Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
11 C 105/2021-22
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 13 800 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 500 Kč od 12. 3. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 7 300 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 10 000 Kč od 22. 12. 2018 do 11. 3. 2020 a zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 500 Kč od 12. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 500 Kč od 12. 3. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 7 300 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 10 000 Kč od 22. 12. 2018 do 11. 3. 2020 a zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 500 Kč od 12. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 13 800 Kč spolu se zákonný úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 10 000 Kč od 22. 12. 2018 do zaplacení, když tuto částku měla žalovaná dlužit na základě smlouvy o úvěru číslo uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovanou dne datum, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované bezúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou sjednaný na dobu určitou, který se žalovaná zavázala zaplatit spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem, tj. v celkové částce 16 900 Kč ve 13 měsíčních splátkách s tím, že první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a poslední splátka pak ke dni 21. 12. 2018. Dále žalobkyně uvedla, že pro právní předchůdkyni žalobkyně byl pro posouzení úvěruschopnosti žalované při uzavření smlouvy podstatný pravidelný a prokazatelný měsíční příjem žalované, žalovaná navíc musela pro získání úvěru předložit kopii občanského průkazu a další platné doklady (např. řidičský průkaz, pas) a pro účely ověření úvěruschopnosti i další dokumenty, které právní předchůdkyně žalobkyně požadovala, jako je např. výpis z účtu žalované za poslední 3 měsíce, pracovní smlouva či potvrzení o výši příjmu apod. Na výzvu soudu, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala a prověřovala úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že toto spočívalo v prověřování podle vnitřních kritérií poskytovatele úvěru, kterými jsou: maximální počet tří závazků u jiných věřitelů ověřený interním systémem poskytovatele úvěru; 0 zahájených exekučních řízení; negativní lustrace v insolvenčním rejstříku; při podání žádosti o poskytnutí úvěru bylo požadováno uvedení příjmů a výdajů; lustrace v ISIR, příjmení a databázích inkasních agentur. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr poskytla dne 21. 11. 2017, což žalovaná potvrdila podpisem předmětné smlouvy. Ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu právnická osoba anonymizováno převedena ve prospěch společnosti právnická osoba, která předmětnou pohledávku postoupila dne 11. 12. 2019 na základě smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, když uhradila pouze částku 3 500 Kč, a ocitla se tak v prodlení, přičemž žalovaná částka je tvořena dlužnou jistinou ve výši 13 800 Kč. Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani po odeslání předžalobní upomínky.
2. Žalovaná se k podané žalobě i přes výzvu soudu nevyjádřila.
3. Soud usnesením ze dne 26. 3. 2021 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 16. 4. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní schránky, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru ze dne 21. 11. 2017, předpisem splátek ke smlouvě, smlouvou o podnájmu družstevního bytu nebo jeho části ze dne 3. 10. 2017, žádosti o schválení smlouvy o podnájmu družstevního bytu nebo jeho části ze dne 26. 9. 2017, čestným prohlášením ze dne 21. 11. 2017, pracovní smlouvou ze dne 1. 6. 2017, výplatními páskami žalované za období číslo až číslo, příjmovým dokladem ze dne 18. 9. 2017, žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 21. 11. 2017 (zákaznická karta), smlouvou o prodeji části závodu ze dne 28. 9. 2018, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 a předžalobní upomínkou ze dne 26. 2. 2020 včetně podacího lístku. Z těchto listin soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako smlouva o úvěru číslo ze dne 21. 11. 2017 se právnická osoba anonymizováno jako právní předchůdkyně žalobkyně ve vztahu k uplatňované pohledávce, zavázala poskytnout a také dne 21. 11. 2017 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky – bezúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy oproti podpisu. Žalovaná se zavázala vrátit právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 17 300 Kč (nikoli 16 900 Kč, jak je tvrzeno v žalobě), z toho 10 000 Kč jako samotnou jistinu a 7 300 Kč jako celkové náklady spotřebitelského úvěru, a to formou 13 měsíčních splátek po 1 300 Kč, přičemž každá splátka byla splatná 21. dne v kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byla smlouva uzavřena. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované splácet úvěr prohlášením samotné žalované o jejich osobních příjmových a výdajových poměrech, které učinila v žádosti o úvěr, když uvedla, že bydlí v nájmu, je zaměstnaná jako servírka s průměrným čistým příjmem ve výši 10 611 Kč měsíčně, přičemž celkové průměrné měsíční příjmy její domácnosti však měly činit 25 611 Kč, nicméně tyto nebyly nijak blíže specifikovány. Žalovaná právní předchůdkyní žalobkyně předložila při uzavírání úvěrové smlouvy svoji pracovní smlouvu, výplatní pásky za období číslo – číslo, smlouvu o podnájmu družstevního bytu a čestné prohlášení žalované. Žalovaná v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru dále uvedla, že její celkové průměrné měsíční výdaje činí toliko 2 800 Kč a celé její domácnosti 5 600 Kč měsíčně sestávající z bydlení ve výši 1 500 Kč, platby za energie ve výši 1 500 Kč, stavy ve výši 2 500 Kč a z ostatních výdajů ve výši 1 000 Kč (celkem výdaje 6 500 Kč a nikoli 2 800 Kč, resp. 5 600 Kč, jak bylo vyplněno v zákaznické kartě). Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy neplnila řádně, když v době platnosti smlouvy uhradila podle údajů žalobkyně na dlužnou částku celkem 3 500 Kč, a to ve čtyřech hotovostních splátkách, kdy 21. 11. 2017 uhradila 400 Kč a 1 300 Kč, dne 23. 1. 2018 uhradila 1 100 Kč, dne 10. 3. 2018 uhradila 300 Kč a dne 21. 3. 2018 uhradila 400 Kč. Ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu právní předchůdkyně žalobkyně vč. pohledávky za žalovanou z předmětné úvěrové smlouvy převedena na základě smlouvy o prodeji části závodu ze dne 8. 9. 2018 na společnost právnická osoba, která předmětnou pohledávku za žalovanou postoupila dne 11. 12. 2019 na základě smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni. Dne 26. 2. 2020 žalobkyně vyhotovila i odeslala žalované předžalobní výzvu.
5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí; dle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru pak poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje
10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
13. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
14. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení, přičemž dle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
15. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 uvedeného zákona tak má poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, přičemž poskytovatel má navíc poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele výše uvedeným způsobem vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Nesplnění této povinnosti má za následek neplatnost úvěrové smlouvy (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Tuto neplatnost je přitom přes gramatický výklad § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nutno podle jeho smyslu a účelu chápat jako neplatnost absolutní, k níž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho (§ 75)) stanoví, že (poskytovatel a zprostředkovatel) je povinen (provozovat svou činnost) s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem (§ 86 odst. 1) zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že (nezbytnými, spolehlivými, přiměřenými a) dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98 - 109, ISBN číslo).“ Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V těchto souvislostech je pak nutno poukázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ve kterém Ústavní soud uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, a dospěl k závěru, že obecné soudy by měly vést poskytovatele úvěrů k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Následkem nesplnění povinnosti poskytovatele před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to s ohledem na výše uvedené neplatnost absolutní, když porušení řešené povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně – zejména pro výše zmíněné možné širší dopady nesplnění předmětné povinnosti – zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. § 588 o. z.).
16. V daném konkrétním případě pak právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy se žalovanou měla k dispozici pouze doklady o jejím pracovním poměru a o bydlení, přičemž právní předchůdkyní žalobkyně tak mohly být ověřeny pouze průměrné měsíční příjmy žalované, nikoliv však žalovanou uvedené průměrné měsíční příjmy celé domácnosti; co se týče žalovanou uvedených výdajů, právní předchůdkyně žalobkyně neověřila reálnost žádného z nich, a to ani nákladů na bydlení, když nájemní smlouva žalované výši nájemného nestanovuje a čestné prohlášení žalované ze dne 21. 11. 2019 o výši nákladů na bydlení (2 800 Kč) je v rozporu s příjmovým pokladním dokladem ze dne 18. 9. 2017 vystaveným žalované na 3 000 Kč za úhradu podnájmu a údaji uvedenými v žádosti o poskytnutí úvěru (3 000 Kč). Také je v rozporu částka označená jako„ průměrné měsíční výdaje celé domácnosti“ ve výši 5 600 Kč s jednotlivými výdajovými položkami ve výši 6 500 Kč. Kromě výše uvedených dokladů neměla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici žádné podklady, které by jí umožnily prověřit údaje uvedené žalovanou v žádosti o poskytnutí úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně tak porušila povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalované, když pouhé doplnění čísel do formulářové žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a které aritmeticky jsou v rozporu, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti neprovedla řádně, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost žalované zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu právní předchůdkyně žalobkyně a nesplnění její zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy ze dne 21. 11. 2017. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo.
17. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 21. 11. 2017 žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně zaplatila toliko částku 3 500 Kč, z čehož je zřejmé, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 6 500 Kč. Pohledávka za žalovanou byla ke dni 28. 9. 2018 převedena na základě smlouvy o prodeji části závodu ze dne 8. 9. 2018 na společnost právnická osoba, která předmětnou pohledávku za žalovanou postoupila dne 11. 12. 2019 na základě smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni jako novému věřiteli, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována. Postoupení pohledávky bylo též oznámeno žalované. Žalovaná je povinna vrátit žalobkyni částku ve výši 6 500 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky předžalobní výzvou ze dne 26. 2. 2020, dle které měla žalovaná uhradit svůj dluh„ ihned“. Tato výzva byla žalované odeslána dne 26. 2. 2020. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalované nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. 2. 3. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z., žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění jejího dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze této lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, když uvedl, že je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu“. Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ číslo). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 998 - číslo) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 11. 3. 2020. Žalovaná se proto dostala do prodlení s vrácením částky 6 500 Kč dne 12. 3. 2020 a dle § 1970 o. z. je povinna zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 9 % ročně od 12. 3. 2020 do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení číslo Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta (výrok II.).
18. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalované k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
19. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 6 500 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 7 300 Kč a dále vyšší část příslušenství (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měla žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení; dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.