Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2380/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalované se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Dopisem ze dne 19. 2. 1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení . Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že rozhodnutím personálního ředitele č. 2/98 ze dne 17. 2. 1998 o organizační změně bylo „pracovní místo žalobkyně v organizačním schématu č. 1 úseku 030, systematizované místo č. 22, od 1. 3. 1998 zrušeno“ a že u žalované není volné pracovní místo, které by odpovídalo její kvalifikaci; žalovaná tudíž nemá možnost žalobkyni dále zaměstnávat.

Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby bylo žalované uloženo poskytnout žalobkyni náhradu mzdy za dobu od 1. 6. 1998 do 30. 11. 2001 ve výši 985.320,- Kč s úrokem ve výši a za dobu, jež vyčíslila. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že výpověď není určitá („není přesná – jednoznačná, je naopak rozporná“), a tím, že žalovaná nesplnila povinnost uloženou jí ustanovením § 46 odst. 2 zák. práce, neboť měla možnost žalobkyni dále zaměstnávat, ale žádnou jinou vhodnou práci jí nenabídla.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 12. 2001, č.j. -147, určil, že výpověď daná žalobkyni dopisem žalované č.j. 030/184 ze dne 19. 2. 1998 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 1.282,- Kč ; žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni náhradu mzdy za dobu od 1. 6. 1998 do 30. 11. 2001 v celkové výši 985.320,- Kč s příslušenstvím, vyloučil k samostatnému řízení a rozhodnutí. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná nesplnila vůči žalobkyni před podáním výpovědi nabídkovou povinnost, kterou jí ukládá ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. Vycházel přitom z toho, že žalovaná měla „vícero“ volných míst, které mohla žalobkyni nabídnout, ale neučinila tak, a po celé řízení setrvala na stanovisku, že žádné z míst, které žalobkyně označila, nebylo pro žalobkyni vhodné. Nesouhlasil s názorem žalované, že je to zaměstnavatel a jeho názor, který rozhoduje o tom, které místo je vhodné pro zaměstnance a které nikoli. Za volné pro žalobkyni vhodné místo považoval soud prvního stupně „asistentské místo na útvaru 013.00, č. funkce 0219“.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 6. 2003, č.j. -176, odvolání žalované proti výroku III. (o vyloučení žaloby na náhradu mzdy za dobu od 1. 6. 1998 do 30. 11. 2001 v celkové výši 985.320,- Kč s příslušenstvím k samostatnému řízení a rozhodnutí) odmítl, ve výrocích I. a II. (o určení neplatnosti výpovědi a o nákladech řízení) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo náhradu nákladů odvolacího řízení. Vytknul sice soudu prvního stupně, že nevyslechl svědka Ing. B. jen proto, že jeho výslech žalobkyně předem zpochybňovala, skutečnost, že tento svědek nebyl vyslechnut, však nepovažoval za „důvod pro kasaci“, neboť dospěl k závěru, že mimo místa „v útvaru 013 č. funkce 0219 – referent asistent“ (ke kterému měl být svědek ing. B. slyšen) mohla a měla žalovaná nabídnout žalobkyni „místo v útvaru 400.50 č. profese 0201- sekretářka“. Toto místo, u něhož byl nástup zvažován od 1. 2. 1998, bylo ve skutečnosti neobsazeno až do 1. 3. 1998. Vzhledem ke vzdělání, kterého žalobkyně dosáhla, by byla schopna toto místo zastávat. Žalovaná tak nesplnila nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, která je hmotně právní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že soud prvního stupně porušil právo žalované na spravedlivý proces, když nevyslechl svědka Ing. B., jak žalovaná opakovaně navrhovala. Tím, že odvolací soud z tohoto důvodu rozsudek soudu první stupně nezrušil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Bez výslechu svědka B. nebylo možné dovodit, zda žalobkyni bylo nabídnuto pracovní místo „č. funkce 0219 – referent asistent v útvaru 013“, zda žalobkyně byla ochotna místo přijmout či zda je odmítla a zda toto místo bylo skutečně volné. Nesouhlasí ani se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že žalovaný mohl a měl žalobkyni nabídnout místo „sekretářky (č. profese 0201) v útvaru 400.50“. V řízení totiž nebylo objasněno, jaké požadavky byly kladeny na výkon této funkce a zda toto místo bylo ke dne 18. 2. 1998 volné. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení – jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení a (srov. ). Dovolací důvod podle ustanovení totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto.

Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je zároveň pouze takové, v němž odvolací soud řešil právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu mezi účastníky určující (tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno), přičemž současně musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy).

Žalovaná však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu (aplikaci ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav) nezpochybňuje. I když uvedla, že nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a že trvá na tom, že výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni dána platně, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou většiny námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatelka na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [zejména, že nebylo prokázáno, že místo „sekretářky (č. profese 0201) v útvaru 400.50“ bylo ke dni dání výpovědi žalobkyni volné], na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že byly splněny předpoklady uložené zaměstnavateli v ustanovení zák. práce). Námitky dovolatelky v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacího důvodu podle ustanovení Správnost rozsudku odvolacích soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu event. vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení

Dovolatelkou předestřeným tvrzením, že soud prvního stupně porušil právo žalované na spravedlivý proces, když nevyslechl svědka Ing. B. (ve vztahu k nabídce volného pracovního místa „č. funkce 0219 – referent, asistent v útvaru 013“), a že, jestliže odvolací soud z tohoto důvodu rozsudek soudu první stupně nezrušil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť ani případná existence dovolatelkou tvrzené vady by sama o sobě nemohla přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí [ ].

Nejde-li podle závěru dovolacího soudu v dovolání žalované o otázku zásadního právního významu, je nezbytným důsledkem tohoto závěru konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. dubna 2004

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu