Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tdo 89/2004

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. , byl obviněný T. H. uznán vinným „trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a, b), odst. 4 tr. zák. ukončeným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.“, jehož se měl dopustit skutkem popsaným ve výrokové části tohoto rozsudku. Za tento trestný čin a dále za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. (ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6 2002, sp. zn. ), byl obviněný podle § 155 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců nepodmíněně. Současně byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. , ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. , jakož i všechna další rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a krajský státní zástupce v Hradci Králové, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. , jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněného T. H. uznal vinným týmž skutkem jako soud prvního stupně, který však právně kvalifikoval jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. Za pokus tohoto trestného činu a za sbíhající se výše uvedené trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 40 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl ve výroku o trestu zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. , jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dalším výrokem pak Vrchní soud v Praze odvolání obviněného T. H. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. následně podali dovolání obviněný T. H. a v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupkyně. Obviněný napadl dovoláním výrok o vině a o trestu a nejvyšší státní zástupkyně výlučně výrok o trestu. Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci usnesením ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. tak, že výrokem pod bodem I.) k dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265k odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil ve výroku o trestu a zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výrokem pod bodem II.) podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.

Na podkladě rozhodnutí dovolacího soudu se Vrchní soud v Praze ve zrušené části věcí znovu zabýval a rozsudkem ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. , rozhodl tak, že obviněný (obžalovaný) T. H. se při nezměněném výroku o vině pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. , odsuzuje podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002 č. j. – 328, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Soud současně v rámci ukládání souhrnného trestu zrušil výrok o trestu v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. , včetně dalších rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Posledně uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný T. H. ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. dovoláním, které současně podal i proti „rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. ze dne 8. 1. 2003, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. -414 ze dne 3. 9. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně č.j. ze dne 21. 5. 2003 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. ze dne 5. června 2002 “. Dovolání bylo proti těmto rozhodnutím uplatněno „v celém rozsahu“, a to na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především napadenému usnesení Nejvyššího soudu České republiky vytkl, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s jeho námitkami ohledně právní kvalifikace předmětného skutku, což podle názoru dovolatele činí toto rozhodnutí nepřezkoumatelným „a jako takové se jeví být v rozporu s ústavním principem zákazu libovůle v rozhodování“. Z tohoto důvodu podle dovolatele nelze ani navazující rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9 2003 považovat za právně relevantní. V další části svého dovolání pak obviněný poukázal na to, že nesouhlasí s výrokem o vině v té části, kde byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák., neboť podle jeho názoru bylo řízení zatíženo vadami spočívajícími v tom, že nebyly vyčerpány všechny důkazní prostředky, dokazování bylo zaměřeno na soustřeďování důkazů svědčících proti obviněnému (dovolateli), aniž by byly připuštěny důkazy, které by přispěly k řádnému objasnění věci. Dovolatel se pak obšírně zabýval skutečnostmi, které podle jeho přesvědčení nesvědčí pro učiněné skutkové a právní závěry soudů v jednotlivých napadených rozhodnutích. Dovolatel namítl, že v průběhu přípravného řízení ani v řízení před soudem zejména nebyl prokázán jeho úmysl ohrozit zbraní policistu S. s cílem ovlivnit jeho zákrok. Skutečnost, že dovolatel měl u sebe loveckou zbraň, podle něj nesouvisela s tím, že by ji chtěl určitým způsobem použít, např. k útoku na jinou osobu. Zbraň se u něj nacházela proto, že ji předtím odcizil v domě poškozeného J. Š., což znamená, že byla jedním z odcizených předmětů, které chtěl následně prodat. Dovolatel opětovně poukázal na své tvrzení, že z odcizené lovecké zbraně došlo k náhodnému výstřelu poté, kdy byl nejprve zasažen výstřelem ze služební pistole policisty S. Uvedená skutečnost nebyla podle dovolatele spolehlivě vyvrácena, naopak soudy neměly k dispozici takové důkazy, jež by bez pochybností nasvědčovaly tomu, že by obviněný (dovolatel) v inkriminovanou dobu úmyslně vystřelil z nebezpečné zbraně na krátkou vzdálenost vůči policistovi. To podle dovolatele znamená, že nejednal ani v nepřímém úmyslu jiného usmrtit, a proto po právní stránce mohl být předmětný skutek kvalifikován pouze jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný T. H. v petitu dovolání navrhl, aby „dovolací soud s odkazem na ust. § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu napadené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu v Brně zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k novému projednání“.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný z ne zcela jasných důvodů opakovaně napadá rozhodnutí, proti kterým již jeho mimořádný opravný prostředek směřoval, popř. rozhodnutí v průběhu řízení zrušené a v současné době právně neexistující, nebo rozhodnutí u kterého již uplynula lhůta předpokládaná v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. V uvedené souvislosti poukázal státní zástupce na ustanovení § 265n tr. ř., podle něhož proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání zákon mimo obnovy řízení další řádný ani mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Podle názoru státního zástupce není s ohledem na znění ustanovení § 265a odst. 1 odst. 2, písm. a) tr. ř. (nehledě na nesoulad uplatněných námitek s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) dovolání obviněného přípustné ani proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. . Z ustanovení § 256a odst. 2 písm. a) tr. ř. totiž vyplývá, že rozhodnutím ve věci samé je rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, což znamená, že (ve věci samé) musí být kumulativně rozhodováno o vině a o trestu. V posuzovaném případě bylo ovšem napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze rozhodováno výlučně o trestu, když pravomocný výrok o vině z rozsudku téhož soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. , zůstal po přezkoumání tohoto rozsudku v dovolacím řízení nedotčen. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud s přihlédnutím ke konstatovaným důvodům, dovolání obviněného podané proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. , a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. , odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., protože není přípustné. Pokud jde o další v dovolání zmiňovaná rozhodnutí, ponechal státní zástupce dovolacímu soudu k úvaze, zda k této části dovolání bude vzhledem k absenci relevantních dovolacích námitek vůbec přihlížet, anebo zda i v tomto případě dovolání proti uvedeným rozhodnutím odmítne podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., popřípadě ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. , též podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Státní zástupce dále navrhl, aby dovolací soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a současně vyslovil souhlas, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání i v případě, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný T. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení § 265d odst. 2 věta první tr. ř. a § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a dospěl k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nutno poznamenat, že základní podmínkou přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř. je, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně (§265a odst. 2 písm. h/ tr. ř.). Poněvadž dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že dovolatel může se svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. To znamená, že dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že jednak sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně, v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač takto postupovat měl a mohl.

V posuzovaném případě podal obviněný T. H. v dané trestní věci dovolání směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. (vůči výrokům o vině a trestu), který jako soud druhého stupně v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. , a obviněného (dovolatele) sám uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák., za který (a další sbíhající se trestné činy) mu podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 40 odst. 2 a § 35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

S ohledem na zásady blíže rozvedené shora šlo o dovolání přípustné a Nejvyšší soud je shledal částečně relevantním i z hlediska použitého důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poněvadž však Nejvyšší soud na druhé straně podané dovolání nepovažoval (z hlediska uplatněných námitek) za jakkoliv opodstatněné, rozhodl již citovaným usnesením ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. , že se toto dovolání obviněného T. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá. Týmž usnesením však Nejvyšší soud rozhodoval i o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v neprospěch obviněného. Toto dovolání směřující výlučně proti výroku o trestu, shledal Nejvyšší soud důvodným, a z jeho podnětu pak napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o trestu a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud ponechal výrok o vině pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. nedotčen, neboť dovolání obviněného nevyhověl a dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti výroku o vině nesměřovalo. Rozhodnutí dovolacího soudu tak vymezilo podmínky další činnosti soudu druhého stupně (srov. též § 265s tr. ř.), jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, a který se v dalším řízení mohl zabývat již toliko otázkami uložení nového trestu. Vrchní soud v Praze proto svým rozsudkem ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. , rozhodoval (při nezměněném výroku o vině) pouze o trestu, přičemž uložený souhrnný trest odnětí svobody oproti původnímu rozsudku zvýšil z deseti na dvanáct roků.

Pokud obviněný T. H. podal ve věci nové dovolání, které směřuje proti posledně citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. , je z důvodů naznačených v předcházejících odstavcích zřejmé, že dovoláním mohl toto rozhodnutí napadnout pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn sám ve věci rozhodnout. V takovém případě proto mohl obviněný uplatnit dovolací námitky pouze proti výroku o trestu (neboť odvolací soud svůj původní trest uložený za použití ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. nahradil trestem přísnějším), popř. proti průběhu řízení, v němž byl nový trest uložen.

V dané věci však obviněný v podaném dovolání neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiný zákonný důvod související s rozhodováním odvolacího soudu o uložení trestu. Obviněný opřel své dovolání o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jeho konkrétní námitky směřovaly proti výroku o vině, zejména v tom směru, že v průběhu řízení mělo dojít k nesprávnému hodnocení důkazů a tudíž i k vadnému překvalifikování skutku z trestného činu útoku na veřejného činitele podle dovolatelem namítaného § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. na pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. Jestliže tedy obviněný nové dovolání opřel výlučně o výhrady proti rozhodnutí (výroku) o vině, ačkoliv se Vrchní soud v Praze touto otázkou (po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. , o podaných dovoláních) nemohl již zabývat, nelze považovat dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. , za přípustné.

Dovolání obviněného nelze zásadně považovat za přípustné proti předcházejícímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to s ohledem na § 265n tr. ř., jenž stanoví, že proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. Z toho současně vyplývá, že dovoláním nelze napadnout ani ta (předcházející) rozhodnutí, jichž se týkalo původní rozhodnutí dovolacího soudu.

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, není-li přípustné. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného T. H. dospěl k závěru, že podané dovolání není přípustné proti žádnému z napadených rozhodnutí, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by prováděl věcný přezkum podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. března 2004

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler