Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1438/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 18.5.2000, změněnou podáním ze dne 2.5.2001 u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhali se žalobci vyklizení nemovitostí blíže popsaných v petitu.

Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9.1.2002, č.j. -40, žalobu zamítl. Dovodil, že vlastnické právo žalobcům jakožto původním vlastníkům předmětných nemovitostí se nemohlo bez dalšího obnovit jen na základě samotného rehabilitačního rozhodnutí vydaného podle o soudních rehabilitacích. Vyslovil, že žalobci pouze získali jako osoby rehabilitované, jímž byl zrušen trest propadnutí majetku, ve smyslu o soudních rehabilitacích nárok na vydání věcí, respektive uzavření dohody o vydání věcí, avšak jen při naplnění předpokladů stanovených zvláštním zákonem, tj. o mimosoudních rehabilitacích. V této souvislosti odkazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2000, sp.zn. . Uzavřel, že jelikož k obnovení vlastnického práva žalobců nedošlo, nesvědčí jim v současné době vlastnické právo k nemovitostem, a proto se nemohou domáhat na žalovaných reivindikační žalobou vyklizení těchto nemovitostí. Pro úplnost konstatoval, že nález Ústavního soudu ČR ze dne 6.10.1999, sp. zn. , nelze aplikovat na projednávanou věc, neboť se týká soudně rehabilitovaných osob, jež nesplňují podmínky státního občanství a nemohou uplatnit nárok na vydání věci podle , přičemž žalobci takovými osobami nejsou.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2.10.2002, č.j. -59, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že žalobci jako osoby rehabilitované podle o soudních rehabilitacích dostali možnost uplatnit své nároky vyplývající ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku ( citovaného zákona ) za podmínek zvláštního zákona, kterým je o mimosoudních rehabilitacích. Dále vyslovil závěr, že ustanovení uvádí jako oprávněné též osoby rehabilitované podle , splňují-li podmínky uvedené v nebo 2 Podle odvolacího soudu restituční nárok žalobců v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. nebyl shledán důvodným a to vzhledem k tomu, že žalovaní nebyli osobami povinnými podle Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že k obnovení jejich vlastnického práva nedošlo, nemůže být úspěšná proto ani reivindikační žaloba podle o.z.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 24.2.2003 dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení Tvrdili, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dovolání poukazovali na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6.10.1999 s tím, že toto rozhodnutí je možné extenzívně a to na základě analogia legis vztáhnout i na osoby, které neuspěly při uplatnění svého nároku na vydání věci podle Namítali, že na základě ustanovení odstavce 2 zákona č. 119/90 Sb. došlo k obnově původního právního stavu před vynesením rozsudku; to znamená, že došlo i k obnovení právního stavu ve věci konfiskovaného majetku a tuto obnovu nelze vyložit jinak, než že se původní vlastník stal znovu vlastníkem uvedených nemovitostí. Podle dovolatelů je tedy nerozhodné, zdali se v daném případě jedná o osobu, která nesplňuje podmínku státního občanství či o osobu se státním občanstvím, neboť za podstatnou považoval skutečnost, že došlo k ,,obnově původního právního stavu .“ Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, z ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení ve znění po novele provedené (dále jen ,, ).

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

V otázce navrácení majetku, který v dobách komunistického režimu propadl ve prospěch státu pravomocným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu v tento rozsudek byl po podané stížnosti pro porušení zákona nebo po rehabilitačním řízení zrušen, zastává soudní praxe názor, že tento majetek může být vlastníkovi nebo jeho právním nástupcům vydán za podmínek a způsobem, který určuje zvláštní právní předpis. Tímto právním předpisem je v souzené věci , který stanoví jak to, kdo je oprávněnou a kdo je povinnou osobou, ale stanoví i další podmínky a způsob vedoucí k vydání. To ostatně plyne i přímo z toho zákona, který v ustanovení upravuje podmínky pro uplatnění nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Pokud majetek od státu nabyly další osoby ( například jako v souzené věci kupní smlouvou ), počítá zákon i s nimi jako s povinnými osobami a stanoví podmínky, za kterých jsou povinny majetek vlastníkovi nebo jeho právním nástupcům vydat ( cit. zák.). Náprava křivd, k nimž došlo v době nesvobody byla zákonodárcem v podobě restitučních zákonů, zejména též pojata velkoryse a v takové šíři, že ji lze jen těžko srovnávat s obdobími zákonodárnými opatřeními v ostatních postkomunistických zemích. Protože úplné odstranění všech křivd je již sotva možné, zvolil zákonodárce takové právní prostředky, které - jak uvádí ustanovení - směřující ....” ke zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd....”. Za tím účelem došlo ke stanovení tzv. restituční hranice ( období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990), byly stanoveny podmínky a způsob uplatnění práv a definovány oprávněné a povinné osoby. Kdyby v těchto stanovených případech byly paralelně připuštěny ještě další právní prostředky na základě interpretace obecných předpisů, ztratil by speciální předpis svůj smysl.

Lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. , publikovaný v Soudních rozhledech č. 2/2001, podle něhož „zákonodárce nechtěl v , o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, vyslovit zrušení právních předpisů z doby od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, které byly ve zjevném rozporu se zásadami demokratického právního státu, se zpětnými účinky. Proto i zjevně nelegitimní odnětí vlastnického práva, provedené na základě takových předpisů, podrobil restitučnímu režimu, nepřiznal však oprávněným osobám možnost kdykoliv se domáhat ochrany práva vlastnickou žalobou“.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby spočívalo na zjištění, zda v projednávané věci byly splněny podmínky k vydání předmětných nemovitostí na základě reivindikační žaloby ve smyslu § 126 o.z.. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu pokud uzavřel, že v důsledku samotné rehabilitace žalobců provedené v souladu se zákonem č. 119/190 Sb. nedošlo k obnovení jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem, nesvědčí jim tedy v současné době vlastnické právo k těmto nemovitostem. Dovolací soud nemá důvodů se odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci tedy reivindikační žaloba podle § 126 odst. 1 o.z. nemohla být úspěšná, neboť jejím předpokladem je právě vlastnictví věci.

Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobcům, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatelů na uváděné rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 6.10.1999, sp.zn. , je nepřípadný.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle za použití ustanovení dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , ost. 1 a Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. března 2004

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu