Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 17/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 23. března 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného L. K., proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtvo 9/92, vydaného ve věci býv. Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. t a k t o :

Usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtvo 9/92, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních , tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení , 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění , a v ustanovení , 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného L. K.

Napadené usnesení i předcházející usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 26. 5. 1992, sp. zn. , s e z r u š u j í .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný L. K. byl rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 1. 1982, sp. zn. , uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že ačkoliv byl povolávacím rozkazem řady G č. 034425 vydaným Okresní vojenskou správou Kroměříž povolán k výkonu vojenské základní služby k v. ú. 4341 Chomutov, s nástupem 2. 10. 1981 a tento povolávací rozkaz řádně převzal 18. 9. 1981, vojenskou službu nenastoupil úmyslně s tím, že mu to nedovoluje svědomí. Za to byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Proti tomuto rozhodnutí si obviněný i jeho manželka podali odvolání, které bylo usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 11. 2. 1982, sp. zn. , zamítnuto jako nedůvodné.

V rehabilitačním řízení zahájeném na návrh obviněného pak bylo v této věci rozhodnuto usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 26. 5. 1992, sp. zn. , kterým byl zrušen rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 1. 1982, sp. zn. , ve výroku o trestu. Proti tomuto usnesení si podal obviněný stížnost, která byla usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtvo 9/92, zamítnuta. Ve věci dále rozhodoval býv. Vojenský obvodový soud v Brně, který rozsudkem ze dne 3. 8. 1992, sp. zn. , při nezměněném výroku o vině z rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 1. 1982, sp. zn. , upustil podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. od potrestání.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. K., a to proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtvo 9/92. Tímto usnesením byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v ustanovení tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení tr. ř. ve vztahu k ustanovení , 2 a ve vztahu k ustanovení tr. zák.

V odůvodnění podané stížnosti ministr spravedlnosti poukázal na zákonná ustanovení tr. ř., , 2 , o soudní rehabilitaci, tr. zák. a tr. ř. s tím, že býv. Vyšší vojenský soud v Olomouci v rámci rehabilitačního řízení podle těchto ustanovení nepostupoval. Rehabilitace tak byla zúžena pouze na výrok o trestu a byl ponechán bez náležité pozornosti výrok o vině, i když smyslem , o soudní rehabilitaci je rehabilitovat právně i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.

Z napadeného usnesení a také z dalších navazujících rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Brně vyplývá, že důvodem odmítnutí vojenské služby v branné moci bylo náboženské přesvědčení obviněného, aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z Všeobecné deklarace lidských práv a z d, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Proto má ministr spravedlnosti zato, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně a býv. Vyšší vojenský soud v Olomouci ve věci obviněného K. vedené pod sp. zn. pochybily, když v rehabilitačním řízení ponechaly výrok o vině obviněného nedotčen.

V závěru podané stížnosti ministr spravedlnosti s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. , navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci byl porušen zákon v ustanovení tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení tr. ř. ve vztahu k ustanovení , 2 , o soudní rehabilitaci a ve vztahu k ustanovení tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle tr. ř. napadené usnesení zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu a dále aby postupoval podle tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Podle , o soudní rehabilitaci ve znění je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručenéu a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručenýchu a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, jenž byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Býv. Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného K. prováděl, ani Vyšší vojenský soud v Olomouci jako soud stížnostní se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídily.

Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud zjistil, že býv. Vyšší vojenský soud v Olomouci v rehabilitačním řízení přezkoumal na základě stížnosti obviněného usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí soudu prvního stupně učiněné v rehabilitačním řízení je správné. Taktéž konstatoval, že v původním řízení provedl vojenský soud v potřebném rozsahu dokazování a správně zjistil skutkový stav. Vojenskému soudu proto nelze nic vytknout, pokud uznal obviněného vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle tr. zák. Proto se býv. vyšší vojenský soud ztotožnil se závěrem býv.Vojenského obvodového soudu v Brně, neboť výrok o vině v původním odsuzujícím rozsudku sp. zn. nelze označit za vadný ve smyslu V rámci přezkumného řízení o soudní rehabilitaci však soud prvního stupně dospěl k závěru, že při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně, když byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Ze spisového materiálu je totiž jednoznačně zřejmé, že obviněný žil řádným životem. Soud byl proto toho názoru, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu , neboť trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně je trestem, který je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. I s tímto názorem se stížnostní soud ztotožnil.

Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. , v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejšíu 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. deklarovala v svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato negovala i v tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především d, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.

V této souvislosti považoval Nejvyšší soud za vhodné podotknout, že v době, kdy se obviněný L. K. dopustil posuzovaného jednání spočívajícího v nenastoupení služby v ozbrojených silách, tehdejší Československé socialistické republiky č. , svobodu svědomí vůbec nezmiňovala a v upravovala pouze svobodu náboženského vyznání, o které zároveň stanovila, že tato nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Podle názoru Ústavního soudu se však maximy plynoucí z náboženské víry podílí na svobodě svědomí, která se řadí k tzv. absolutním přirozeným právům, jež nelze omezit obyčejným zákonem. Proto lze dovozovat, že i když nebyla svoboda svědomí vě z roku 1960 explicitně uvedena, obviněný K. ji jako své absolutní přirozené právo aplikoval v podobě reálně projeveného osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z náboženského přesvědčení podílely. Za to byl obviněný odsouzen v roce 1982 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Rehabilitační soudy pak pochybily, když při aplikaci , o soudní rehabilitaci, přehlédly toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v d, a považovaly shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. ).

Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud nenapravil pochybení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně, který mylně považoval výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. za správný. Usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtvo 9/92, byl tak porušen zákon v ustanoveních , 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení , 2 , o soudní rehabilitaci ve znění , a též v ustanovení , 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného L. K., což Nejvyšší soud postupem podle tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, ale i usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 26. 5. 1992, sp. zn. , jakož i všechna další rozhodnutí na stížností pro porušení zákona napadené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 3. 8. 1992, sp. zn. .

Návrhu obhájce, aby Nejvyšší soud zrušil též usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2002 sp. zn. a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2002 sp. zn. jimiž došlo k zamítnutí návrhu obviněného na povolení obnovy řízení, nebylo možno vyhovět. Přezkumná povinnost Nejvyššího soudu byla v daném případě vymezena rozsahem rehabilitačního řízení podle , ve znění pozdějších předpisů, když stížností pro porušení zákona byla napadena pouze rozhodnutí vydaná v tomto typu řízení. Řízení o povolení obnovy je ale samostatným návrhovým řízením, které nikterak nenavazuje na přezkoumávané řízení podle zákona o soudní rehabilitaci a rozhodnutí v něm vydaná.

Nejvyšší soud pak podle tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu podle příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená znovu rozhodnout o návrhu obviněného L. K. na jeho soudní rehabilitaci podle , přičemž rozhodující soud bude podle tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. března 2004

Předseda senátu:

JUDr. František H r a b e c