Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
4 C 127/2021
Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Sandrou Zemanovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 19 249 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 400 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 400 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do části, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplatit částku ve výši 9 849 Kč a co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 506,17 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 11 541,50 Kč od 21. 1. 2020 do 24. 2. 2020, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 141,50 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 1 785,09 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 11 541,50 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 400 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 400 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se co do části, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplatit částku ve výši 9 849 Kč a co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 506,17 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 11 541,50 Kč od 21. 1. 2020 do 24. 2. 2020, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 141,50 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 1 785,09 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 11 541,50 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 19 249 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela dne 18. 5. 2018 s žalovaným smlouvu o zápůjčce číslo. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dle zákona o spotřebitelském úvěru, když zhodnotila požadované a získané informace od žalovaného. Tento byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Uvedené informace pak byly zaznamenány do karty zákazníka. Nad to žalobkyně uvedla, že ze smlouvy plyne, že žalovaný prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku a dále, že je schopen splácet předmětnou zápůjčku. Na základě výše uvedené smlouvy tedy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. Žalovaný se dále zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně za zapůjčené peněžní prostředky celkový poplatek ve výši 9 849 Kč, který se skládá z úroku ve výši 2 504 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou na straně 1 smlouvy, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost ve výši 5 652 Kč a z poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 1 693 Kč. Žalovaný se veškeré výše uvedené částky zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 398 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 12. 7. 2019. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 9. 8. 2018. Žalovaný uhradil do postoupení pohledávky celkem částku 4 600 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, o čemž byl žalovaný písemně informován oznámením. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na postoupenou pohledávku ničeho neuhradil. Žalobkyně se tak domáhá uhrazení dlužné jistiny ve výši 11 541,50 Kč, dlužného poplatku ve výši 7 707,50 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 785,09 Kč za období od 13. 7. 2019, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do data postoupení pohledávky, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 506,17 Kč za období od 17. 8. 2018, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty pro úhradu zbývající dlužné částky do 20. 1. 2020, tj. do data postoupení pohledávky, úroku ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 11 541,50 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 9 % ročně z dlužné jistiny ve výši 11 541,50 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Žalovaný ničeho neuhradil, ač byl předžalobně upozorněn.
2. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 15. 6. 2021, č.j. 4 C 127/2021-13, nechť soudu mj. uvede, jakým konkrétním způsobem splnila svou zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalobkyně ve svém doplnění žaloby ze dne 22. 6. 2021 a ze dne 30. 6. 2021 uvedla stejné skutečnosti jako v již podané žalobě, nad to soudu předložila zákaznickou kartu žalovaného, ve které uvedla potřebné informace o svých poměrech, a upozornila na existenci judikatury, podle které je dostatečné ověřit informace uváděné klientem pouze nahlédnutím do příslušných listin. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně ani sama žalobkyně nedisponuje kopiemi dokladů žalovaného, neboť uvedené dokumenty předkládá žalovaný pouze při sjednávání a uzavírání smlouvy. Na základě uvedených skutečností tedy právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný je úvěruschopný.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s rozhodnutím na základě listin souhlasila již v podaném žalobním návrhu a své stanovisko nezměnila ani ve svém následném písemném doplnění žaloby. Žalovaný na výzvu soudu žádným způsobem nereagoval. Soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.
5. Soud konstatuje, že rozhodnutí v této věci je zcela v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydaného ve věci sp. zn. 21 Cdo 1695/2005. Zde Nejvyšší soud ČR uzavírá, že v řízení vedeném dle ustanovení § 115a o. s. ř. nelze zamítnout návrh tehdy, jestliže na základě listin tvořících obsah spisu nelze učinit závěr, že žalobce svůj nárok prokazuje. Soudem nebylo v daném případě uzavřeno, že skutkový děj nelze postavit najisto. Z listin žalobkyní předložených soud učinil závěr o skutkovém ději. Pokud byl žalobní návrh zamítnut, tak pouze proto, že z listin žalobkyni předložených nelze z hlediska právního hodnocení učinit jiný závěr, nežli ten, že žalobní nárok není důvodným (sama žalobkyně uvedla, že jinými důkazy nedisponuje). Soud podotýká, že ač je nutno věc posoudit jinak nežli dle účastníkova právního názoru, případné poučení dle citovaného zákonného rozhodnutí by zde nemohlo vést k jinému rozhodnutí soudu. Ustanovení § 118a, odst. 2 o. s. ř. směřuje na případy, kdy v důsledku jiného právního posouzení věci soudem může účastník reagovat a doložit důkazy či tvrzení, která v souladu s právním hodnocením soudu mohou přivodit jeho úspěch ve věci. V souzené věci tomu tak není.
6. Z listinných důkazů dále uvedených soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:
7. Ze smlouvy o zápůjčce číslo včetně podmínek soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, a žalovaným byla dne 18. 5. 2018 uzavřena uvedená smlouva, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 14 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se pak zavázal vrátit částku ve výši 14 000 Kč spolu s poplatkem v celkové výši 9 849 Kč, skládající se z úroku ve výši 2 504 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5 652 Kč a z částky za vedení zákaznického účtu a komfortního splácení ve výši 1 693 Kč. Žalovaný se veškeré výše uvedené částky zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 398 Kč, poslední splátka činila 367 Kč. Ve smlouvě je uvedeno, že zákazník (žalovaný) prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku a dále, že je schopen splácet předmětnou zápůjčku.
8. Z tabulky umoření bylo jištěno, že žalovaný na uvedenou zápůjčku uhradil celkem 4 600 Kč.
9. Z karty zákazníka bylo zjištěno, že žalovaný bydlí u rodičů. Má základní vzdělání a je svobodný. Dále je zde uvedeno, že žalovaný nemá žádnou vyživovací povinnost a není vlastníkem automobilu. Pracuje jako zedník s čistým měsíčním příjmem ve výši 15 893 Kč. Odhadované měsíční výdaje žalovaného jsou ve výši 6 000 Kč. Žalovaný není vlastníkem kreditní karty a nemá zápůjčku u jiné společnosti. Bankovního účet má zřízen. Dále je zde uvedeno, že informace byly ověřeny z pracovní smlouvy a z výplatních pásek.
10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 včetně seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020, z podacího lístku ze dne 14. 2. 2020 a z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně bylo soudem zjištěno, že předmětná pohledávka byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Uvedená skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 20. 1. 2020, který byl odeslán dne 14. 2. 2020. Současně žalobkyně vyzvala žalovaného, nechť ji uvedený dluh uhradí do 10 dní ode dne obdržení dopisu.
11. Z předžalobní upomínky ze dne 28. 1. 2021 včetně podacího lístku má soud za prokázané, že byl žalovaný předžalobně upomenut.
12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 14 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že ji sám žalovaný ve smlouvě potvrdil, že je schopen řádně a včas zápůjčku splatit. Dále právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný je zedník s čistým měsíčním příjmem ve výši 15 893 Kč. Odhadované měsíční náklady žalovaného činní 6 000 Kč. Žalovaný bydlí u rodičů, nevlastní automobil, nemá kreditní kartu ani žádnou jinou zápůjčku. Má zřízen vlastní bankovní účet. Žalovaný na výše uvedený dluh uhradil celkem 4 600 Kč. Následně došlo k postoupení pohledávky z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 20. 1. 2020, který byl žalovanému odeslán dne 14. 2. 2020. Současně byl vyzván k úhradě dlužné částky, a to do 10 dní ode dne doručení výzvy.
13. Při právním posouzení soud vycházel z § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.
14. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
16. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
17. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
20. Podle 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
21. Podle § 1968 věta prvá o.z,, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
22. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 9 400 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru (ve smyslu § 2 odst. 1 uvedeného zákona je za spotřebitelský úvěr považovaná i smlouva o zápůjčce) neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů žalovaného, které uvedl v zákaznické kartě. Zde je uvedeno, že žalovaný pracuje na plný úvazek s příjmem ve výši 15 893 Kč. Uvedené si právní předchůdkyně žalobkyně měla ověřit z výplatních pásek a pracovní smlouvy, nicméně tyto listiny žalobkyně soudu na výzvu nedoložila. Uvedla, že předmětnými listinami nedisponuje žalobkyně ani právní předchůdkyně žalobkyně. Dále je v kartě uvedeno, že žalovaný má odhadované měsíční výdaje ve výši 6 000 Kč, není zde však uvedeno, za co konkrétně. Žalovaný uvedl, že bydlí u svých rodičů, z karty však není patrno, jestli něčeho přispívá na náklady spojené s bydlením, zda rodiče žalovaného bydlí ve vlastní nemovitosti nebo si nějakou nemovitost pronajímají atd. Nad to soud podotýká, že je zcela běžné, aby 21 letá osoba přispívala na bydlení, když bydlí u svých rodičů, pracuje na plný úvazek a je schopna se sama živit. V takovém případě by měsíční náklady na živobytí žalovaného zcela neodpovídaly současné době. V zákaznické kartě je uveden výčet ověřovaných dokumentů, z těchto měla právní předchůdkyně žalobkyně vidět pouze pracovní smlouvu a výplatní pásky. K tomu soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně například nikterak nelustrovala žalovaného v registru dlužníků. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala majetkové poměry žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud má tak za to, že právní předchůdkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je úvěrová smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o.z.
23. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl jednak z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouhé relativní neplatnosti smlouvy o zápůjčce za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21. 4. 2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16. 11. 2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.
24. S ohledem na to, že bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti v den podpisu smlouvy částku ve výši 14 000 Kč na základě neplatné smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 5. 2018, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení, které je povinen vydat podle 2991 odst. 1 o.z. Na druhou stranu žalobkyně uvedla, že žalovaný uhradil částku ve výši 4 600 Kč, žaloba je tak důvodná co do částky 9 400 Kč (rozdíl mezi poskytnutou částkou 14 000 Kč a uhrazenou částkou 4 600 Kč). Žalobkyně je oprávněna požadovat po žalovaném výše uvedenou částku, když předmětná pohledávka byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni ve smyslu § 1879 a násl. o.z. Soud proto vyhověl požadavku žalobkyně pouze částečně, a to co do částky ve výši 9 400 Kč. Soud přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení z této částky, a to za období od 25. 2. 2020 do zaplacení podle § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení v zákonné výši, avšak vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu poprvé dopisem ze dne 20. 1. 2020, který byl žalovanému odeslán dne 14. 2. 2020. V dopise pak žalobkyně stanovila 10 denní lhůtu k zaplacení, která uplynula dne 24. 2. 2020. Žalovaný se proto dostal do prodlení se zaplacením dluhu až 25. 2. 2020, v tuto dubu byl zákonný úrok z prodlení ve výši 10% ročně z dlužné částky. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Třídenní lhůta k plnění pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší nežli zákonné ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.
25. S ohledem na shora uvedené pak soud zamítl žalobu co do částky 9 849 Kč spolu kapitalizovaným úrokem ve výši 1 785,09 Kč, úrokem ve výši 29% ročně z částky 11 541,50 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení jako nedůvodnou, neboť předmětnou smlouvu posoudil jako neplatnou. Žalobkyně má nárok pouze na vydání poskytnuté částky jakožto bezdůvodného obohacení, nikoliv dalších částek jako jsou předmětné poplatky a již uhrazená část jistiny ve výši 9 489 Kč. Dále soud žalobu zamítl co do požadovaného kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 506,17 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 11 541,50 Kč od 21. 1. 2020 do 24. 2. 2020 a zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 141,50 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, když byl žalovaný poprvé vyzván k vrácení částky ze strany žalobkyně až dopisem ze dne 20. 1. 2020. Proto sodu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.
26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, když by sice žalovaný měl právo na náhradu 2,33 % svých nákladů, když byla žalobkyně úspěšná pouze co do částky 9 400 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 400 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení (tj. úspěch ve výši 48,16%) a neúspěšná co do částky ve výši 9 849 Kč a co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 506,17 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 11 541,50 Kč od 21. 1. 2020 do 24. 2. 2020, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 141,50 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 1 785,09 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 11 541,50 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení (tj. neúspěch ve výši 51,16 %), avšak vzhledem k tomu, že rozdíl v úspěchu jednotlivých účastníků byl nepatrný a žalovanému navíc ani žádné náklady nevznikly, soud náhradu nákladů nepřiznal žádnému z nich, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).