Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
9 C 96/2021
Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Ing. Dagmar Langovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 21 535,60 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 000 Kč od 2. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 1 535,60 Kč, a úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 21 535,60 Kč od 2. 1. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 1 535,60 Kč od 2. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 984 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 000 Kč od 2. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 1 535,60 Kč, a úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 21 535,60 Kč od 2. 1. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 1 535,60 Kč od 2. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 984 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky v celkové výši 21 535,60 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrocích pod body I. a II. tohoto rozsudku. Tvrdila, že její právní předchůdkyně, společnost právnická osoba, IČO, s žalovaným dne 12. 8. 2019 uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku žalobkyni spolu s úrokem ve výši 18,9 % a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však úvěr řádně a včas nehradil, když nezaplatil ani jednu z dohodnutých splátek, a proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 1. 1. 2020 zesplatnila. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 2. 2020 postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tak požadovala zaplacení dlužné částky v celkové výši 21 535,60 Kč představující dlužnou jistinu ve výši 20 000 Kč, dlužné úroky ode dne 12.8.2019, do dne zesplatnění, tj. do dne 1.1.2020 ve výši 1 535,60 Kč, které dle smlouvy byly každý měsíc připisovány k jistině a stávaly se její součástí a dále smluvní úrok ve výši 18, 9 % ročně z této jistiny ode dne následujícího po zesplatnění a dále úroku z prodlení ve výši 10 % ročně taktéž z dlužné jistiny a ode dne následujícího po dni zesplatnění. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, přestože byl o zaplacení upomenut. Žalobkyně dále uvedla, že její právní předchůdkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, když vyhledala žalovaného v databázi dlužníků, v insolvenčním rejstříku, zpracovala informace, které získala přímo od žalovaného a prověřila pohyb na jeho bankovním účtu.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaný se k výzvě nevyjádřil, a soud tak věc rozhodl, se souhlasem žalobkyně uděleným v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.
4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:
5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 12. 8. 2019, z detailu zadané operace, z ceníku a ze všeobecných podmínek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč na úvěrovém účtu č. bankovní účet. Za poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal zaplatit úrok ve výši 18,90 % ročně. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal spolu s úrokem a poplatky splácet v pravidelných měsíčních anuitních splátkách po 506 Kč, přičemž celý úvěr měl být uhrazen do 20. 12. 2024. Sjednané úroky byly dle smlouvy každý měsíc připisovány k jistině a staly se její součástí.
6. Z exportu ze dne 1. 3. 2020 soud bylo zjištěno, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně pomocí prostředků komunikace na dálku úvěrovou smlouvu.
7. Z výpisu z účtu za srpen 2019 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, kterou mu zaslala na jeho účet č. bankovní účet.
8. Z výpisu z běžného účtu žalovaného č. bankovní účet ze dne 18. 6. 2021 za období říjen 2018 až červen 2019 soud zjistil, že příjem žalovaného se pohyboval měsíčně mezi 10 000 Kč až 15 000 Kč a žalovaný z účtu za daný měsíc vyčerpal vždy všechny finance.
9. Ze souhrnných informací z CCB ze dne 18. 6. 2021 soud zjistil, že žalovaný má celkem sjednaných 26 kontraktů celkem u 12 finančních institucí v celkové výši 605 976 Kč a splácí 6 206 Kč měsíčně. Tuto skutečnost potvrdila i právní předchůdkyně žalobkyně v přípise ze dne 22. 6. 2021.
10. Z podkladů pro soudní konání soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 20 000 Kč, na který neuhradil ničeho.
11. Z oznámení ze dne 1. 1. 2020 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně úvěr ke dne 1. 1. 2020 zesplatnila, což žalovanému oznámila.
12. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 2. 2020 má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován.
13. Z předžalobní upomínky ze dne 30. 9. 2020 a záznamu o doručení má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.
14. Z ostatních důkazů soud nevycházel, neboť je považoval za nadbytečné pro své rozhodnutí.
15. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč vyplacením na jeho účet. Žalovaný se současně zavázal zaplatit úrok ve výši 18,9 % ročně. Celý dluh se žalovaný zavázal splácet pravidelných měsíčních splátkách po 506 Kč. Žalovaný dluh řádně nesplácel, proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně opětovně vyzvala žalovaného k zaplacení, ten však ničeho neuhradil.
16. Při právním posouzení soud vycházel z § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o.z“), podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
17. Soud ve smyslu § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
18. Z § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
19. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
22. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
23. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dále z § 1970 o.z. plyne, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.
24. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 20 000 Kč, neboť mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Z předloženého výpisu z účtu žalovaného za říjen 2018 až červen 2019 je sice zřejmé, že průměrný měsíční příjem žalovaného se pohybuje kolem 13 000 Kč, nicméně nelze přehlédnout, že žalovaný vždy použije veškeré své příjmy, přičemž jeho výdajová stránka nebyla vůbec zkoumána. Navíc veškeré doložené listiny týkající se úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně podle datace listin pořídila až na základě žádosti soudu, není tak zřejmé, že by stejné informace měla k dispozici a vyhodnocovala je také předtím, než úvěr poskytla. Navíc jak vyplynulo z výpisu z CCB, žalovaný v daném období načerpal značné množství úvěrů a zápůjček, jejichž objem značně přesahoval jeho finanční možnosti. Z uvedeného je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
25. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
26. Soud má tak za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uvedená smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o. z.
27. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21. 4. 2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16. 11. 2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat, a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.
28. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 20 000 Kč, a žalovaný nevrátil ničeho, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 20 000 Kč, které je žalovaný povinen vydat. Z tohoto důvodu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 20 000 Kč, a proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).
29. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 20 000 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 10 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni od 2. 1. 2020, jak žalobkyně požadovala, neboť z předložených důkazů bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k zaplacení celého dluhu ještě před uvedeným datem (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku). Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku).
30. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci částečný úspěch. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 862 Kč, odměnu advokáta podle § 11 odst. 1, písm. a) a d) ve spojení s § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 3 úkony po 300 Kč (převzetí a příprava žaloby, předžalobní upomínka, sepis žaloby), 3 paušální náhrady po 100 Kč podle § 14b odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., zvýšené o DPH 21% ve výši 252 Kč, celkem tak 2 314 Kč. Nad to soud uvádí, že nepřiznal náhradu nákladů řízení za doplnění žaloby, když skutečnosti v něm uvedené již měly být obsahem bezvadné žaloby. Soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení podle § 14b advokátního tarifu s ohledem na to, že žaloba byla podána na ustáleném vzoru, který je žalobkyní uplatňován opakovaně, jedná se o věc z neuhrazeného úvěru, tedy skutkově i právně obdobnou dalším žalobám podávaným žalobkyní u zdejšího soudu, přičemž předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla částečný úspěch v rozsahu 85,74 %, rozdělil soud náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu stran ve věci ve vztahu k celému předmětu řízení. Žalovanému, který ve sporu převážně neuspěl, tedy soud uložil povinnost zaplatit poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně ve výši 85,74% nákladů z celkové výše nákladů 2 314 Kč, tedy částku 1 984 Kč, jak je uvedeno ve výroku pod bodem III. tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).