Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 324/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce J. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. U., a 2) J. U., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2002, č. j. -115, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. června 2001, č. j. -96, (poté, co jeho v pořadí první vyhovující rozsudek ze dne 29. září 1999, č. j. -28, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2000, č. j. -45, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 594/2 sestávajícího z pokoje, kuchyně, komory a příslušenství ve sníženém přízemí domu č.p. 594 v P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) ze dne 8. 10. 1998, kterou dal žalobce žalovaným“, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovaným byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že výpovědní důvod uplatněný žalobcem (pronajímatelem bytu) ve výpovědi z nájmu bytu dané žalovaným (společným nájemcům bytu) podle , , ve znění platném v době dání výpovědi (dne 6.11.1998) - dále jen „obč. zák.“, je naplněn, neboť žalovaní byt pro svou potřebu prakticky neužívají a převážně se zdržují na chalupě v D., která je po rekonstrukci celoročně obyvatelná. Zároveň soud dospěl k závěru, že žalovaní neprokázali vážné důvody, které by jim ke dni podání výpovědi bránily v užívání bytu, respektive jimi tvrzené okolnosti za vážné důvody nepovažoval. Konečně soud konstatoval, že ve smyslu obč. zák. stačí s ohledem na výpovědní důvod poskytnout žalovaným přístřeší, nicméně uložil žalovaným povinnost vyklidit byt do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty s tím, že nemají právo na zajištění bytu náhradního.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2002, č. j. -115, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dovodil, že ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. obsahuje dva výpovědní důvody, a to jednak neužívání bytu vůbec bez vážných důvodů, jednak užívání bytu jen občas bez vážných důvodů. Poté poukázal na to, že zatímco žalobce dal žalovaným výpověď z nájmu (jak se podává z obsahu žaloby) proto, že žalovaní byt bez vážných důvodů neužívají s odkazem na výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaní užívají byt jen občas, od r. 1992 se převážně zdržují na rekreační chalupě v D. a v pražském bytě se zdržují výjimečně. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na vázanost soudu vymezením výpovědního důvodu ve výpovědi, nemohl soud prvního stupně přivolit k výpovědi z nájmu, neboť skutkovými zjištěními, která učinil, není naplněn žalobcem uplatněný výpovědní důvod, že žalovaní byt bez vážných důvodů neužívají vůbec, nýbrž by byl naplněn výpovědní důvod, že žalovaní byt bez vážných důvodů užívají jen občas, avšak takovýto výpovědní důvod nebyl žalobcem ve výpovědi z nájmu uplatněn.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a v němž uplatnil jako dovolací důvody, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ) a že rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v povedeném dokazování ( ). Pokud jde o vady řízení, dovolatel namítal, že ve zrušovacím usnesení ze dne 29.2.2000 odvolací soud zaujal názor, že k naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu dle obč. zák. je nutné kumulativní splnění dvou podmínek: 1/ neužívání bytu, resp. jeho užívání jen občas a 2/ neexistence vážných důvodů pro toto neužívání, resp. užívání občasné; ztotožnil se se zjištěním soudu prvního stupně, že žalovaní užívají byt jen velmi sporadicky, pokud jej užívají vůbec, ale uložil mu zjistit, zda byla dána i druhá podmínka, tedy zda existovaly vážné důvody, které by bránily žalovaným v užívání bytu. Soud prvního stupně se řídil závazným právním názorem odvolacího soudu, doplnil dokazování v přikázaném směru, zjistil, že žádné vážné důvody žalovaným v užívání bytu nebránily, a k výpovědi přivolil. Odvolací soud však v druhém odvolacím řízení vyšel z právního názoru zásadně odlišného, než byl ten, který vyslovil v citovaném zrušovacím usnesení. Dle přesvědčení žalobce tak odvolací soud nepostupoval tak, aby ochrana práv žalobce byla rychlá a účinná, když změnil věcně správné rozhodnutí soudu I. stupně vycházející z dříve vysloveného závazného právního názoru soudu odvolacího. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že dle jeho názoru ustanovení obč. zák. obsahuje jediný výpovědní důvod, a to nedostatečné užívání bytu nájemcem bez vážného důvodu. Nedostatečnost užívání může mít různou míru, a to od užívání občasného až po neužívání úplné. Přechod mezi těmito krajnostmi je plynulý a lze jen stěží stanovit, na jak dlouho se musí prodloužit interval mezi jednotlivými užitími bytu, aby jednání nájemce bylo posouzeno jako úplné neužívání bytu. Novela provedená pouze rozšířila podmínky do té doby platného výpovědního důvodu neužívání bytu, nevytvořila tedy výpovědní důvod nový. Pokud by byl správný výklad odvolacího soudu, že se jedná o dva samostatné výpovědní důvody, tyto výpovědní důvody by se navzájem logicky vylučovaly, neboť nelze byt neužívat a současně užívat jen občas. K výpovědi dané pro občasné užívání by pak soud nemohl přivolit, pokud by žalovaný nájemce prokázal, že byt neužívá vůbec. Jestliže z posuzovaného právního názoru vyplývají důsledky tak paradoxní, zřejmě se jedná o názor nesprávný. Odkaz na příslušné zákonné ustanovení a částečná citace zákonného textu ve výpovědi, jak ji žalobce podal, jsou dle jeho názoru zcela postačující a individualizují dostatečně důvod výpovědi. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním dovolatel poukázal na to, že odvolací soud považoval za prokázané, že žalovaní předmětný byt občas užívají, přestože soud prvního stupně nevedl dokazování k rozlišení, zda žalovaní byt neužívají vůbec nebo jen občas. S ohledem na právní závěr vyslovený v usnesení ze dne 29.2.2000 se provádění důkazů a jejich hodnocení zaměřilo jen na zjištění, zda žalovaní mají k neužívání bytu vážné důvody. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zároveň žalobce navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku v částech II a III výroku.

Nevyšší soud, jemuž dle přísluší o odkladu vykonatelnosti rozhodnout, neshledal důvod pro odložení vykonatelnosti nákladových výroků napadeného rozsudku, když ostatně žalobce žádné důvody ve svém návrhu neuvedl a nezprostředkoval tak dovolacímu soudu údaje, které by odklad vykonatelnosti odůvodňovaly.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a a 2 ), a že dovolání je přípustné podle , protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dále se dovolací soud zaměřil na posouzení otázky, zda je podané dovolání důvodné.

Ve smyslu a 3 věty první je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil; k vadám uvedeným v , a b/ a (tzv. zmatečnostní vady), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), je přitom povinen přihlédnout i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny ( věta druhá ). Tzv. zmatečnostní vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.

Skutečnosti, v nichž žalobce spatřuje jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), takovou vadu nezakládají. Za vadu řízení může být především považován pouze takový postup, který je v rozporu s procesními předpisy. Okolnost, že se odvolací soud odchýlil od svého dříve vysloveného právního názoru, porušením procesního předpisu není, neboť dle o.s.ř právním názorem odvolacího soudu je vázán soud prvního stupně, nikoli však sám odvolací soud. Lze sice připustit, že změna právního názoru odvolacího soudu v rámci téhož řízení není v souladu s požadavkem rychlé a účinné ochrany práv účastníků řízení ( ), za dovolací důvod ve smyslu ji však považovat nelze, neboť sama o sobě nemůže mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Samo posouzení otázky, zda změněný právní názor odvolacího soudu je správný či nikoli, nelze pak již podřadit pod dovolací důvod dle , nýbrž by mohlo zakládat dovolací důvod dle (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), o němž bude pojednáno dále.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Předmětem dovolacího přezkumu je tedy otázka, zda odvolací soud na zjištěný skutkový stav správně aplikoval ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., o němž jinak není pochyb, že na daný případ dopadá.

Podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů anebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu o „neužívání bytu“ ve smyslu § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. jde tehdy, kdy byt je zcela nebo převážně opuštěn, případně není-li nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2000, sp. zn. , ze dne 8.3.2000, sp. zn. , ze dne 31.5.2001, sp. zn. , ze dne 5.3.2002, sp. zn. ). Uvedený výklad rovněž respektuje oprávněný zájem pronajímatele, jakož i zájem veřejný reprezentovaný stavebními předpisy, aby pronajímaný byt byl užíván k účelu, k němuž je určen, tedy k bydlení.

Odvolací soud se však při aplikaci § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. na danou věc uvedeným výkladovými závěry neřídil. Vycházel-li totiž (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku) ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, nelze souhlasit s jeho závěrem, že tato skutková zjištění představují stav, kdy žalovaní užívají předmětný byt jen občas a nikoli stav, kdy jej neužívají vůbec. Jestliže totiž soud prvního stupně učinil skutková zjištění, že „žalovaní se od r. 1992 převážně zdržují na chalupě v D.“, že „v pražském bytě se žalovaní zdržují výjimečně“, že „žalovaní byt pro svou potřebu prakticky neužívají a převážně se zdržují na chalupě, která je po rekonstrukci celoročně obyvatelná“, že „nejsou vázáni na pražský byt, na chalupě mají zahradu, chovají domácí zvířata, dokonce si pořídili koně, což vyžaduje nepochybně celoroční intenzivní péči“, že se „žalovaným nepodařilo prokázat, že pražský byt opustili z důvodu rekonstrukčních prací v domě, kde se jejich byt nachází“, „že žalovaní již delší dobu v bytě pravidelně nebydleli“ a že „důvodem pro neužívání bytu rovněž nebyla nezbytně nutná péče o matku žalované“, pak z těchto skutkových zjištění v jejich vzájemné souvislosti vyplývá, že byt je převážně opuštěn, jde tedy o neužívání bytu ve shora vyloženém smyslu.

Vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, jímž se řídil, se odvolací soud již nezabýval přezkumem těch úvah soudu prvního stupně, jež se týkaly dalšího předpokladu naplnění výpovědního důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., totiž tím, zda k neužívání bytu mají žalovaní vážné důvody.

S ohledem na uvedené závěry, jež jsou postačující pro zrušení rozsudku odvolacího soudu a jež činí bezpředmětnými námitky žalobce, že napadený rozsudek vychází z nesprávných skutkových zjištění, i jeho polemiku k otázce, zda ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. obsahuje jeden či dva výpovědní důvody, dovolací soud se již těmito námitkami nezabýval.

Z uvedených důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání podle § 243a odst. 1 věty první, § 243b odst. 2 věty za středníkem a § 243b odst. 3 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (, část věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. února 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu