Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tdo 108/2004

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2003, sp. zn. , byl obviněný P. G. uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona a pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 241 odst. 1 tr. zákona, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 7. 1998, sp. zn. -110 byl odsouzen podle § 241 odst. 1 tr. zákona za použití ust. § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 a půl roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 7. 1998, sp. zn. -110, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podali obvinění J. L., roz. D., P. G. a krajský státní zástupce v Brně odvolání, kterým se zabýval dne 14. 10. 2003 ve veřejném zasedání Vrchní soud v Olomouci. Ten svým rozsudkem z podnětu odvolání krajského státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám nově rozhodl tak, že obviněného P. G. uznal vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona ve znění účinném do 30. 4. 2001. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona a pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 241 odst. 1 tr. zákona, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 7. 1998, sp. zn. -110, mu uložil podle § 241 odst. 2 tr. zákona, ve znění účinném do 30. 4. 2001, za použití ustanovení § 35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 7. 1998, sp. zn. -110, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odvolání obviněných J. L. a P. G. byla uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci podle § 256 tr. řádu zamítnuta.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění odvolacího soudu, že následně poté, co obžalovaní ml. J. L. a ml. P. P. s vědomím obžalovaného dokončili jednání podrobně popsané ve výroku tohoto rozsudku, dne 12. 12. 1994 mezi 05.00 – 08.50 hodinou ve videopůjčovně s barem v B., vylákal pod záminkou rozhovoru nezletilou J. T. do objektu WC, uzamkl dveře a požadoval po J. T. pohlavní styk a když odmítala a plakala, kroutil jí rukama a narážel s ní zády o zeď a vyhrožoval jí, že ji odsud nepustí; poté, přestože ho odstrkávala rukama a dávala slovně najevo nesouhlas, ji svlékl a vykonal na ní soulož.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný P. G. ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém napadá výrok o vině i navazující výrok o trestu odsuzujícího rozsudku, přičemž se výslovně odkazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Vyslovuje názor, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

V odůvodnění svého dovolání argumentuje tím, že trestní stíhání proti němu trvalo více jak devět let, během této doby byl rozsudkem Krajského soudu v Brně dvakrát po sobě v plném rozsahu zproštěn obžaloby a že uznán vinným byl až po více než osmi letech v pořadí třetím rozsudkem Krajského soudu v Brně, který byl následně ještě znovu změněn napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci. Uvádí, že průtahy v řízení nastaly bez jakéhokoliv jeho zavinění, aniž by se projednávaná věc vymykala případům běžně projednávaným v rámci příslušnosti soudu podle § 17 odst. 1 tr. řádu.

Obviněný je přesvědčen, že se právo státu na jeho stíhání a potrestání dostalo do extrémního rozporu s jeho právem na projednání záležitosti v přiměřené lhůtě, díky čemuž se stát svého práva svým postupem zbavil a že trestní stíhání mělo být v souladu s ustanovením tr. řádu zastaveno pro nepřípustnost ještě před vynesením napadeného rozsudku. V této souvislosti odkazuje i na d, na ustanovení tr. řádu a na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod, jakož i na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 316/2001.

Protože je přesvědčen, že v jeho případě byla naplněna kriteria pro zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřípustnosti, navrhuje v petitu svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby sám rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který považuje dovolání P. G. za zjevně neopodstatněné. Připomíná, že důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení § 11 odst. 1 tr. řádu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně, představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality patřící mezi základní zásady trestního řízení. Aby mohl být úspěšně uplatněn v trestním řízení odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, musel by být důvod pro zastavení trestního stíhání takovou smlouvou stanoven jednoznačně. Konstatuje, že v případě zvažované Úmluvy tomu tak není, přičemž ani dovolatelem parafrázovanému znění čl. 6 odst. 1 Úmluvy nekoresponduje žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání. Poukazuje příkladmo i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a na rozhodovací praxi Ústavního soudu České republiky, který opakovaně zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tedy navrhuje, aby dovolání P. G. bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a odvolacím soudem byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Nejvyšší soud v této souvislosti konstatoval, že obsah dovolání je s použitým dovolacím důvodem v souladu, neboť dovolatel se domáhá rozhodnutí, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno pro nepřípustnost a tomuto jeho názoru také odpovídá jeho argumentace v odůvodnění dovolání.

Pokud však jde o posouzení opodstatněnosti námitek obviněného, Nejvyšší soud přisvědčil názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a posuzované dovolání shledal zjevně neopodstatněným. Nelze se ztotožnit s názorem obviněného, že v důsledku délky trestního stíhání se stát zbavil svého práva a povinnosti toto řízení dokončit výrokem o vině a o trestu v odsuzujícím rozsudku. Nejvyšší soud se rovněž neztotožňuje s názorem obviněného, že v jeho případě nastaly okolnosti dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, jakož i s extenzivním výkladem tohoto ustanovení, jak obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl. Je zcela zřejmé, že závazek zastavit trestní stíhání v důsledku nepřiměřeně dlouhého trestního řízení z dovolatelem uváděné Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod explicitně nevyplývá a nelze si její obsah vykládat tak, jak to dovolatel činí. V posuzovaném případě ostatně ani nelze konstatovat, že k délce řízení předcházejícího napadenému rozsudku došlo vlivem nečinnosti či jiného liknavého postupu orgánů činných v trestním řízení; námitka v tomto směru také nebyla dovolatelem uplatněna a dovolatel sám naopak ve svém mimořádnému opravném prostředku genezi celého řízení zdůrazňuje.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že námitky obviněného v tom směru, že mělo být zastaveno jeho trestní stíhání ještě před vynesením napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci nemohou obstát a podané dovolání je tedy zjevně neopodstatněné. Konečně lze dovolatele odkázat i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003 sp. zn. , kde je tato problematika řešena.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného P. G. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 10. března 2004

Předseda senátu:

Mgr. Josef H e n d r y c h