Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1731/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. května 2003, č. j. -28, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. února 2003, č. j. -13, zcela vyhověl žalobě a určil, které části nemovitosti č. p. 116 na pozemkové parcele č. 92 v katastrálním území R. a objektů občanské vybavenosti bez čísla popisného a čísla evidenčního, postavených na parcelách č. 91/2 a 93 tamtéž, je oprávněna užívat žalobkyně, které žalovaný a které jsou účastníci oprávněni užívat společně (přesný rozsah oprávnění je vymezen ve výrocích označených I. až III.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Vyšel z toho, že uvedené nemovitosti jsou součástí společného jmění účastníků jako manželů (dále jen „SJM“), a dospěl k závěru, že jestliže podle (dále jen „ “) mají účastníci právo je užívat společně a nemohou v tomto směru dosáhnout dohody, je namístě právě takový způsob úpravy užívání, jaký navrhuje žalobkyně. Prostory, o něž má žalobkyně zájem, totiž žalobce neužívá ke svému podnikání, nýbrž je pronajímá.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. května 2003, č. j. -28, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení způsobu užívání sporných nemovitostí zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Zdůraznil, že účastníci zakoupili nemovitosti sice do SJM, ale výlučně pro potřeby podnikání žalovaného, jak sama žalobkyně uvedla v odůvodnění žaloby. Pak je ovšem zřejmé, že při nabytí nemovitostí do SJM souhlasila s tím, aby v nich žalovaný podnikal ( ve znění do 31. 12. 1994, v současném znění). Podle týchž ustanovení žalovaný již nyní k dalšímu nakládání se společným majetkem pro účely podnikání souhlas žalobkyně nepotřebuje, a proto zcela po právu sám užívá objekty k podnikání a sám také rozhoduje o způsobu, jakým se tak děje. Žalobkyně tedy nemá právní nárok domáhat se účinně určení způsobu spoluužívání nemovitostí a není důvod k tomu, aby o této otázce rozhodoval soud.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení ve vztahu k a [ – dále jen „OSŘ“]. Poukázala především na to, že v žalobě není uvedeno, že nemovitosti byly zakoupeny výlučně pro potřeby podnikání žalovaného, nýbrž jen to, že bylo dohodnuto, že žalovaný je bude užívat „pro provoz živnosti truhlářství, čalounické práce a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v režimu živnosti volné“ a že „přízemí bude využito jako výstavní místnost nábytku, prodejna a kancelář, první poschodí jako sklad, první podzemní podlaží jako sklad a ostatní prostory jako truhlářská a čalounická dílna“. Žalobkyně ale nedala souhlas k tomu, aby v nemovitosti byla provozovna společnosti žalovaného E. – B., s. r. o., a aby zde žalovaný s touto společností podnikal. Tím, že žalovaný přesto ve společných objektech provozovnu své společnosti zřídil, a také tím, že bez souhlasu žalobkyně pronajímá nebytové prostory v nemovitosti, porušil dohodu účastníků. Žalobkyně se rozhodně nezřekla možnosti, že i ona bude část společných nemovitostí užívat pro své podnikání, ale právní názor odvolacího soudu prakticky vylučuje, aby mohla realizovat své vlastnické právo. Tento názor je proto v rozporu s , a i s článkem 11 odst. 2 d. Dovolatelka dále poukázala na to, že žalovaný nemá živnostenské oprávnění k činnosti spojené s pronájmem nemovitosti a že tedy nelze ani z dohody účastníků dovozovat, že může bez jejího souhlasu uzavírat nájemní smlouvy ohledně nebytových prostor ve společných nemovitostech. Žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle , že se opírá o způsobilé dovolací důvody a že jsou splněny i další zákonem vyžadované podmínky dovolacího řízení ( , ), přezkoumal napadený rozsudek podle a 3 a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle v případě dovolání přípustného podle a b) lze jako dovolací důvod uplatnit i námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně sice uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá z důvodu nesprávného právního posouzení věci, ale její námitka, že ze žaloby nelze dovodit, že nemovitosti byly zakoupeny výlučně pro potřeby podnikání žalovaného, je podle obsahu právě uplatněním dovolacího důvodu podle . Tento dovolací důvod je naplněn mimo jiné v případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo. V daném případě postavil odvolací soud své rozhodnutí na skutkovém závěru, že nemovitosti byly zakoupeny výlučně pro potřeby podnikání žalovaného. Tento závěr ale nevyplývá z žádného z důkazů, jež byly v řízení provedeny, a odvolací soud jej také přijal pouze na základě toho, jak žalobkyně v žalobě vylíčila rozhodující skutečnosti. Dovolatelce lze ovšem přisvědčit v tom, že z obsahu žaloby se podává jen to, že žalobkyně souhlasila s tím, aby žalovaný ve společných nemovitostech podnikal, a že bylo dohodnuto, jakých oborů činnosti se bude jeho podnikatelská činnost týkat a k jakému účelu budou konkrétní prostory využity. Rozhodně ale z údajů v žalobě neplyne závěr, že mezi účastníky došlo k dohodě, že nemovitosti bude užívat výlučně žalovaný pro své podnikání a že žalobkyně se na jejich užívání nebude žádným způsobem podílet. Odvolací soud tedy opřel svůj skutkový závěr o skutečnost, která nevyplynula z provedených důkazů ani z přednesů účastníků ani jinak nevyšla v řízení najevo, a tak je naplněn dovolací důvod podle .

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. V daném případě odvolací soud postupoval podle v současném znění, podle kterého majetek v SJM nebo jeho část může jeden z manželů použít k podnikání se souhlasem druhého manžela. Souhlas je třeba udělit při prvním použití majetku v SJM nebo jeho části. K dalším právním úkonům souvisejícím s podnikáním již souhlas druhého manžela není třeba. Toto ustanovení pak odvolací soud vyložil tak, že souhlas žalobkyně s tím, aby žalovaný v nemovitostech patřících do SJM účastníků podnikal, dává žalovanému právo, aby nemovitosti užíval výlučně on sám a aby výlučně rozhodoval o tom, jaký bude způsob jejich využití. Tento výklad ale dovolací soud nepovažuje za správný. Souhlas podle má jen ten důsledek, že právní úkony podnikajícího manžela při dispozici se společným majetkem nejsou relativně neplatné ve smyslu a , ovšem sám o sobě nemůže vyloučit oprávnění druhého z manželů společný majetek užívat, které vyplývá z . K závěru, že společný majetek je oprávněn užívat výlučně jen jeden z manželů, může vést jen zjištění, že mezi manžely byla v tomto smyslu uzavřena dohoda, které – jak bylo výše uvedeno – v této věci chybí. Kromě toho žalobkyně od samého počátku řízení naznačuje, že se necítí být svým dřívějším stanoviskem vázána proto, že žalovaný původní dohodu účastníků porušil, a tak i kdyby tato dohoda zněla tak, že nemovitosti bude užívat pouze žalovaný, bylo by nutno zabývat se v rámci právního posouzení věci i tím, zda nedošlo ke změně poměrů, v jejímž důsledku by nebylo možno na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby závazky z uvedené dohody plnila i nadále. V každém případě lze souhlasit se žalobkyní v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je tak dán i dovolací důvod podle .

Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než podle věty za středníkem a odst. 3 věty prvé napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. března 2004

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu