Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2139/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby byla určena \"neexistence zástavního práva žalovaného k objektu bydlení č.p. 193 na st. parc. č. 1889, stav. parc. č. 1889 - zast. plocha o výměře 160 m2, stav. parc. č. 1867/2 - zast. plocha o výměře 119 m2, poz. parc. č. 1867/1 - zahrada o výměře 1142 m2 a poz. parc. č. 1890 - zahrada o výměře 848 m2, vše zapsáno na LV č. 473 pro obec P. a katastrální území R. u Katastrálního úřadu P., zapsaného v katastru nemovitostí na základě zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva, uzavřené dne 4.11.1998 mezi žalobkyní a žalovaným, na základě kteréžto smlouvy byl vklad zástavního práva do katastru nemovitostí povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu P. ze dne 11.10.1994 (správně 11.10.1999) č.j. V2-23339/99 s právnímu účinky vkladu dne 16.9.1999 vzniklými\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že o pohledávce 2.000.000,- Kč, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo zřízeno, nebyla mezi účastníky smlouva o půjčce nikdy uzavřena a že tato částka nikdy nebyla žalobkyni předána. Zástavní smlouva ze dne 4.11.1998 navíc nebyla \"za žalobkyni řádně uzavřena\", neboť písemné úkony žalobkyně se \"dle společenské smlouvy činí tak, že k vytištěnému nebo nadepsanému názvu společnosti připojí oprávněná osoba svůj podpis, což se v tomto případě nestalo\".

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 14.1.2003 č.j. -50 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 6\" na náhradě nákladů řízení 6.234,- Kč a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 10.375,- Kč k rukám \"právního zástupce žalovaného\". Na základě provedených důkazů dovodil, že žalovaný dne 4.7.1997 předal žalobkyni \"prostřednictvím manžela jednatelky žalobkyně p. Š.\" částku 2.000.000,- Kč a že k zajištění této pohledávky účastníci uzavřeli dne 4.11.1998 zástavní smlouvu, i když zajištěná pohledávka byla ve smlouvě označena \"s odlišným datem\". Zástavní smlouva sice trpí \"relativní neplatností dle ust. § 40a obč. zák., a to absencí otisku razítka žalobkyně\", nicméně tuto neplatnost způsobila žalobkyně a nemůže se jí dovolávat\". Žaloba je nedůvodná, neboť mezi stranami byla uzavřena platná zástavní smlouva.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.5.2003 č.j. -70 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.150,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně o tom, že manžel jednatelky žalobkyně K. Š. převzal půjčku 2.000.000,- Kč \"nikoliv vlastním jménem, ale jménem firmy žalobkyně a na její účet\", a že jazykovým a logickým výkladem projevu vůle obsaženého v zástavní smlouvě bylo možné objasnit sjednání zajištění zástavou \"k dosud nesplacenému závazku ze smlouvy o půjčce uzavřené původně dne 4.7.1997 mezi oběma účastníky\". Žalobkyní namítaný nedostatek podpisu zástavní smlouvy z její strany nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy; i když tuto otázku nelze posuzovat podle ustanovení (jak to učinil chybně soud prvního stupně), z ustanovení ve spojení s ustanovením vyplývá \"pouze nutnost podpisu jednající osoby, tedy statutárního zástupce žalobkyně\", a jediná jednatelka žalobkyně také zástavní smlouvu podepsala. Podpis za žalobkyni na zástavní smlouvě tedy splňuje zákonem vyžadované náležitosti projevu vůle právnické osoby, které jsou nutné pro platný právní úkon. Námitku žalované, že částka 2.000.000,- Kč \"neprochází jejím účetnictvím\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že půjčka byla prokázána jinými důkazy, které mají \"vyšší vypovídací hodnotu\".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že dokazováním před soudem prvního stupně bylo \"jednoznačně\" prokázáno, že \"žalovaný ke dni 4.7.1997 žádný právní úkon vůči žalobkyni nesměřoval, protože ani nevěděl, že žalobkyně v té době existuje\". Soudy obou stupňů, které dovodily, že smlouva o půjčce byla dne 4.7.1997 sjednána mezi účastníky řízení, tedy v rozporu s ustanovením doplnily ve smlouvě obsažené projevy vůle; jednak svým výkladem nahradily \"projev vůle žalovaného při uzavření smlouvy o půjčce dne 4.7.1997 s osobou od žalobkyně odlišnou\", jednak doplnily projev vůle Ing. K. Š., který nebyl nikdy oprávněn jednat jménem žalobkyně. V rozporu s hmotným právem soudy dále posoudily podle názoru žalobkyně \"danost právního úkonu\"; protože \"vůbec nebyl dán\" právní úkon žalovaného směřující k žalobkyni a žalobkyně směřující k žalovanému, nemohl být \"založen, měněn, zajišťován nebo rušen právní vztah\". Závěr odvolacího soudu o stavu účetnictví u žalobkyně představuje tvrzení, že účetnictví je zkreslené, a ve své podstatě konstatuje, že osoba odpovědná za vedení účetnictví žalobkyně se dopustila trestného činu, aniž by bylo v tomto směru \"vedeno jakékoliv dokazování\". Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení , přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení a (srov. ). Dovolací důvod podle ustanovení totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto.

Žalobkyně spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu v tom, že odvolací soud v rozporu s ustálenou interpretací ustanovení doplnil projevy vůle zúčastněných stran, když dovodil, že smlouva o půjčce ze dne 4.7.1997 byla uzavřena mezi účastníky řízení, zatímco dokazováním před soudem prvního stupně bylo \"jednoznačně\" (podle názoru žalobkyně) prokázáno, že \"žalovaný ke dni 4.7.1997 žádný právní úkon vůči žalobkyni nesměřoval, protože ani nevěděl, že žalobkyně v té době existuje\". Takovýmto vylíčením důvodů dovolání žalobkyně však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale ve skutečnosti podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou námitek žalobkyně je totiž nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, skutková zjištění soudů považuje za chybná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že smlouva o půjčce ze dne 4.7.1997 nebyla uzavřena mezi žalovaným a žalobkyní, ale mezi žalovaným a Ing. K. Š., tedy nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a nikoliv s jeho právním posouzením (z hlediska ustanovení ) zjištěného skutkového stavu věci. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ), nepředstavuje dovolání žalobkyně uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. února 2004

JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.

předseda senátu