Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 84/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců A/ J. B., B/ A. B., C/ M. B., D/ A. N., a E/ D. V., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2003, č. j. , -93, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. února 2002, č. j. -47, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. listopadu 2002, č.j. -75, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobcům předat do tří dnů od právní moci rozsudku „byt 1+1 s příslušenstvím, II. kategorie o velikosti 52,7 m2, (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) ve 2. podlaží domu č.p. 364, v P.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. května 2003, č. j. , -93, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze pokud jde o výši náhrady nákladů řízení mezi účastníky, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že v předmětném bytě žila jako jeho nájemkyně až do své smrti dne 13. 4. 2000 babička žalovaného L. R. a že žalovaný byl sice v tomto bytě hlášen od 4.9.1992 k trvalému pobytu, avšak s babičkou v den její smrti v uvedeném bytě nebydlel.

Na tomto skutkovém základě oba soudy dovodily, že na žalovaného nepřešlo právo nájmu bytu, neboť nebyly naplněny předpoklady stanovené pro přechod práva nájmu bytu ustanovením věty první , , ve znění platném ke dni úmrtí L. R. (dále jen „obč. zák.“), a proto žalobě na vyklizení bytu vyhověly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, aniž by jeho přípustnost a v něm uplatněné důvody podřadil příslušným ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Přípustnost dovolání odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Vytýkal soudu prvního stupně, že nesprávně hodnotil provedené důkazy a že k některým z nich nepřihlédl, a podrobně rozvedl, v čem vadné hodnocení jednotlivých důkazů spatřuje. Soudu odvolacímu vytýkal, že správnost hodnocení důkazů soudem prvního stupně posuzoval pouze z hlediska jeho formálního souladu s ustanovením a nezabýval se tím, zda volná úvaha soudu má nějaké zákonné meze, které dle jeho názoru představuje zákaz libovůle, zásada rovnosti účastníků a zásada objektivní pravdy. Právě otázku, zda při volném hodnocení důkazů se uplatňují pouze formální kritéria, či také kritéria materiální (tj. zda zásada volného hodnocení důkazů není limitována jinými zásadami soudního řízení) označil dovolatel za otázku zásadního právního významu. Vyjádřil názor, že pokud by odvolací soud pouze přezkoumával, zda soud první instance hodnotil důkazy jednotlivě i v jejich vzájemném kontextu, přičemž by nemusel přezkoumávat, zda nebyly překročeny určité meze volné úvahy vyplývající ze zásad soudního řízení, znamenalo by to, že by soud mohl hodnotit důkazy ve prospěch jednoho z účastníků a tato vada by nemohla být napravena v odvolacím řízení. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že z uvedených důvodů je řízení před soudy obou stupňů postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. Zároveň žalovaný požádal, aby dovolací soud dle odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí s tím, že jinak by jemu i případnému novému nájemci bytu mohla v případě nuceného vyklizení předmětného bytu vzniknout závažná újma.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) neshledal důvody pro odložení vykonatelnosti dle , dospěl však k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a odst. 2 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními , b/ a c/

Podle dovolání přípustné není, neboť toto ustanovení zakládá přípustnost dovolání pouze pro případ, že odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé; v daném případě však byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o nákladech řízení, jenž povahu rozhodnutí ve věci samé nemá, a ve výroku o věci samé byl potvrzen.

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Dovolatel se mýlí, pokud otázku, zda při volném hodnocení důkazů se uplatňují pouze formální kritéria, či také kritéria materiální (tj. zda zásada volného hodnocení důkazů není limitována jinými zásadami soudního řízení), považuje za otázku zásadního právního významu a tím naznačuje, že přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení Pochybení při hodnocení důkazů se v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle (viz Bureš, J. a kol.: , Komentář, 6. vydání, Praha, C.H.Beck, 2003, II. díl, str. 1066). Jen pokud by byl uvedený dovolací důvod v dané věci uplatnitelný, mohl by dovolací soud posuzovat, zda hodnocení důkazů odpovídá (a to nikoli jen z formálního hlediska) ustanovení

Jestliže tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro posouzení, zda je či není nájemcem předmětného bytu, předkládá vlastní (odlišné) hodnocení důkazů, na jehož základě dovozuje vlastní (odchylnou) verzi skutkového stavu věci, přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle

Pokud pak dovolatel dovozuje, že řízení je postiženo tzv. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (kterou navíc nelogicky spatřuje v týchž okolnostech, které podle něj představují nesprávné právní posouzení otázky zásadního významu), je třeba zdůraznit, že k takovým vadám (jakož i k vadám uvedeným v , odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 ) dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle nezakládají.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle a odmítl.

Žalovaný podáním nepřípustného dovolání z procesního hlediska zavinil, že bylo odmítnuto, avšak žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovanému právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (, , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. dubna 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu