Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 30/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. února 2002, č. j. -29, zamítl žalobu „s návrhem na zrušení věcného břemene zřízeného ve prospěch vlastníka nemovitosti čp. 224, umístěné na pozemkové parcele č. 30 o výměře 278 m2, zapsáno na LV č. 561 pro katastrální území V., vedeném Katastrálním úřadem P., váznoucího na nemovitosti čp. 158, umístěné na pozemkové parcele č. 31 o výměře 137 m2, zapsáno na LV č. 1249 pro katastrální území V., vedeném Katastrálním úřadem P., spočívajícího v právu užívání místností v domě čp. 158 vlastníkem domu čp. 224 dle článku III Dohody o rozdělení spoluvlastnictví ze dne 26. 8. 1992, registrované Katastrálním úřadem P. pod čj. RV 829/92“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobce J. B. a I. B., otec a babička žalobce, a žalovaný byli podílovými spoluvlastníky označených nemovitostí č. p. 158 a 224, a to právní předchůdci žalobce každý v rozsahu ideální 1/6 a žalovaný v rozsahu ideálních 4/6. Tito spoluvlastníci uzavřeli 14. 9. 1992 dohodu o rozdělení spoluvlastnictví, podle níž se právní předchůdci žalobce stali podílovými spoluvlastníky nemovitosti č. p. 158, každý v rozsahu ideální ½, a žalovaný výlučným vlastníkem nemovitosti č. p. 224. Podle článku III této dohody se spoluvlastníci dohodli na zřízení věcných břemen, a to 1) ve prospěch vlastníka nemovitosti č. p. 224 věcné břemeno váznoucí na nemovitosti č. p. 158, spočívající v časově neomezeném bezplatném užívání dvou místností v 1. patře nemovitosti č. p. 158, včetně části chodby nacházející se tamtéž k přístupu do předmětných místností, 2) ve prospěch vlastníka nemovitosti č. p. 158 věcné břemeno váznoucí na nemovitosti č. p. 224, spočívající v časově neomezeném bezplatném užívání společného přístupového schodiště vedoucího z přízemí do 1. patra, 3) ve prospěch vlastníka nemovitosti č. p. 224 věcné břemeno váznoucí na nemovitosti č. p. 158, spočívající v časově neomezeném společném užívání přívodu vody, plynu a kanalizace, procházejících nemovitosti č. p. 158, společných pro obě sousedící. Žalobce se stal výlučným vlastníkem nemovitosti č. p. 158, zatížené věcným břemenem práva užívání místností a společných přívodů v domě č. p. 158 ve prospěch vlastníka domu č. p. 224 a jako vlastník domu č. p. 158 oprávněným z věcného břemene užívání přístupového schodiště v domě č. p. 224 na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 z 23. 10. 1997, sp. zn. , v dědické věci po I. B., které nabylo právní moci 2. 12. 1997, a na základě darovací smlouvy ze 17. 12. 1997, uzavřené mezi J. B., otcem žalobce, a žalobcem. Právní předchůdci žalobce dohodou ze 14. 12. 1992 zmocnili žalovaného, aby je zastupoval při pronájmu nebytových prostor v 1. patře nemovitosti č. p. 158 a nebytových prostor v nemovitosti č. p. 224. Žalobce svůj nesouhlas s pronájmem místností, ke kterým má právo užívání z věcného břemene žalovaný, oznámil žalovanému dopisem z 13. 10. 1998. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že věcné břemeno spočívající v užívání dvou místností v domě č. p. 158 neopravňuje žalovaného k pronájmu těchto místností bez souhlasu vlastníka tohoto domu. Skutečnost, že se tak děje bez souhlasu žalobce, nelze považovat za změnu poměrů ve smyslu § 151p odst. 3 ObčZ, neboť nedochází k většímu zatížení žalobce ani k větší výhodě žalovaného. Ke změně poměrů chováním žalovaného nedošlo ani pokud jde o zazdění okna v předmětných nemovitostech nebo jeho vystupování jako vlastníka domu č. p. 158 v řízení o demolici sousedního domu č. p. 151. Za nerozhodné pro posouzení věci považoval tvrzení žalobce, že pronájmem místností dal žalovaný najevo, že je nepotřebuje. Nejde o výhodu žalovaného z věcného břemene, které bylo ve prospěch žalovaného zřízeno jako kompenzace o 1/3 jeho většího spoluvlastnického podílu na obou nemovitostech. Žalobě nebylo možné vyhovět také z toho důvodu, že omezení či zrušení věcného břemene přichází v úvahu vždy jen za přiměřenou náhradu, nikoli bez náhrady, a žalobce přes poučení soudem odmítl žalobní petit (jímž je soud vázán) v tomto směru doplnit.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č. j. -53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací žalobce, že neuvedení výše náhrady za zrušení věcného břemene v žalobním petitu nemůže být samo o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby a že posouzení přiměřenosti náhrady za omezení nebo zrušení věcného břemene je na úvaze soudu, který zde není vázán návrhem účastníků. Za zásadní důvod zamítnutí žaloby považoval, že pronájem sporných místností a zazdění okna nelze považovat za takovou změnu poměrů, která by měla za následek hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Poukázal na to, že věcné břemeno spočívající v užívání dvou místností bylo zřízeno nikoli jako osobní právo svědčící výlučně žalovanému, ale že bylo zřízeno v souvislosti s vypořádáním spoluvlastnických podílů ke kompenzaci většího podílu žalovaného jako věcné břemeno ve prospěch vlastníka domu č. p. 224. Pokud má žalobce za to, že tyto místnosti jsou užívány v rozporu s obsahem věcného břemene, může se domáhat nápravy žalobou podle § 126 ObčZ, stejně tak jako odstranění neoprávněných stavebních úprav, zasahujících do jeho vlastnictví.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozhodnutí zásadního právního významu pro řešení právní otázky „naplnění míry hrubého nepoměru jako podmínky pro konstatování změny poměrů a tedy důvodů pro aplikaci ust. § 151p odst. 3 OZ“. Namítá, že i když soudy zjistily, že věcné břemeno spočívající v užívání dvou místností žalovaným v domě žalobce bylo zřízeno za účelem uspokojení nároku žalovaného v rozsahu cca 50 000,-Kč a že žalovaný pronájmem těchto místností získal částku vyšší než 240 000,- Kč, přesto nesprávně dospěly k závěru, že se nejedná o takovou změnu poměrů, kdy by vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. S ohledem na to, že žalovaný získal pětinásobek původně kompenzované částky, podle žalobce o takový hrubý nepoměr jde. Zásadní právní význam má fakt, „že i kdyby bylo věcné břemeno zřízeno ke kompenzaci práv vlastníka a nejednalo se o osobní charakter věcného břemene, je pak nutno se pečlivě zabývat okolností, že po dobu jeho trvání nedošlo ke změně vlastníka nemovitosti a bez ohledu na konkrétní osobu vlastníka již ke kompenzaci důvodu zřízení došlo a v daném případě u totožné osoby s osobou žalovaného“. Touto skutečností se soudy nezabývaly. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení a c), odst. 3 . Protože předpoklad stanovený v nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , odst. 3 , podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z právě uvedených předpisů je patrné omezení přípustnosti dovolání v případech, kdy jsou rozsudky soudů obou stupňů v téže věci konformní, kdy tedy dospěly ke stejnému závěru o věci.

Dovolání podle je podle výslovného ustanovení přípustné pouze pro řešení právních otázek. Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je povinen z těchto skutkových závěrů vycházet.

Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nejde o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu. Právní závěry odvolacího soudu jsou založeny na zcela zvláštních konkrétních okolnostech a jedinečném skutkovém stavu posuzovaného případu. Jeho řešení (t. j. hodnocení, zda v daných poměrech určité chování žalovaného představuje změnu poměrů odůvodňující zrušení věcného břemene), nepřináší nic poučného, co by mohlo být shledáno vhodným k širšímu zobecnění pro právní praxi nalézacích soudů. Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může ovlivnit obecnou rozhodovací činnost soudů, nemůže mít aplikace ustanovení § 151p ObčZ na zcela specifický skutkový stav zásadní právní význam. Věc neobsahuje nic, co by z hlediska obecného přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. , a z 8. 3. 2001, sp. zn. , publikovaná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1164, Svazek 16, a C 297, Svazek 3. Dovolání tedy není přípustné.

Dovolací soud proto dovolání podle a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce v dovolacím řízení nebyl úspěšný, a žalovanému náklady tohoto řízení nevznikly ( , , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. března 2004

JUDr. František Balák, v.r.

předseda senátu