Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1808/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o určení, že povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. října 2002, č. j. -58, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se – vzhledem k vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě – domáhala určení, že vyklizovací povinnost žalovaného uložená rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. ledna 1993, č. j. -9, není vázána na zajištění „náhradního ubytování nebo náhradního bytu“, byť žalobní petit formulovala tak, jako by mělo jít o změnu citovaného rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného.

Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. února 2001, č. j. -27, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. října 2002, č. j. -58, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. ledna 1993, č. j. -9, bylo zrušeno právo společného nájmu družstevního bytu účastníků (bytu č. 7 v V. podlaží domu čp. 979 v ulici E. K. v P., sestávajícího z pěti pokojů, kuchyně a příslušenství – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), nájemcem bytu byla jako členka družstva určena žalobkyně a žalovanému byla uložena povinnost byt vyklidit do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěn přiměřený náhradní byt. Dále rovněž zjistily, že usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. října 2000, č. j. -12, byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením bytu povinného podle citovaného rozsudku s tím, že o provedení výkonu rozhodnutí bude rozhodnuto dodatečně. Nakonec také zjistily, že na základě kupní smlouvy ze dne 20. března 2000 se stal žalovaný vlastníkem bytové jednotky (garzoniéry) č. 1037/2, spoluvlastníkem 275/10504 společných částí obytného domu čp. 1036 a 1037 a stavebních pozemků číslo parcely 938/1 a 938/2 v obci P., okres P., a že dne 15. srpna 2000 podal u stavebního odboru Městského úřadu v P. žádost o povolení změny užívání tohoto bytu na kancelář. Soudy obou stupňů předně dovodily, že bylo-li v řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu vyklizení žalovaného (který nebyl jako člen družstva určen nájemcem bytu) podmíněno zajištěním přiměřeného náhradního bytu, pak určení, že stanovená vyklizovací povinnost není vázána na zajištění přisouzené bytové náhrady, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku by nebylo namístě zajišťování přiměřeného náhradního bytu pro žalovaného. Poté uzavřely, že nabyl-li žalovaný do svého vlastnictví pouhou garzoniéru, navíc v jiném městě, nejde „o takovou změnu poměrů, která by odůvodňovala určení, že povinnost žalovaného vyklidit předmětný byt již nadále není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu“, jak to vyjádřil odvolací soud. V uvedených souvislostech odvolací soud dodal, že „v tomto řízení nelze posuzovat znovu to, na jakou bytovou náhradu měla být povinnost žalovaného byt vyklidit vázána v době předchozího rozhodnutí (zda tedy pro žalovaného nebyla dostačující bytová náhrada jiná). Soud by tím totiž nepřípustně přezkoumával správnost původního rozsudku“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení „ “ (správně zřejmě , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnila především správnost právního názoru, že na změnu poměrů, odůvodňující nepřiznání bytové náhrady pro žalovaného, nelze usoudit z toho, že žalovaný se stal vlastníkem bytu v P. Na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem usuzuje také z „podřízení ustanovení ( , , v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“) pod ustanovení téhož §u odst. 2“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaný uvedl, že dovolání je koncipováno tak, jako by bylo přípustné podle či b/ Mělo-li jít o přípustnost dovolání podle , pak namítl, že napadené rozhodnutí neřeší otázky zásadně právně významné, a proto by mělo být odmítnuto, resp. zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky ( a 2 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle (tedy ustanovení, o něž zřejmě přípustnost svého dovolání opřela žalobkyně) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním názoru, že na změnu poměrů, v jejímž důsledku by nebylo namístě zajišťování přiměřeného náhradního bytu pro žalovaného, nelze usuzovat z toho, že žalovaný nabyl do svého vlastnictví byt (garzoniéru) v Přelouči; v tomto rozhodnutí odvolací soud rovněž dovodil, že v současném řízení nemůže být znovu projednána či přezkoumána otázka již přisouzené bytové náhrady pro žalovaného. Zmíněné právní názory, jejichž správnost byla dovoláním zpochybněna, by proto mohly být pokládány za otázky zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.

Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovodila, že podle ustanovení lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.

Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s účinností od 1. ledna 1992 byl novelizován O tom svědčí rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.), může soud – podle – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu). V takovém řízení nejde o znovuprojednání věci; jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.). Je-li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady. Nelze ani přehlédnout, že po změnách, které byly v provedeny , je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení a 3 vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).

V posuzovaném případě vzaly soudy obou stupňů z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že povinnost vyklidit byt do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu byla žalovanému uložena rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. ledna 1993, č. j. -9, že na základě kupní smlouvy ze dne 20. března 2000 se stal žalovaný mimo jiné rovněž vlastníkem bytu (garzoniéry) v P., a že dne 15. srpna 2000 podal u stavebního odboru Městského úřadu v P. žádost o povolení změny užívání tohoto bytu na kancelář. Jestliže na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nabytí vlastnického práva ke garzoniéře, navíc v jiném městě, není takovou změnou poměrů, která by odůvodňovala určení, že vyklizovací povinnost žalovaného z bytu nebude nadále vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, a poté také dovodil, že v současném řízení nelze znovu přezkoumat výrok o formě přisouzené bytové náhrady pro žalovaného, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; rozhodnutí odvolacího soudu je tak výrazem standardní soudní praxe.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle , , a a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč ( , ve spojení s , ve spojení s a ) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 12. března 2004

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu