Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 115/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. května 1999, č. j. -87, zamítl žalobu na určení, že žalobce „je vlastníkem části pozemku p. č. 1548/1 v k. ú. K., a to té části, která je na geometrickém plánu zhotoveném Katastrálním úřadem Z. ze dne 7. 6. 1999 č. 345-646/96 označena p. č. 1548/11 o výměře 17 m2“, a rozhodl o nákladech řízení. Žaloba se opírala o tvrzení, že žalobce, případně již jeho právní předchůdci, nabyli vlastnického práva ke spornému pozemku vydržením. Soud prvního stupně vyšel z toho, že předchůdci žalobce se v roce 1956 stali vlastníky sousedního pozemku, s nímž, jak žalobce tvrdí, byl sporný pozemek po celou dobu v dobré víře užíván, a dospěl k závěru, že k vydržení vlastnického práva nemohlo dojít. Do účinnosti současného , který v původním znění institut vydržení neznal, totiž neuplynula desetiletá vydržecí doba podle z roku 1950 (), a ani poté, co bylo vydržení od 1. 4. 1983 do opět zavedeno, se předchůdci žalobce nemohli takto stát vlastníky sporného pozemku, jelikož v té době mohl nabýt vydržením vlastnické právo k pozemku pouze stát a občanovi vzniklo toliko právo na uzavření dohody o osobním užívání tohoto pozemku. Jestliže pak od roku 1994 je mezi účastníky spor o hranici pozemku, nejsou splněny podmínky pro vydržení ani od účinnosti novely provedené , která již vydržení vlastnictví fyzickou osobou umožňuje. Kromě toho soud prvního stupně uzavřel, že se žalobci nepodařilo prokázat, že nové oplocení mezi pozemky účastníků, budované v souvislosti s výstavbou objektu na pozemku žalobce v roce 1992, stojí na místě původního plotu a že tedy i v předchozí době on a jeho právní předchůdci skutečně užívali spornou část pozemku žalované tak, jak je tomu nyní. K tomu uvedl, že v současnosti již nelze zjistit, kde stál starý drátěný plot, když z výslechu svědků, kteří nový plot stavěli, bylo zjištěno, že hranice starého plotu „nemusela být zcela respektována“, a z výslechu svědka I. S., který byl jedním z těch, kdo se na stavbě podíleli, dokonce vyplynulo, že v místech, kde bylo třeba rozšířit vjezd do garáže, nebyla původní hranice dodržena záměrně.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. října 2002, č. j. -129, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Doplnil dokazování opakovaným výslechem svědka Ing. K. Š., který v roce 1992 vypracoval projektovou dokumentaci týkající se stavby na pozemku žalobce, a přečtením listinných důkazů ze spisu stavebního úřadu a poté dospěl ke skutkovému závěru, že nové oplocení bylo postaveno na místě původního plotu (tedy že nedošlo k jeho posunutí do pozemku žalované) a že parcelu označenou dnes jako p. č. 1548/11, která je částí pozemku žalované, užíval žalobce a jeho právní předchůdci ve stejném rozsahu již od roku 1956. Pokud jde o právní posouzení věci, odvolací soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu (rozsudek sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6/1999, a rozsudek sp. zn. , publikovaný ve stejném časopise č. 8/2000) dovodil, že byl-li žalobce po dobu stanovenou zákonem k 1. 1. 1992 oprávněným držitelem sporného pozemku, uplatnily se k tomuto dni právní důsledky oprávněné držby, které zákon do té doby vylučoval, a žalobce nabyl vlastnictví vydržením.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že odvolací soud nezjistil ve věci řádně skutkový stav a v důsledku toho nedospěl ke správným právním závěrům. Zpochybnila způsob, jakým odvolací soud interpretoval obsah listin, jimiž provedl důkaz, a především poukázala na to, že odvolací soud zcela pominul výsledek šetření na místě samém provedeného soudem prvního stupně i výpověď svědka I. S., který potvrdil, že v místech vjezdu do garáže nebyla původní hranice starého plotu záměrně respektována. Jestliže není nikde „zadokumentováno“, kde stál původní plot, a jestliže sám žalobce připustil, že ke svému tvrzení, že nový plot byl celý postaven na místě bývalého, nemůže předložit žádný důkaz, nelze toto tvrzení považovat za prokázané. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán 31. 10. 1999, a tak odvolací soud zcela v souladu s částí dvanáctou, hlavou I, bodem 15. projednal odvolání žalobce a rozhodl o něm podle ve znění před 1. 1. 2001, tedy před novelou provedenou zmíněným zákonem. Proto i dovolací soud podle bodu 17. téhož ustanovení v řízení o dovolání žalobce postupoval podle ve znění do 31. 12. 2000 (dále jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, že je přípustné podle a že obsahuje náležitosti uvedené v , přezkoumal napadený rozsudek podle a 3 a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Žalovaná netvrdí, že je řízení postiženo některou z vad uvedených v , k nimž je dovolací soud povinen vždy přihlédnout, a ani z obsahu spisu nic takového nevyplývá.

V rozsudku ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), Svazku 1, pod č. C 61, dovolací soud vyslovil závěr, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpovědí žalobce, svědků a předložených listinných důkazů, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. V opačném případě trpí řízení vadou podle , tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shora uvedený postup však odvolací soud v této věci nedodržel. Soud prvního stupně vycházel z toho, že v řízení nebylo prokázáno, že nynější oplocení bylo v roce 1992 postaveno na stejném místě jako původní drátěný plot a že tedy i před uvedeným rokem žalobce, resp. jeho předchůdci, užívali svůj pozemek ve stejném rozsahu jako dnes, t. j. včetně sporné parcely, která je částí pozemku žalované. Tento závěr opřel o ty svědecké výpovědi, z nichž vyplývalo, že při stavbě nového plotu nebyla původní hranice zcela respektována, především o výpověď svědka Sedláčka, který posunutí plotu do pozemku žalobkyně výslovně potvrdil. Odvolací soud však podle doplnil dokazování pouze opakovaným výslechem Ing. Š., jehož původní výpověď není v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vůbec zmíněna, a jen na základě nové výpovědi tohoto svědka a listinných důkazů dospěl k opačnému skutkovému závěru, který logicky znamená, že výpověď svědka S. je hodnocena jako nevěrohodná. Lze pak souhlasit s dovolatelkou, že skutkové závěry soudu prvního stupně byly přijaty též na základě poznatků, které tento soud učinil při jednání na místě samém (byť to je v odůvodnění jeho rozsudku zmíněno jen okrajově). Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu, aniž opakoval výpovědi účastníků a svědků (případně i místní ohledání), o které opřel své skutkové závěry soud prvního stupně, postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno (srov. blíže rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. června 1968, sp. zn. , publikovaný pod č. R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí.

Podle lze dovolání podat též tehdy, vychází-li rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tak je tomu mimo jiné za situace, kdy výsledek hodnocení důkazů soudem odporuje proto, že soud pominul rozhodné skutečnosti, které jsou významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva a které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo (srov. blíže rozsudek dovolacího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru, Svazku 1, pod č. C 8). V daném případě je otázka, zda žalobce užíval sporný pozemek i před rokem 1992 a zda tedy nynější plot stojí na stejném místě jako plot původní, pro vyřešení hmotněprávní otázky vydržení vlastnického práva stěžejní. Přesto odvolací soud při hodnocení důkazů a tedy v procesu vytváření skutkových podkladů pro rozhodnutí ve věci zcela pominul výpověď svědka Sedláčka, který o posunutí plotu výslovně hovořil, a – v rozporu s – v odůvodnění svého rozsudku ani nevyložil, proč tuto výpověď nepovažuje z hlediska skutkových závěrů za podstatnou či věrohodnou. Lze tedy dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Z uvedeného je zřejmé, že jsou naplněny dovolací důvody podle a c) . Proto dovolacímu soudu nezbylo, než podle věty za středníkem a odst. 2 věty prvé rozsudek odvolacího soudu zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. února 2004

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu