Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

38 C 95/2021

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

pro zaplacení 21 572 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 532 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 532 Kč od 24. 3. 2016 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbytku jistiny s příslušenstvím zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 532 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 532 Kč od 24. 3. 2016 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se ve zbytku jistiny s příslušenstvím zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 19. 1. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku ve výši 21 572 Kč s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o půjčce ve výši 26 040 Kč (skládající se z půjčené částky 15 000 Kč poskytnuté v hotovosti a souhrnného poplatku ve výši 11 040 Kč), podle které měl žalovaný splácet týdně částku 465 Kč. Žalovaný splácel nepravidelně a uhradil celkem 4 468 Kč, zbývá proto doplatit 21 572 Kč. Žalovaný ani přes upomínky ze strany žalobkyně dlužnou částku neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní.

3. V daném případě soud postupoval dle , kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobce s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasil již v žalobě. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle její konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložil žalobce.

4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu nazvanou jako smlouva o úvěru číslo ze dne datum a na jejím základě byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal zaplatit v 58 týdenních splátkách po 465 Kč, celkem tedy 26 040 Kč, přičemž 15 000 představuje dle smlouvy jistinu a 11 040 Kč je ve smlouvě označeno jako poplatek, který není nikterak dále rozčleněn. První splátka byla splatná v den 19. 11. 2014, poslední pak nejpozději do 9. 12. 2015 Ve smlouvě je uvedeno RPSN 205%. Na tuto smlouvu bylo dle tvrzení žalobkyně zaplaceno 4 468 Kč, což plyne zy založené na č.l. 9-10 spisu. Z předžalobní výzvy ze dne 16. 3. 2016 (č.l. 11 spisu) a podacího archu (č.l. 11 rub) soud zjistil, že výzva byla žalovanému odeslána dne 17. 3. 2016. Zy nazvané čestné prohlášení (č.l. 7) je pak patrné, že žalovaný již splácel další úvěr poskytnutý jinou společností splátkami ve výši 2000 Kč měsíčně. Žádný údaj o výši příjmů a pravidelných výdajů uveden není.

5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a žalobkyní nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy o zápůjčce závazek v podobě úročné zápůjčky podle ust. a násl. účinného od 1. 1. 2014 (dále jen ) ani v podobě úvěru dle a násl. ve spojení se o některých podmínkách spotřebitelského úvěru, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což soud dovozuje ze zřejmého obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení v úvodních ustanoveních smlouvy.

6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku vzniklého z podepsané smlouvy, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný z půjčených peněz žalobkyni zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o zápůjčce ve výši 11 040 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit navíc, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. , resp. , tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako souhrnný poplatek by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Takto požadovaný nárok tedy zastírá úročení peněz, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatků a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 73,60 %, je tedy ujednáním neplatným dle obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. starého v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2014 i 2015 nepřesahovala 10 % ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku zápůjčky.

7. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o zápůjčce, neboť v případě zápůjčky, na rozdíl od úvěru, jehož pojmovým znakem je ujednání o úrocích, lze zápůjčku sjednat jako bezúročnou. V daném případě dospěl soud k závěru o neoddělitelnosti ujednání od ostatního obsahu smlouvy. Soud přitom dospěl k závěru, že v daném případě nelze ujednání o platbách nad rámec poskytnutých jistin oddělit od ostatního obsahu smluv. Předchůdce žalobce by bez jakýchkoli pochybností zmíněné zápůjčky bez takového ujednání jako právnická osoba podnikající v oboru poskytování spotřebitelských úvěru neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoli negociaci ze strany žalované, která měla pouze možnost zápůjčky za stanovených parametrů přijmout nebo odmítnout (smlouva typu„ take it or leave it“). Je-li pak nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání. Pouze pro přehlednost soud poukazuje na to, že tyto závěry jsou aprobovány i Krajským soudem v Plzni, např. v jeho rozsudku ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. .

8. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobci z titulu závazku vrátit zapůjčenou jistinu ve výši 15 000 Kč. Soud současně zohlednil žalobcem tvrzenou platbu ve výši 4 468 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy jako celku představovalo všechno plnění žalobkyně žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se bezdůvodně obohatil jen o poskytnutou částku 15 000Kč, ze které zaplatil již 4 468 Kč, rozdíl tedy činí 10 532 Kč. V této části soud žalobě vyhověl a ve zbytku jistiny pak žalobu zamítl.

9. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. , jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že poprvé byl žalovaný vyzván žalobcem k vrácení finančních prostředků dopisem ze dne 16. 03. 2016, kterým byl vyzván k vrácení dlužné částky do 5 dnů od doručení dopisu. Z přiloženého podacího archu bylo zjištěno, že oznámení bylo podáno k poštovní přepravě dne 17. 3. 2016. Podle č. , se oznámení dostalo do sféry žalovaného dnem 18. 3. 2016 a do 5. dne od tohoto data měl žalovaný žalobci vrátit peněžní prostředky, tedy do 23. 3. 2016. Jelikož tak žalovaný neučinil, dostal se od 24. 3. 2016 do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Obrátil-li se žalobce na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení, neučinil tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění a soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl včetně příslušenství z jistiny převyšující bezdůvodné obohacení.

10. Soud současně upozorňuje na povinnost poskytovatele zápůjček prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku Podle o spotřebitelském úvěru, která s největší pravděpodobností nemohla při poskytování zápůjčky u žalovaného splněna, když v prohlášení o výši závazků žalovaný uvedl, že do května 2015 bude splácet další úvěr vůči další společnosti a není uveden žádný údaj o výši příjmů, pravidelných výdajů. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. , Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. S ohledem na zjištěné skutečnosti soud dochází k závěru, že postup předchůdce žalobkyně nebyl v souladu s těmito závěry, což vede taktéž k důsledku spočívajícím v neplatnosti smluv dle o.z.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , , tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na jejich náhradu, když úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.