Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
38 C 168/2021
Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 25 122,25 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 000 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 000 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbytku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 30. 3. 2021 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 059,40 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba smlouvu o zápůjčce číslo to dne datum, na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 17 360 Kč (jistinu, úrok ve výši 1331 Kč odpovídající sazbě ve výši 29 % ročně, částku ve výši 3 689 Kč za zpracování a doručení a flexibilní splácení, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 346 Kč), a to formou 45 -ti týdenních splátek ve výši 386 Kč. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, zaplatil jen 7 000 Kč, naposledy zaplatil dne 16. 12. 2018 Poslední splátka byla sjednána na 13. 6. 2019, od 14. 6. 2019 je žalovaný v prodlení s celým dluhem. Dne datum původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 20. 1. 2020. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 13 255,58 Kč, když tato částka se sestává z jistiny ve výši 6 292,37 Kč, dlužných poplatků ve výši 3 767,03 Kč, a příslušenství v podobě úroku z prodlení a úroku a dále navýšení účtované původním věřitelem, které žalobkyně nepožaduje. V žalobě požaduje žalobkyně přiznání jistiny ve výši 6292,37 Kč, poplatku ve výši 3 767,03 Kč a dále úroky částečně kapitalizované a zákonné úroky z prodlení částečně kapitalizované. Žalovaný uvedenou částku žalobkyni přes upomínku neuhradil.
2. Žalobkyně se dále stejnou žalobou domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 062,85 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba též smlouvu o zápůjčce číslo to dne datum, na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 37 333 Kč (jistinu, úrok ve výši 3 577 Kč odpovídající sazbě ve výši 29 % ročně, částku ve výši 7 860 Kč za administrativní činnost a 589 Kč za vedení účtu a komfortní splácení), a to formou 60-ti týdenních splátek ve výši 623 Kč. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, zaplatil jen 22 000 Kč, naposledy zaplatil dne 16. 12. 2018 Poslední splátka byla sjednána na 9. 5. 2019, od 10. 5. 2019 je žalovaný v prodlení s celým dluhem. Dne datum původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 20. 1. 2020. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 21 946,95 Kč, když tato částka se sestává z jistiny ve výši 9 117,92 Kč, dlužných poplatků ve výši 5 944,93 Kč, a příslušenství v podobě úroku z prodlení a úroku a dále navýšení účtované původním věřitelem, které žalobkyně nepožaduje. V žalobě požaduje žalobkyně přiznání jistiny ve výši 9 117,92 Kč, poplatku ve výši 5 944,93 Kč a dále úroky částečně kapitalizované a zákonné úroky z prodlení částečně kapitalizované. Žalovaný uvedenou částku žalobkyni přes upomínku neuhradil.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní.
4. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobce s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasil již v žalobě. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložil žalobce.
5. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba dvě smlouvy o zápůjčce. První smlouva číslo byla uzavřena dne datum a na jejím základě byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč, ze které navíc částka 9 000 Kč byla použita na zaplacení nedoplatku z předchozí smlouvy číslo jen částka 11 000 Kč byla poskytnuta v hotovosti žalovanému. Žalovaný se zavázal zaplatit v 60ti týdenních splátkách po 623 Kč celkem 37 333, přičemž 20 000 představuje dle smlouvy zápůjčku a 17 333 Kč je ve smlouvě označeno jako poplatek, který je dále rozčleněn na úrok ve výši 3577 Kč, administrativní poplatek ve výši 7860 Kč a poplatek za zpracování smlouvy a flexibilní splácení ve výši 589 Kč (rozdíl částky 17 333 Kč a 3577 Kč a 7860 Kč by však odpovídal částce 5896 Kč). První splátka byla splatná 7. kalendářní den po uzavření smlouvy a další pak do posledního dne následujícího kalendářního týdne. Podle strany 2 smlouvy byl mezi stranami sjednán úrok ve výši 29 % ročně. Pohledávky za žalovaným byly původním věřitelem postoupeny žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 a přílohy k postupní smlouvě. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020, kterým byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Z podacího lístku se podává, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne 14. 2. 2020. Předžalobní upomínkou odeslanou dne 29. 1. 2021 byl žalovaný zástupcem žalobce vyzvána k zaplacení dlužné částky. Z tvrzení žalobce vyplynulo, že žalovaný zaplatil částku 22 000 Kč.
6. Druhá smlouva číslo byla uzavřena dne datum (tedy cca 5 měsíců po uzavření první smlouvy) a na jejím základě byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit v 45ti týdenních splátkách po 386 Kč celkem 17 360 Kč, přičemž 10 000 představuje dle smlouvy zápůjčku a 7 360 Kč je ve smlouvě označeno jako poplatek, který je dále rozčleněn na úrok ve výši 1331 Kč, administrativní poplatek ve výši 3683 Kč a poplatek za zpracování smlouvy a flexibilní splácení ve výši 2346 Kč. První splátka byla splatná 7. kalendářní den po uzavření smlouvy a další pak do posledního dne následujícího kalendářního týdne. Podle strany 2 smlouvy byl mezi stranami sjednán úrok ve výši 29 % ročně. Pohledávky za žalovaným byly původním věřitelem postoupeny žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 a přílohy k postupní smlouvě. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020, kterým byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Z podacího lístku se podává, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne 14. 2. 2020. Předžalobní upomínkou odeslanou dne 29. 1. 2021 byl žalovaný zástupcem žalobce vyzvána k zaplacení dlužné částky. Z tvrzení žalobce vyplynulo, že žalovaný zaplatil částku 7 000 Kč.
7. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností právnická osoba nevznikl uzavřením shora uvedených smluv o zápůjčce závazek v podobě úročné zápůjčky podle ust. § 2390 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, dle kterého platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce; a dle § 2392 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což soud dovozuje ze zřejmého obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy.
8. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazků vzniklých ze smluv o zápůjčkách, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o zápůjčce číslo ve výši 17 333 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 20 000 Kč zaplatit navíc a částka z titulu smlouvy o zápůjčce číslo ve výši 7 360 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 10 000 Kč zaplatit navíc, byť jsou ve smlouvě rozčleněny na různé poplatky a úrok, by v případě platné smlouvy nemohly představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 2392 odst. 1 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobce je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako souhrnný poplatek by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o zápůjčce rozděleny na tři části: na úroky, poplatek za administrativní činnosti a poplatky za hotovostní inkaso. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tohoto poplatku tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobcem (resp. jejím právním předchůdcem) poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění poplatků je ryze formální a že celá částka souhrnného poplatku nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatků a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představují úrok ve výši 86,60 % (přepočteno na 1 rok tedy 52 týdnů 75,05%), resp. v případě druhé smlouvy 73,60% (přepočteno na 1 rok tedy 52 týdnů 85%), je tedy ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2018 nepřesahovala 10 % ročně (viz www.cnb.cz, databáze ARAD, dle které úroky za spotřebitelské úvěry nepřesahovaly ani 9%). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku zápůjčky.
9. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o zápůjčce, neboť v případě zápůjčky, na rozdíl od úvěru, jehož pojmovým znakem je ujednání o úrocích, lze zápůjčku sjednat jako bezúročnou. V daném případě dospěl soud k závěru o neoddělitelnosti ujednání od ostatního obsahu smlouvy. Soud přitom dospěl k závěru, že v daném případě nelze ujednání o platbách nad rámec poskytnutých jistin oddělit od ostatního obsahu smluv. Předchůdce žalobce by bez jakýchkoli pochybností zmíněné zápůjčky bez takového ujednání jako právnická osoba podnikající v oboru poskytování spotřebitelských úvěru neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoli negociaci ze strany žalované, která měla pouze možnost zápůjčky za stanovených parametrů přijmout nebo odmítnout (smlouva typu„ take it or leave it“). Je-li pak nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání. Pouze pro přehlednost soud poukazuje na to, že tyto závěry jsou aprobovány i Krajským soudem v Plzni, např. v jeho rozsudku ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 25 Co 183/2017.
10. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobci z titulu smlouvy o zápůjčce číslo vrátit zapůjčenou jistinu ve výši 10 000 Kč. Soud současně zohlednil žalobcem tvrzenou platbu ve výši 7 000 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce jako celku představovalo všechno plnění předchůdce žalobce žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se bezdůvodně obohatil o částku 3 000 Kč představující rozdíl poskytnuté částky 10 000 Kč a vráceného plnění ve výši 7 000 Kč.
11. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil jí soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že poprvé byl žalovaný vyzván žalobcem k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020, kterým byl vyzván k vrácení dlužné částky do 10 dnů od doručení oznámení. Z přiloženého podacího lístku bylo zjištěno, že oznámení bylo podáno k poštovní přepravě dne 14. 2. 2020. Podle § 573 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se oznámení dostalo do sféry žalovaného dnem 15. 2. 2020 a do 10. dne od tohoto data měl žalovaný žalobci vrátit peněžní prostředky, tedy do 25. 2. 2020. Jelikož tak žalovaný neučinil, dostal se od 26. 2. 2020 do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Obrátil-li se žalobce na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení, neučinil tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění a soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
12. Pokud se týká druhé smlouvy číslo která byla uzavřena cca 5 měsíců po uzavření shora uvedené smlouvy, pak soud dospěl stejnou úvahou, jakou uvádí shora ke stejnému, tedy že i tato smlouva je neplatná s ohledem na výši ujednaných úroků. Soud tedy veden stejnou právní úvahou dospěl k závěru, že se žalovaný na úkor předchůdce žalobkyně a nyní tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil, neboť rozdíl poskytnutého plnění 20 000 Kč a uhrazené částky 22 000 Kč není kladný, žalovaný zaplatil více, než obdržel. S ohledem na skutečnost, že žalovaný však plnil na neplatnou smlouvu dobrovolně, představuje rozdíl naturální plnění, o které soud již dále výši bezdůvodného obohacení nesnižoval. Soud tedy žalobě vyhověl do částky 3 000 Kč.
13. Soud současně upozorňuje na povinnost poskytovatele zápůjček prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku Podle § 9 odstavec 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, která s největší pravděpodobností nemohla při poskytování zápůjčky u žalovaného splněna, když s ním byly uzavřeny v tak krátkém časovém odstupu dvě smlouvy (dne 15. 3. 2018 a 2. 8. 2018, kdy navíc z první smlouvy byla částka 9 000 použita na refinancování předchozího závazku), když současně druhá smlouva byla uzavřena v době, kdy ještě první zápůjčka nebyla vrácena. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. S ohledem na zjištěné skutečnosti soud dochází k závěru, že předchůdce žalobkyně nejednal v souladu s těmito závěry, což vede taktéž k důsledku spočívajícím v neplatnosti smluv dle § 588 o.z.
14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalovaný by byl v tomto řízení úspěšnější, žádné náklady mu však nevznikly, proto soud žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.