Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 871/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně C. B., a.s. v likvidaci, zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) K., s. s r. o., a 2) A. P., a.s. v likvidaci, zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 10,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2003, č.j. -169, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 2. července 2002, č.j. -146, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované 2) stanovil povinnost společně a nerozdílně s žalovanou 1) zaplatit 10,000.000,- Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení 475.980,- Kč, a žalované 2) nepřiznal náhradu nákladů řízení (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že závazek žalované 1) z úvěrové smlouvy ze 17. listopadu 1993 byl zajištěn bankovní zárukou, kterou poskytla žalovaná 2), s dobou omezenou do 31. srpna 1994, jak vyplývá ze záruční y z 10. listopadu 1993 č. reg. 021/93. Žalovaná 2) byla povinna plnit z bankovní záruky při splnění podmínek stanovených v záruční ě, tj., že dlužník [rozuměj žalovaná 1)] bude k plnění vyzván a svou povinnost nesplní do pěti pracovních dní. Další podmínkou pro plnění ze záruky bylo, že žalovaná 2) bude vyzvána věřitelem k plnění, a že věřitel k takové výzvě připojí kopii písemné výzvy dlužníku.

Odvolací soud zdůraznil, že v řízení nebylo prokázáno doručení výzvy dlužníku, a ztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého nebyly splněny podmínky stanovené záruční u, pročež žalovanou 2) nelze zavázat k „zaplacení vymáhané částky“.

Odvolací soud rovněž nevyhověl návrhu žalobkyně uplatněnému v odvolacím řízení na doplnění dokazování „konkursním spisem“, ze kterého by bylo - dle jejího názoru - zjistitelné, že žalovaná 1) byla po 2. srpnu 1994 zcela nekomunikativní a nebylo jí možno doručovat zásilky, a to s odkazem na ustanovení (dále jen „ “). Vyšel přitom ze skutečnosti, že účastníci řízení byli soudem prvního stupně řádně poučeni podle ustanovení , a že žalobkyně ve skutečnosti nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, nýbrž nabízí nový důkaz, pomocí kterého byl měl být skutkový stav zjištěn jinak, než ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů.

Odvolací soud dále „konstatoval“, že žalobkyně, pokud si chtěla zabezpečit doklad o tom, že výzva k plnění byla žalované 1) doručena, měla možnost využít ustanovení „zák.“ č. (správně „vyhlášky“), a sice tzv. zásilky s doručenkou.

Skutečnost, že žalovaná 2) již dříve plnila část svého závazku ze záruční y na základě výzev žalobkyně doložených výzvami adresovanými žalované 1), shledal odvolací soud nerozhodnou, s tím, že z takového plnění nelze vyvozovat žádné závěry o uznání závazku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc, co do jeho přípustnosti, na ustanovení a namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení a b)

Namítá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel z nesprávného právního posouzení věci, když „nesprávně zhodnotil předložené důkazy“.

Podle dovolatelky v záruční ě nebylo obsaženo žádné ujednání o tom, jak je nutné prokazovat splnění podmínek zakládajících právní nároky stran, přičemž ani ustanovení obchodního zákoníku, ani text záruční y neuvádí, že věřitel musí doručení výzvy k plnění dlužníku prokázat, a že toto doručení musí být provedeno „nějakým kvalifikovaným způsobem“ (rozuměj, že musí jít o zásilku s doručenkou dle ).

S poukazem na ustanovení dovolatelka dále namítá, že důkazní břemeno ohledně doručení výzvy k plnění dlužníku [žalované 1)] netížilo ji, nýbrž žalovanou 2), která „tvrzení doručovací pošty v L.“ (rozuměj oznámení o výsledku reklamačního řízení vystavené poštou L.) zpochybnila.

Argumentujíc zjištěními učiněnými z provedených důkazů dovolatelka dále polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého nenastaly „objektivní důvody“ neumožňující doručení výzvy k plnění žalované 1).

Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ], žalobkyně spatřuje v nevyhovění jejímu návrhu na doplnění dokazování „konkursním spisem“, a to v situaci, kdy nemohla předvídat, že soud prvního stupně z provedených důkazů k závěru o objektivní nemožnosti doručení výzvy dlužníku nedospěje.

Konečně dovolatelka akcentuje, že odvolací soud nepřihlédl k částečným plněním žalované 2), jimiž na základě výzev za období měsíců května až července 1994 plnila žalobkyni celkem 643.633,64 Kč. Uvedená plnění, kterými byly placeny úroky z dlužné částky, považuje ve smyslu ustanovení § 407 obchodního zákoníku za uznání závazku.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná 2) navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, když napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s . ř., neboť soud prvního stupně svým rozsudkem potvrzeným rozhodnutím odvolacího soudu nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení , jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o výklad záruční y a splnění podmínek stanovených touto u pro vznik povinnosti žalované 2) k poskytnutí plnění ve smyslu ustanovení a násl. obchodního zákoníku v prvé řadě postrádají potřebný judikatorní přesah, jelikož jsou významné právě a pouze pro projednávanou věc.

Závěr, podle kterého žalobkyně neprokázala doručení výzvy k plnění dlužníku [žalované 1)], jako výsledek hodnocení důkazů soudy obou stupňů, pak není závěrem právním nýbrž skutkovým, jehož správnost v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle ustanovení , zpochybnitelná není.

Nelze-li napadnout skutkový závěr, že žalobkyně neprokázala doručení výzvy k plnění dlužníku, potom argumentace dovolatelky polemizující s právním závěrem soudů obou stupňů, podle kterého nebyly splněny podmínky pro vznik povinnosti žalované 2) k plnění dle záruční y, a vycházející z jiného skutkového základu, není namístě, jelikož jejím prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení věci nikoli s odkazem na soudem zjištěný, nýbrž jí tvrzený (rozuměj jiný) skutkový stav.

Rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává zásadně právně významným ani pokud jde o řešení koho tížilo důkazní břemeno ve vztahu k prokázání skutečností shora uvedených, když odvolací soud tuto otázku vyřešil v souladu se závěry formulovanými a odůvodněnými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. , uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7/1998.

Nepřípadným v tomto směru je rovněž poukaz dovolatelky na ustanovení , když plnění poskytnuté žalovanou 2) - úhrada úroků, které na výzvu žalobkyně nebyly zaplaceny dlužníkem - nemohlo mít za následek uznání závazku (jistiny a úroků za další období), protože pro vznik povinnosti plnit v tomto rozsahu bylo nutné splnění podmínek určených záruční u.

Dovolací soud se v této souvislosti neztotožňuje ani s argumentací žalobkyně ohledně povahy oznámení pošty o výsledku reklamačního řízení, když zmíněnou u nelze podřadit pod žádnou z veřejných listin ve smyslu ustanovení

Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahového vymezení) zásadně právně významným, není dovolání přípustné ani podle ustanovení Proto je jako nepřípustné ve smyslu ustanovení a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost hradit žalované 2) její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované 2) sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení , , , a a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle , a celkem činí 7.575,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 23. března 2004

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu