Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1745/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. června 2002, č. j. -15, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat „žalobci“ do tří dnů od právní moci rozsudku „byt č. 9 o jedné kuchyni a jednom pokoji s příslušenstvím na 3. podlaží domu č. p. 495 k. ú. H.“, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. listopadu 2002, č. j. -35, potvrdil ve výroku o věci samé citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve znění: Žalovaná je povinna byt č. 9 o jedné kuchyni a jednom pokoji s příslušenstvím na třetím podlaží domu č. p. 495 k. ú. H., vyklidit a vyklizený žalobcům předat do tří dnů od právní moci rozsudku; ve výroku o nákladech řízení rozsudek změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 5.785,- Kč, a jinak jej i v tomto výroku potvrdil.

Po provedeném dokazování vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu čp. 495 v k. ú. H. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), že žalovaná užívá v domě byt č. 10 sestávající z kuchyně, pokoje a příslušenství, IV. kategorie, nacházející se ve 3. podlaží domu (dále jen „byt č. 10“), že žalovaná požádala odbor výstavby dřívějšího ONV v P. o sloučení bytu č. 10 s bytem č. 7, nyní označeným č. 9, po A. F., sestávajícím z kuchyně, pokoje a příslušenství, IV. kategorie, nacházejícím se rovněž ve 3. podlaží domu (dále jen „předmětný byt“), že dne 12. dubna 1990 vydal dřívější ONV v P. za účelem zahájení stavebního řízení o sloučení těchto bytových jednotek předběžný příslib sloučení bytu č. 10 a předmětného bytu (dále jen „předběžný příslib ze dne 12. dubna 1990“), že dne 22. října 1990 byla mezi žalovanou a Bytovým podnikem v P. s odkazem na předběžný příslib ze dne 12. dubna 1990 uzavřena dohoda o užívání předmětného bytu (dále jen „dohoda ze dne 22. října 1990“), že dohodě ze dne 22. října 1990 nepředcházelo rozhodnutí o přidělení předmětného bytu žalované (rozhodnutí podle , , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 ) a že žalovaná užívá v současné době oba byty. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů uzavřely, že předmětný byt užívá žalovaná bez právního důvodu. Dovodily totiž, že byla-li dohoda ze dne 22. října 1990 uzavřena bez předchozího rozhodnutí o přidělení bytu (předběžný příslib ze dne 12. dubna 1990, na nějž dohoda ze dne 22. října 1990 odkazuje, nelze pokládat za rozhodnutí o přidělení bytu), je tato dohoda neplatná, a proto na jejím základě nemohlo žalované vzniknout právo osobního užívání předmětného bytu, které by se transformovalo na právo nájmu bytu; z důvodů uvedených v napadeném rozsudku však nemohl podle názoru odvolacího soudu nájemní poměr k předmětnému bytu vzniknout ani konkludentně, byť v období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 tento způsob vzniku nájemního poměru k bytu vyloučen nebyl. Protože zároveň soudy neshledaly žádné důvody, pro něž by vyklizení předmětného bytu bylo v rozporu s dobrými mravy, žalobě – s odkazem na ustanovení , , v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) – vyhověly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). V dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; uplatněné dovolací námitky tak podřadila dovolacím důvodům podle , odst. 3 Namítla, že při posuzování právního důvodu užívání předmětného bytu se odvolací soud snažil vyvrátit všechny její argumenty, avšak nezabýval se jejím tvrzením, že „došlo ke ztrátě určitých dokladů, které souvisely právě se sloučením bytů“, že „požádala o stavební povolení ke sloučení předmětných bytů“, že „tuto skutečnost navrhovala prokázat výslechem pracovnice paní Š.“ a že „ani jeden ze soudů … se touto otázkou nezabýval a navrhovanou svědkyni nevyslechl“. Poté rovněž uvedla, že „ke sloučení bytů nedošlo z důvodu nepodílení se předchozího majitele na nákladech sloučení“, že „v předběžném příslibu není stanovena žádná lhůta ke sloučení bytů“, že „je tedy nepochopitelné, proč by měla … vyklidit byt, který užívá v souladu s dohodou o převzetí bytu“, že „nedostatek, který měl údajně řádné uzavření dohody o převzetí bytu vykazovat, nemůže být přičítán na její vrub“, že „byla přesvědčena, že jí byl byt řádně přidělen“ a že „jí nelze klást za vinu, že byty nebyly sloučeny“. Za zásadní právní otázku pokládá to, „zda existuje nějaká lhůta pro sloučení předmětných bytů, přestože žádná lhůta stanovena nebyla, a zda je možné přičítat k její tíži, že předchozí majitel bytu nesplnil svůj závazek“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Třetí žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že k přidělení a ani ke sloučení obou bytů užívaných žalovanou nedošlo. Upozornil, že žalobci se patrně budou zabývat i tím, že žalované nebyl přidělen ani byt po paní J. C.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 2 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru, že předmětný byt užívá bez právního důvodu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle a odmítl (pro nepřípustnost).

Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalované právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( , , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. března 2004

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu