \"byly splněny podmínky pro vznik takového zástavního práva\".

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12.2.2003 č.j. -62 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 220,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že tam, kde nebyly splněny všechny podmínky vzniku zákonného zástavního práva podle ustanovení (ve znění pozdějších předpisů), například proto, že věc nepatřila daňovému dlužníku a ani ručiteli, nemohlo rozhodnutí správce daně zástavní právo \"skutečně založit\". Rozhodnutí správce daně zástavní právo nekonstituovalo, ale pouze deklarovalo, vůči které věci se uplatňuje a jakou pohledávku zajišťuje, a nic na tom nemění ani ustanovení (ve znění pozdějších předpisů). Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně argumentovat ani ustanovením , neboť \"rozhodnutím zástavní právo zakládáno nebylo\" a \"polemika o povinnosti soudu vycházet z rozhodnutí správce daně ve sporu o existenci zástavního práva je nepřípadná\". Námitku žalovaného, že zástavní právo vznikalo podle ustanovení (ve znění pozdějších předpisů) také k věcem, které měl daňový dlužník v nájmu, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že je \"s tímto ustanovením ve zjevném rozporu\".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení a odst. 3 Uvedl, že sporné zákonné zástavní právo bylo zřízeno podle ustanovení (ve znění pozdějších předpisů) rozhodnutím žalovaného jako správce daně, že soud je povinen ve smyslu ustanovení a 2 z tohoto rozhodnutí vycházet a \"respektovat jeho důsledky - existenci zástavního práva\" a že \"určit opak a tudíž neúčinnost uvedeného rozhodnutí v řízení podle 1. - 4. části nelze\". Žalovaný současně poukázal na to, že správce konkursní podstaty státního podniku P. H. K. vede ohledně předmětných nemovitostí spor o určení vlastnického práva a že v případě určení neexistence zákonného zástavního práva by žalovaný \"jakožto konkursní věřitel s přiznaným právem na oddělené uspokojení mohl být na svých právech značně zkrácen\". Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby \"věc vrátil k dalšímu řízení\".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda je soud povinen ve smyslu ustanovení vycházet z pravomocného rozhodnutí správce daně, kterým bylo podle ustanovení (ve znění účinném do 31.12.2000) uplatněno zástavní právo vůči daňovému dlužníku nebo ručiteli, za situace, že věci, pohledávky nebo majetková práva, k nimž bylo zástavní právo uplatněno, byly v době rozhodování správce daně ve vlastnictví (majetku) jiné osoby než daňového dlužníka nebo ručitele a že se tato jiná osoba domáhá v řízení před soudem žalobou určení, že nejsou (ve skutečnosti) zatíženy zástavním právem k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství daňového dlužníka nebo ručitele. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V projednávané věci bylo zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalovaný rozhodnutím ze dne 13.8.1997 č.j. 126995/97/228940/8555 uplatnil podle ustanovení (ve znění účinném do 31.12.2000) k zajištění daňových pohledávek daňového dlužníka státního podniku P. H. K. zástavní právo mimo jiné k pozemkům parc. č. 984, parc. č. 994, parc. č. 1011, parc. č. 1013, parc. č. 1015/1 a parc. č. 1016 v katastrálním území V. V. u B., zapsaným u Katastrálního úřadu v N. na listu vlastnictví č. 670 pro obec B., které jsou ve vlastnictví státu a k nimž má daňový dlužník právo hospodaření. Právo hospodaření daňového dlužníka však dnem 24.6.1991 podle ustanovení zaniklo a pozemky jsou od tohoto dne ve smyslu ustanovení tohoto zákona ve správě žalobce.

Protože podle ustanovení věty první (ve znění účinném do 31.12.2000) vzniká k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství podle tohoto zákona zástavní právo k věcem, popřípadě pohledávkám nebo majetkovým právům (např. zaknihovaným cenným papírům) daňového dlužníka nebo ručitele, bylo za výše popsaného stavu věci pro rozhodnutí soudů významné také posouzení, zda je soud vázán rozhodnutím správce daně, kterým bylo uplatněno zástavní právo, a zda v důsledku toho jsou věci, popřípadě pohledávky nebo majetková práva, k nimž bylo zástavní právo uplatněno, zastaveny k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství, ačkoliv daňovému dlužníku nebo ručiteli již v době rozhodování správce daně nepatřily.

Podle ustanovení je soud vázán rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

Podle ustanovení jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

Za účelem zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství vznikalo podle ustanovení (ve znění účinném do 31.12.2000) k věcem, popřípadě pohledávkám nebo majetkovým právům daňového dlužníka nebo ručitele zástavní právo ze zákona. Ke vzniku zástavního práva však sám o sobě nepostačoval vznik daňové pohledávky; věci, pohledávky nebo majetková práva daňového dlužníka nebo ručitele byly zatíženy \"daňovým\" zástavním právem jen tehdy, jestliže k nim správce daně svým rozhodnutím uvedené zástavní právo uplatnil. Rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, pohledávky nebo jiná majetková práva se zástavní právo uplatňuje, tedy pouze nevymezovalo práva a povinnosti daňového dlužníka nebo ručitele v daňovém řízení; představovalo současně hmotněprávní předpoklad pro vznik \"daňového\" zástavního práva ke v rozhodnutí správce daně uvedeným věcem, pohledávkám nebo jiným majetkovým právům daňového dlužníka nebo ručitele.

Vydání rozhodnutí podle ustanovení věty druhé (ve znění účinném do 31.12.2000) spadalo do výlučné pravomoci správce daně. V případě, že správce daně nevydal takové rozhodnutí, nebyl nikdo jiný (a ani soud) oprávněn sám posoudit (a to ani jako předběžnou otázku), na které věci, pohledávky nebo jiná majetková práva se \"daňové\" zástavní právo vztahuje; naopak, musel při svém rozhodování dospět k závěru, že \"daňové\" zástavní právo nepostihuje žádnou věc ve vlastnictví (majetku) daňového dlužníka nebo ručitele, neboť nebyl splněn hmotněprávní předpoklad potřebný pro vznik \"daňového\" zástavního práva, spočívající ve vydání rozhodnutí o uplatnění rozsahu zástavního práva.

Vydal-li správce daně rozhodnutí podle ustanovení věty druhé (ve znění účinném do 31.12.2000), nemohl je soud v řízení podle Části třetí přezkoumávat (tedy posuzovat jeho věcnou správnost) a byl (je) povinen z něho (ve smyslu ustanovení ) vycházet. Uvedená závaznost rozhodnutí správce daně pro soud však není absolutní. Soud z něho vychází jen tehdy, jestliže v řízení podle Části třetí posuzuje (jako předběžnou nebo meritorní otázku), zda určitou věc, pohledávku nebo jiné majetkové právo daňového dlužníka nebo ručitele zatěžuje \"daňové\" zástavní právo, popřípadě ve prospěch jaké daňové pohledávky toto zástavní právo působí. Vůči tomu, kdo nebyl daňovým dlužníkem nebo ručitelem (tj. nebyl v rozhodnutí správce daně označen za daňového dlužníka nebo ručitele), není rozhodnutí správce daně závazné (účinné) a také - jak vyplývá z ustanovení věty druhé (ve znění účinném do 31.12.2000) - se mu nedoručuje a není oprávněn (legitimován) podat proti němu odvolání. Ten, kdo nebyl při rozhodování podle ustanovení věty druhé (ve znění účinném do 31.12.2000) daňovým subjektem (daňovým dlužníkem nebo ručitelem) a není ani jeho právním nástupcem a vůči němuž proto není rozhodnutí správce daně závazné (účinné), může v řízení před soudem podle Části třetí uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak vyznělo rozhodnutí správce daně (zda, popřípadě do jaké míry se dotklo jeho majetku), a ani soud nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že vůči jeho majetku bylo příslušným orgánem rozhodnuto o rozsahu zástavního práva.

Nejvyšší soud ČR z uvedených důvodů dospěl k závěru, že z rozhodnutí správce daně o určení rozsahu zástavního práva podle ustanovení (ve znění účinném do 31.12.2000) soud v řízení podle Části třetí vychází jen tehdy, posuzuje-li, jakou věc, pohledávku nebo jiné majetkové právo daňového dlužníka nebo ručitele zatěžuje zástavní právo. Tímto rozhodnutím však není vázán, jestliže k věci, pohledávce nebo jinému majetkovému právu, k nimž bylo rozhodnutím správce daně uplatněno zástavní právo, vznáší své nároky osoba, která nebyla při rozhodování správce daně daňovým dlužníkem nebo ručitelem a není ani jeho právním nástupcem.

V projednávané věci nebyl žalobce při vydání rozhodnutí žalovaného ze dne 13.8.1997 č.j. 126995/97/228940/8555 ani daňovým dlužníkem nebo ručitelem a není ani právním nástupcem daňového dlužníka státního podniku P. H. K., vůči němuž rozhodnutí směřovalo. Rozhodnutí o uplatnění rozsahu zástavního práva proto není vůči němu závazné (účinné) a soud při rozhodování, zda je důvodná žaloba o určení, že nemovitosti v jeho správě nejsou zatíženy \"daňovým\" zástavním právem, z tohoto rozhodnutí nemohl vycházet. Odvolací soud proto dospěl ke správnému závěru, že tímto rozhodnutím správce daně není vázán a že je - bez zřetele k tomuto rozhodnutí - oprávněn samostatně posoudit požadované určení.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení , a b) nebo v anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. ), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. května 2004

JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.

předseda senátu