Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1568/2003

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 3. 2003, č.j. -31 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 31. 10. 2002, č.j. -10, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2003, č.j. -21, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu na vyklizení žalovaného z bytu č. 5 o velikosti 1+3 s příslušenstvím, ve druhém poschodí domu č.p. 666 v ulici V. 9 v K. V. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 5. 2003, č.j. -56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobci náleží 1542/3158 spoluvlastnického podílu na předmětném domě, že podle dodatku ke smlouvě o sdružení V.9, K. V. ze dne 7. 3. 2001 je z tohoto titulu oprávněn nakládat s předmětným bytem, že žalovaný tento byt užívá od roku 1983 (na základě rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu do osobního užívání a dohody o odevzdání a převzetí bytu) a že žalobce (jako pronajímatel) uzavřel dne 15. 12. 2001 se žalovaným (jako nájemcem) smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále „předmětná nájemní smlouva“), v jejímž článku II. bylo uvedeno: „Nájem se uzavírá od 1. prosince 2001 na dobu určitou do 30. 8. 2002 z důvodu splacení závazku, který má nájemce vůči pronajímateli. V případě splacení závazku do uvedeného termínu bude jednáno o změně této smlouvy“. Dále vycházely ze zjištění, že žalovaný dlužil žalobci ke dni 15. 12. 2001 na nájemném částku 6.467,-Kč, kterou uhradil ve splátkách do 15. 6. 2002, avšak žalobce odmítl o změně smlouvy jednat a vyzval žalovaného, aby byt vyklidil do 30. 8. 2002. Soudy obou stupňů dovodily, že účastníci si vykládali smluvní ujednání obsažené v článku II. předmětné nájemní smlouvy odlišně, neboť zatímco žalobce jej chápal tak, že nájemní vztah žalovaného skončí ke dni 30. 8. 2002 (přičemž v rozporu s tím tvrdil, že smlouvu na dobu určitou by neuzavřel, nebýt existence dluhu žalovaného na nájemném), žalovaný předpokládal, že po splacení dluhu s ním bude uzavřena nájemní smlouva na dobu neurčitou. Dospěly k závěru, že předmětná nájemní smlouva je neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost (§ 37 odst. 1 obč.zák.) ujednání obsaženého v článku II. Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že „pokud ujednání v prvé části směřovalo k uzavření doby nájmu na dobu určitou, obsahovalo uvedení důvodu spočívajícího ve splacení závazku nájemcem vůči pronajímateli, … tento důvod je v další větě povýšen na podmínku, za jejíhož splnění bude jednáno o změně této smlouvy“. Bližší podmínky, za kterých o změně smlouvy mělo být jednáno, však nejsou ve smlouvě obsaženy; ujednání není proto srozumitelné a určité a účastníci nemohli mít v době uzavření smlouvy povědomí, jaké konkrétní právní vztahy touto smlouvou zakládají. Odvolací soud shledal předmětnou nájemní smlouvu neplatnou i podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy; poukázal přitom na to, že žalobce usiloval o vyklizení předmětného bytu za účelem provedení jeho rekonstrukce, a že si při uzavírání smlouvy musel být vědom toho, jaké by měla důsledky na postavení žalovaného jako nájemce. Zatímco totiž před uzavřením smlouvy svědčilo žalovanému právo nájmu na dobu neurčitou, ocitl by se (při výkladu článku II. zastávaném žalobcem) po datu 31. 8. 2002 „v postavení bezdomovce“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , a v němž uplatnil dovolací důvody podle a b) Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje dovolatel z toho, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem; konkrétně označuje právní otázku, zda ujednání obsažené v předmětné nájemní smlouvě je nesrozumitelné, a právní otázku neplatnosti tohoto ujednání pro rozpor s dobrými mravy. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho právního závěru o neplatnosti ujednání obsaženého v článku II. smlouvy pro nesrozumitelnost ( obč.zák.) a namítá, že „není podstatné, jak subjektivně chápou uvedené ujednání účastníci smlouvy“. Vyjadřuje názor, že „obě věty v čl. II. smlouvy spolu nesouvisí a je nutno je vykládat zcela odděleně“, že znění „první věty“ (v níž je jednoznačně uvedeno, že důvodem sjednání nájmu na dobu určitou je splacení dluhu na nájemném) muselo být žalovanému srozumitelné, a že žalovaný s jejím zněním souhlasil, neboť by jinak „riskoval následek výpovědi z nájmu bytu“ podle obč.zák. Dovolatel dále dovozuje, že „druhá věta“ vyjadřuje toliko „závazek o možném jednání o změně nájemní smlouvy“, a že žalovaný neučinil nic pro to, aby vyvolal jednání o změně smlouvy. Namítá dále, že odvolací soud posoudil rozpor smlouvy s dobrými mravy na základě „řady záměrů žalobce, jak by s předmětným bytem mohl naložit“. Dovolatel má za to, že „skutečný úmysl žalobce, jímž byl veden k uzavření nájemní smlouvy ze dne 15. 12. 2001, může být zkoumán pouze k tomuto datu“, a že jiný důkaz o důvodech uzavření této smlouvy než ten, který byl uveden v čl II., nebyl předložen. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje dovolatel v tom, že závěr odvolacího soudu, že žalobce vytvořil podmínky pro to, aby se žalovaný stal „bezdomovcem“, nemá oporu v provedených důkazech; v této souvislosti namítá, že právě tím, že žalovanému půjčil peníze na zaplacení dlužného nájemného, zabránil tomu, aby mu byla dána výpověď z nájmu bytu. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen.

Žalovaný (nezastoupen advokátem) ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání není přípustné a navrhl, aby bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( , ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c) Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu stejně, jako v rozsudku ze dne 31. 10. 2002, č.j. -10, zrušeném usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2003, č.j. -21, tj. žalobu na vyklizení žalovaného zamítl.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Jak je patrno z obsahu dovolání, spatřuje dovolatel naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle především v nesprávnosti závěru odvolacího soudu o neurčitosti projevu vůle účastníků obsaženého v čl. II. předmětné nájemní smlouvy. Jak již bylo uvedeno výše, přípustnost dovolání podle je omezena toliko na otázky právní, na právní posouzení věci odvolacím soudem.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomoci výkladu projevu vůle, jde o skutkové zjištění.

Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků předmětné nájemní smlouvy, je otázkou skutkovou. Pokud tedy dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu poukazem na to, co bylo obsahem ujednání účastníků obsaženého v čl. II. smlouvy, a jak měla být jejich vůle interpretována, zpochybňuje skutkový (nikoliv právní) závěr odvolacího soudu.

Se zřetelem k uvedenému nemůže přípustnost dovolání v dané věci založit ani otázka neplatnosti uvedeného ujednání pro rozpor s dobrými mravy, neboť námitky směřující proti závěru odvolacího soudu ve vztahu k této otázce mají charakter námitek skutkových (týkajících se obsahu vůle žalobce, resp. pohnutek, které jej vedly k uzavření předmětné nájemní smlouvy).

Pokud pak dovolatel z neúplnosti (nesprávnosti) skutkových zjištění dovozuje existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), je třeba uvést, že k takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v ) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle , nezakládají.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalobci právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. března 2004

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu