Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2318/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. února 2000, č. j. -62, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem jedné třetiny blíže specifikovaných nemovitostí zapsaných na LV č. 118 pro obec V., kat. úz. D. B., a na LV č. 748 pro obec V., kat. úz. V., eventuálně na určení, že tyto nemovitosti patří do dědictví po A. Š., a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, jelikož se může svého práva domáhat podle restitučních předpisů, které jako předpisy speciální mají přednost před obecnými předpisy občanskoprávními.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. března 2003, č. j. -137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. S podrobným odkazem na judikaturu dovolacího soudu dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva ke sporným nemovitostem, ale přesto považoval zamítavý rozsudek za správný, neboť žalobci v řízení nesvědčí aktivní věcná legitimace. Vyšel z toho, že sporné nemovitosti představují majetek, který dosud nebyl předmětem dědického řízení po A. Š. ani po matce žalobce, která byla jeho dcerou, a jelikož kromě žalobce připadají jako dědici v úvahu též dva jeho sourozenci, je třeba až do vypořádání dědictví považovat všechny tři za vlastníky nemovitostí, kteří jsou vůči třetím osobám oprávněni a povinni společně a nerozdílně a z tohoto důvodu se musí jako nerozluční společníci účastnit soudního řízení. Návrhu žalobce, aby pro případ potvrzení rozsudku připustil dovolání „pro to, že je zde dán naléhavý právní zájem pro určovací žalobu a že konfiskace majetku pana Š. byla provedena v rozporu s tehdy platnými předpisy“, odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že otázku naléhavého právního zájmu posoudil ve shodě s názorem žalobce a otázkou souladu konfiskace s právními předpisy se vzhledem k nedostatku věcné legitimace na straně žalobce nezabýval.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodňoval tím, že mu byla v řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a že „napadená rozhodnutí nižších soudů neoprávněně zasahují do ústavních práv žalobce domáhat se svého práva na určení vlastnictví či dědictví jeho majetku u soudu“, přičemž „zachování ústavních práv občanů má po právní stránce vždy zásadní význam ve smyslu a je tedy dalším podkladem pro přípustnost dovolání“. Žalobce namítl, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o nedostatku jeho aktivní věcné legitimace, neboť „každý má právo uplatnit všechna svá práva u soudu a mít svá práva meritorně projednána bez ohledu na to, co jiné osoby činí nebo nečiní“. Kromě toho po zjištění tohoto údajného nedostatku meritorně rozhodl, ač mu to zakazuje a ač mu nic nebránilo vyzvat žalobce k odstranění této vady žaloby se současným poučením o tom, jak opravu či doplnění provést, a o případných následcích jeho nečinnosti v tomto směru. Právní názory i procesní postup odvolacího soudu jsou tedy nesprávné. Žalobce navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů změněny tak, že bude žalobě vyhověno, případně aby byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Rozsudek odvolacího soudu byl podle části dvanácté, hlavy I, bodu 15. vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. Proto i Nejvyšší soud ČR v řízení o dovolání proti němu postupoval podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2000, tedy podle ve znění před novelou provedenou shora uvedeným zákonem (dále jen „OSŘ“ – srov. část dvanáctá, hlava I, bod 17. ).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Podle je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li řízení některou z vad v tomto ustanovení vyjmenovaných. Žalobce namítá, že mu postupem soudů obou stupňů byla odňata možnost jednat před soudem [ ], a to tím, že se tyto soudy odmítly zabývat podstatou sporu, tedy platností či neplatností převodu sporných nemovitostí na stát a tím, zda vlastnictví A. Š. k nim zůstalo zachováno. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup, jímž soud znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu uvedeného ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování [srov. blíže např. usnesení dovolacího soudu z 23. 4. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/1997, či jeho usnesení z 30. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), Svazku 2, pod č. C 119]. V daném případě však žalobce netvrdí, že mu soudy v průběhu řízení upřely jeho procesní práva, pouze namítá, že tím, že soud prvního stupně zamítl žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na jeho straně a odvolací soud postavil své zamítavé rozhodnutí na závěru o nedostatku jeho aktivní legitimace, „odmítly“ se zabývat věcnou stránkou sporu. To je ale námitka, která představuje dovolací důvod uvedený v , tedy nesprávné právní posouzení věci, nikoli poukaz na vadný postup soudu, který měl negativní vliv na realizaci procesních oprávnění žalobce. V řízení tedy nebyla žalobci postupem soudu prvního stupně ani soudu odvolacího odňata možnost jednat před soudem tak, jak to má na mysli , a jelikož přípustnost dovolání podle není dána samotným tvrzením dovolatele, že došlo k některé z tam uvedených vad, ale jen tím, že rozhodnutí odvolacího soudu takovouto vadou skutečně trpí, nezbývá než uzavřít, že podle uvedeného ustanovení není dovolání žalobce přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je pak upravena v a v . Podle prvého z těchto ustanovení nemůže být dovolání žalobce přípustné, protože napadeným rozsudkem byl potvrzen prvý rozsudek, který v této věci soud prvního stupně vydal, a tak zbývá přípustnost podle . Podle něj je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu (odst. 1). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 2).

V daném případě odvolací soud návrhu žalobce na připuštění dovolání proti svému rozsudku nevyhověl, a tak z prvého odstavce shora citovaného ustanovení nelze přípustnost dovolání dovodit. Pokud jde o zkoumání přípustnosti podle odst. 2, žalobce, jak už bylo uvedeno, vymezil dvě právní otázky, pro jejichž posouzení se připuštění dovolání domáhá (otázku, zda má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a otázku, zda vlastnictví ke sporným nemovitostem přešlo na stát nebo zda zůstalo zachováno A. Š.). Ty ovšem přípustnost dovolání podle založit nemohou, neboť prvou z nich odvolací soud vyřešil ve prospěch žalobce v souladu s jeho právním názorem a druhou se v napadeném rozsudku nezabýval vůbec.

Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu se opírá o řešení jediné právní otázky, a to o závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobce. Judikatura vychází z toho, že účastník, který navrhuje připuštění dovolání odvolacím soudem, sice není v návrhu povinen vymezovat právní otázku, pro kterou má být připuštěno dovolání (srov. blíže rozsudek dovolacího soudu z 18. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru, Svazku 1, pod č. C 52), ale že učiní-li tak, je dovolací přezkum otevřen jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je současně dovolání podáno (usnesení dovolacího soudu z 20. 2. 2001, sp. zn. , uveřejněné v Souboru, Svazku 2, pod č. C 212). V této věci však dovolací soud přihlédl k tomu, že žalobce neměl možnost podat návrh na připuštění dovolání z důvodu zásadního právního významu otázky věcné legitimace, neboť nemohl předvídat, že na ní odvolací soud postaví své rozhodnutí. Tím, že odvolací soud přijal závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobce přesto, že se otázkou věcné legitimace předtím nezabýval soud prvního stupně, totiž byla porušena zásada dvojinstančnosti soudního řízení a řízení tak je zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu (srov. blíže rozsudek dovolacího soudu z 24. 3. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 30/2000). Proto by v případě, že by otázku aktivní věcné legitimace tak, jak ji odvolací soud řešil, bylo možno považovat za otázku zásadního právního významu, bylo dovolání žalobce přípustné podle .

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. usnesení dovolacího soudu z 9. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněné v Souboru, Svazku 1, pod č. C 23). Závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce je ovšem v souladu s ustálenou soudní praxí. Již v rozsudku z 18. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněném v Souboru, Svazku 1, pod č. C 53, totiž dovolací soud zaujal názor, že dědici jsou až do vypořádání dědictví považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví a z právních úkonů, týkajících se věcí patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně; ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, mají postavení tzv. nerozlučných společníků. Nejde proto ani o problematiku dosud neřešenou nebo řešenou nejednotně, ani o řešení této problematiky odvolacím soudem, které odporuje judikatuře vyšších soudů, a nemůže se tudíž jednat o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolání žalobce tedy není přípustné ani podle .

Proto dovolacímu soudu nezbylo, než podle a dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnout, aniž se mohl věcně zabývat jeho dovolacími námitkami.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který by podle , , a měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. března 2004

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu