Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1690/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany ČR, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, pro doručování Vojenský úřad pro právní zastupování, se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, o 162.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2003, č. j. -30, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal zaplacení částky 162.000,- Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku za 12 měsíců ve výši současné průměrné mzdy (16.000,- Kč měsíčně) po odečtení paušální náhrady za ztrátu na výdělku (2.500,- Kč měsíčně), která mu byla v r. 2002 vyplacena podle jako dodatečné odškodnění za vykonané tresty odnětí svobody, k nimž byl žalobce odsouzen v letech 1981 a 1985 pro odmítání vojenské služby, a která je dle žalobce nepřiměřeně nízká.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. 11. 2002, č. j. -18, zamítl žalobu na zaplacení částky 162.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl dvakrát odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách (rozsudkem Vojenského soudu Olomouc ze dne 3. 12. 1981, sp. zn. , ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 7. 1. 1982, sp. zn. , a rozsudkem Vojenského soudu Olomouc ze dne 28. 2. 1985, sp. zn. , ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 21. 3. 1985, sp. zn. ) a uložené tresty odnětí svobody v trvání 20 měsíců nepodmíněně a 3 let nepodmíněně vykonal v době od 16. 10. 1981 do 16. 6. 1983 a od 15. 1. 1985 do 15. 1. 1988. Po zrušení odsuzujících rozsudků ve výroku o trestu v rehabilitačním řízení byl žalobce rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. , v obou případech zproštěn obžaloby. Za dobu strávenou ve výkonu trestu byl podle odškodněn v roce 1993 částkami 52.522,- Kč a 64.605,- Kč, v roce 2002 pak zbývající částkou 32.200,- Kč, z níž 30.000,- Kč bylo doplatkem náhrady za ztrátu na výdělku za 12 měsíců. Soud věc posoudil podle a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, jelikož při odškodňování bylo postupováno v souladu s tímto zákonem a podle něj byl žalobce plně odškodněn; náhrada za ztrátu na výdělku mu byla vyplacena v částce 2.500,- Kč za měsíc. K námitkám žalobce o nepřiměřeně nízké náhradě soud uvedl, že její výše je přiměřená platovým poměrům v době, za kterou byl žalobce odškodňován, a rovněž ekonomickým možnostem státu. Rozpor ust. s právním řádem ČR a sd soud neshledal, proto nevyhověl návrhu žalobce na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu. Postupovat podle , popř. č. , jak žalobce navrhoval, není důvod vzhledem k tomu, že je ve vztahu k těmto zákonům zákonem speciálním.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2003, č. j. -30, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Soud prvního stupně se správně vypořádal s otázkou souladu ust. s právním řádem České republiky,u nebo mezinárodní smlouvou; jak vyplývá rovněž z nálezu Ústavního soudu č. 279/2001 Sb., smyslem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí a zajistit osobám protiprávně odsouzeným přiměřené hmotné odškodnění a rehabilitace není založena na úplném odškodnění poškozených, ale pouze na částečném zmírnění majetkových křivd, jelikož úplná náhrada škody by nebyla v ekonomických možnostech státu.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání. Potvrzuje, že mu byla náhrada ušlého výdělku vyplacena přesně podle ust. , tedy ve výši 2.500,- Kč měsíčně, avšak tak, že část mu byla vyplacena v roce 1993 a zbytek až v roce 2002. Opakuje své argumenty, že pokud by mu byla celá náhrada vyplacena počátkem 90. let, kdy byla průměrná mzda 5.700,- Kč měsíčně, nic by proti její výši nenamítal, avšak v tom, že mu byla část vyplacena ve stejné výši až v roce 2002, kdy průměrná mzda činí cca 16.000,- Kč měsíčně, spatřuje rozpor se základními ústavními principy, konkrétně s článkem 4 odst. 4 a článkem 36 odst. 3d. Namítá, že pokud odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu č. 279/2001 Sb., citoval jej vytržený z kontextu; srovnává dále případ stěžovatele J. B. se svým případem a dovozuje, že oba mají právo na přiměřené odškodnění, a zatímco jeho odškodnění podle je limitováno částkou 2.500,- Kč měsíčně, právo na odškodnění J. B. podle obecných předpisů takto limitováno není, což vytváří nerovnost občanů před zákonem. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. , dovozuje, že při prosazování práva nelze hledět prioritně na to, co je pro stát ekonomicky únosné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby dovolací soud přerušil řízení a věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na částečné zrušení (konkrétně slov „ve výši 2.500,- Kčs, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů“), a a celého tohoto zákona pro rozpor s článkem 1 a článkem 4 odst. 4d.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. , věc projednal podle ust. a dospěl k závěru, že dovolání, jehož přípustnost se řídí ust. , není přípustné.

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

V daném případě je dovolání podáno z důvodu, že náhrada za ztrátu výdělku, stanovená podle ve výši 2.500,-Kč měsíčně, neodpovídá výši průměrné mzdy v době, kdy byla náhrada vyplacena.

Podle článku 36 odst. 3 usnesení předsednictva ČNR č. ,d (dále jeny), každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti upravuje zákon ().

Tímto zákonem je v daném případě , o soudní rehabilitaci, podle jehož je jeho účelem zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručenéu a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.

Podle § 23 odst. 1 tohoto zákona nárok na odškodnění zahrnuje zejména: a) náhradu za ztrátu na výdělku za každý měsíc za vazbu a výkon trestu odnětí svobody ve výši 2 500 Kčs, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů, b) náhradu škody na zdraví, k níž došlo v souvislosti s vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody, pokud tato náhrada nepřísluší podle jiných předpisů, c) náhradu nákladů trestního řízení ve výši 200 Kčs, výkonu vazby ve výši 600 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody ve výši 150 Kčs za každý měsíc výkonu trestu, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo těchto náhrad poskytnuta náhrada skutečně zaplacených nákladů, d) náhradu zaplacených nákladů obhajoby v původním trestním řízení, e) náhradu zaplaceného peněžitého trestu nebo úhrnu provedených srážek z odměny za práci při výkonu trestu nápravného opatření.

Podle tohoto zákona pro způsob a rozsah náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady škody na zdraví platí ustanovení ; a) průměrným výdělkem před poškozením se rozumí průměrný výdělek v době před zahájením trestního stíhání, b) náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody nesmí přesáhnout částku 30 000 Kčs za 1 rok.

Už ze samotného znění , o soudní rehabilitaci, je zřejmé, že i osobě rehabilitované podle tohoto zákona může být vyplacena náhrada za ztrátu na výdělku za dobu vazby či výkonu trestu v částce vyšší, než je 2.500,- Kč měsíčně, a to za předpokladu, že o to požádá a že její průměrný výdělek před vznikem škody, určený podle zásad , přesahoval uvedenou částku. V žádném případě nemůže být rozsah odškodnění vyšší, než byla průměrná výše výdělku, jehož poškozený předtím, než výdělek ztratil, pobíral a o nějž v důsledku výkonu trestu odnětí svobody přišel. I podle obecných předpisů je totiž pro výši náhrady za ztrátu na výdělku východiskem stav před vznikem škody, a nikoliv mzdová úroveň v době, kdy je náhrada poskytnuta.

Z uvedeného vyplývá, že i žalobce, který je osobou rehabilitovanou podle zákona o soudní rehabilitaci, mohl být – pokud by o to požádal - odškodněn podle obecných předpisů, tedy podle stejných pravidel jako jiní poškození, a byla by mu poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku v závislosti na jeho průměrném výdělku před vznikem škody.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a námitky v dovolání nedávají podklad pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Důvody k přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu Nejvyšší soud neshledal, neboť všechna ve věci užitá ustanovení zákona má za souladná s ústavním pořádkem České republiky.

Nejvyšší soud tedy dovolání žalobce odmítl podle ust. a

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. , a , neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. března 2004

JUDr. Marta Škárová,v.r.

předsedkyně senátu