Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Odo 889/2002

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl v předmětné věci ve výroku I., že rozsudek soudu prvního stupně – bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. února 1999 čj. -70 – se v napadeném zamítavém výroku ve věci samé potvrzuje (výrok I.).

Ve výroku II. odvolací soud rozhodl, že ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výrocích II. a III.) se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.

Ve výroku III. rozhodl odvolací soud, že zamítá návrh žalobkyně na připuštění dovolání.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně ve výroku I. svého rozsudku zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem nemovitostí tam označených (osmnácti domů s pozemkovými parcelami), a to z důvodu, že žalobkyně není ve sporu aktivně věcně legitimována.

Odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně neshledal odvolací soud opodstatněným. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a i když se s jeho právním posouzením plně neztotožnil, dovodil, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně.

Odvolací soud s odkazem na ustanovení ( , ve znění pozdějších předpisů, dále též „ “) konstatoval, že podle již ustálené soudní praxe, navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti, je na požadovaném určené vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující vlastnické právo zaznamenáno do katastru nemovitostí a bude-li tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Posledně uvedená podmínka předpokládá, že účastníci řízení o určení jsou účastni práva, o něž v řízení jde nebo že se toto právo týká jejich právní sféry, tedy že mají v řízení o určení věcnou legitimaci.

Odvolací soud dovodil, že v daném případě není pro posouzení věcné legitimace žalobce podstatná otázka nicotnosti rozhodnutí tehdejšího Ministerstva místního hospodářství ze dne 5. 11. 1953 zn. 332-153/3-2/11-1953, o svěření správy k obytným domům S. p. v P. komunálnímu podniku B. p. m. P., ani otázka, zda tyto obytné domy byly ve vlastnictví či pouze ve správě S. p. a v závislosti na tom, zda k nim Č. p., státní podnik měla v okamžiku rozhodnutí o privatizaci jejího majetku právo vlastnické či pouze právo hospodaření. Ostatně druhou z těchto otázek nastolil soud prvního stupně, ačkoliv žalobkyně v průběhu řízení nepopírala, že Č. p., s. p. k daným nemovitostem svědčilo pouze právo hospodaření. Rozhodné je, že žalobkyně vznikla jako právnická osoba – akciová společnost v rámci rozhodnutí o privatizaci, přičemž na základě rozhodnutí ministra financí ČR ze dne 17. 4. 1992 čj. byl majetek vyňat z Č. p., s. p. v rozsahu 1.637,748.000,- Kč, ve specifikaci vyplývající z aktualizovaného privatizačního projektu Č. p., s. p. převeden na F. n. m. České republiky, a jím vložen do základního kapitálu nově zakládané Č. p., a. s., P. Mezi účastníky je nesporné, a to zjistil i soud prvního stupně, že předmětné nemovitosti v aktualizovaném privatizačním projektu Č. p. uvedeny nebyly, takže žalobkyně se již z tohoto důvodu jejich vlastníkem stát nemohla a nestala, neboť se jím nestal ani F. n. m. Ze , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném v rozhodné době (dále též jen „zákon o velké privatizaci“) žalobkyni nevyplynul žádný jiný nárok, než ten, aby do jejího základního kapitálu byl vložen právě ten majetek, který byl k tomuto účelu určen orgánem příslušným k rozhodnutí o privatizaci (v daném případě vládou) a ve schváleném privatizačním projektu vymezen [ust. zákona o velké privatizaci]. Žádný nárok na vklad předmětných nemovitostí do základního kapitálu žalobkyně pro případ nicotnosti výše zmiňovaného správního rozhodnutí o převodu správy pro žalobkyni ze zákona o velké privatizaci nevyplývá.

Odvolací soud tak dovodil, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována ve sporu o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem.

Nemá-li žalobkyně v řízení o určení vlastnického práva k daným nemovitostem aktivní věcnou legitimaci, soud prvního stupně správně žalobu zamítl, byť její nedostatek zaměnil za nedostatek naléhavého právního zájmu.

Odvolací soud proto napadený rozsudek v zamítavém výroku ve věci samé podle potvrdil.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které směřuje proti jeho výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrzen a dovolání „opírá o dovolací důvod uvedený v , neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.“

Dovolatelka má za to, že závěr odvolacího soudu ji zcela zbavuje možnosti domoci se oprávněného požadavku na určení vlastnictví k nemovitostem, ohledně nichž došlo v minulosti k nezákonnému postupu ke škodě právního předchůdce dovolatelky, v důsledku čehož byl zakonzervován stav, který je v rozporu s právem.

Podle mínění dovolatelky odvolací soud „v podstatě“ vycházel „zřejmě“ z úvahy, že majetkem dovolatelky může být pouze ten majetek, který je uveden v privatizačním projektu v souladu s ustanovením § 6 odst. 1 zákona o velké privatizaci a s nímž se nakládá způsobem popsaným v § 12 odst. 2 tohoto zákona. Tato úvaha však nemá podle názoru dovolatelky oporu v žádném ustanovení cit. zákona. Naopak podle § 2 téhož zákona majetkem pro účely tohoto zákona je souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv i jiných majetkových hodnot podniku. Z cit. ustanovení vyplývá, že dovolatelka mohla být „subjektem“ vlastnictví i jiných majetkových hodnot, než uvedených v § 6 cit. zákona, a tedy jiných, než uvedených v privatizačním projektu.

Odvolací soud podle názoru dovolatelky nepřihlédl ani k té závažné skutečnosti, že dovolatelka je právním nástupcem Č. p., s. p. a že v důsledku toho na dovolatelku přešla veškerá práva a závazky právního předchůdce. Dovolatelka poukazuje na to, že vyhláškou ministerstva financí ze dne 24. 10. 1945 vzniklo pět pojišťoven, které byly vyhláškou č. 977 ze dne 25. 5. 1948 sloučeny a vznikla Československá pojišťovna n. p. přestává být Československá pojišťovna národním podnikem a stává se státním pojišťovacím ústavem s názvem Státní pojišťovna. Podle se Státní pojišťovna rozdělila na Českou státní pojišťovnu a Slovenskou státní pojišťovnu a nakonec podle zanikla Česká státní pojišťovna a vznikla Česká pojišťovna s. p. Lze tedy – podle mínění dovolatelky – konstatovat, že dovolatelka je právním nástupcem všech výše jmenovaných pojišťoven. Právě Československá pojišťovna n. p. byla vlastníkem všech nemovitostí, které jsou předmětem tohoto sporu. V roce 1953 došlo k převodu správy nemovitostí ze Státní pojišťovny do správy „komunálního podniku m. P.“, avšak tento převod nebyl v souladu s platnými předpisy, zejména pro nedostatek souhlasu Ministerstva financí s převodem správy ve smyslu Statutu podle , a proto byl neplatný. Tento převod mohl být proveden pouze na základě smlouvy a se zmíněným souhlasem. V případě neúčinnosti výměru Ministerstva místního hospodářství z 15. 11. 1953 by se dovolatelka - podle svého tvrzení - stala v privatizaci vlastníkem předmětných nemovitostí.

Dovolatelka uzavírá, že pokud byl rozhodnutím ministra financí ze dne 17. 4. 1992 vyjmut majetek státního podniku Č. p. a tento majetek převeden na F. n. m. ke dni vkladu tohoto majetku do nově zakládané a. s. Č. p., došlo k převedení vlastnických práv státního podniku Č. p. k veškerému majetku, včetně nemovitostí, které jsou předmětem tohoto řízení. Právě v důsledku nezákonného postupu státních orgánů došlo k převodu správy nemovitostí na B. p. m. P. a v důsledku toho mohl být tento majetek uveden v privatizačním projektu.

Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby byl zrušen napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání považuje dovolání za nedůvodné. Žalobkyně si zcela nesprávně a účelově vykládá ustanovení zákona o velké privatizaci. Ustanovení § 2 tohoto zákona podává jen obecný výčet toho, co se podle zákona považuje za majetek podniku, avšak co je předmětem konkrétní privatizace, to upravují ustanovení § 6 a § 11 cit. zákona. Tato ustanovení oba soudy správně aplikovaly.

Žalovaný 1) dále namítá, že není správné tvrzení dovolatelky, že je právním nástupcem Č. p., státního podniku, pokud by mělo jít o universální sukcesi. Dovolatelka ignoruje skutečnost, že po privatizaci státního podniku a vzniku akciové společnosti – dovolatelky nadále existuje původní státní podnik, i když jeho předmět činnosti je omezen na pouhou likvidaci restitučních nároků. O právním nástupnictví mezi státním podnikem a dovolatelkou lze proto hovořit jen v mezích § 15 zákona o velké privatizaci.

Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání především uvádí, že námitky žalobkyně si vzájemně odporují, protože je-li právním nástupcem původních vlastníků předmětných nemovitostí, pak je nemohla nabýt privatizací. Žalovaná 2) souhlasí se závěry soudů, že žalobkyně není právním nástupcem vlastníka, který nemovitosti vlastnil před znárodněním a sporné nemovitosti žalobkyně nezískala ani privatizací.

Žalovaná 2) odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 1998 čj. -83, obsahující totožnou právní problematiku se stejnými právními závěry. Navrhuje zamítnutí dovolání.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolatelka se zjevně mýlí, pokud dovolání opírá o ustanovení , poněvadž jednak jde o přípustnost dovolání, nikoli o dovolací důvod, jednak neodpovídá skutečnosti, že rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a proto přípustnost dovolání - když odvolací soud dovolání ve výroku svého rozsudku nepřipustil – může být založena jen podle ustanovení [jde o první rozsudek soudu prvního stupně a odvolacího soudu ve věci, takže nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle ].

Vady řízení ve smyslu ust. , k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (ust. ) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami vypočtenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se nepodávají.

Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle , na kterou lze usuzovat podle obsahu dovolání. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

V takovém případě lze dovolání podat jen z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ].

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.

Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejích výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře) nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné, „nové řešení této právní otázky (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V projednávané věci však dovolatelka žádnou takovou právní otázku zásadního významu neformuluje.

Otázka, který majetek byl předmětem privatizace, je otázkou skutkového zjištění, a nikoli otázkou právní, kterou by bylo lze subsumovat pod dovolací důvod podle Toto skutkové zjištění činí soud na základě uzavřené smlouvy, a to předmětu této smlouvy, popř. i rozhodnutí o privatizaci (privatizačního projektu).

To se obdobně týká další otázky, kladené dovolatelkou, která se týká přechodu resp. převodu práv a závazků, spojených s převáděným (privatizovaným) majetkem. Podle § 15 odst. 1 zákona o velké privatizaci mohly takto přejít na nabyvatele jen ty práva a závazky, které byly spjaty s privatizovaným majetkem.

Ani v tomto směru tudíž nejde o právní otázku, natož zásadního právního významu, ale jen o otázku skutkovou.

Z toho zároveň vyplývá, že v takovém případě otázka, zda určité právo přešlo na nabyvatele podle zákona o velké privatizaci, popř. zda právní předchůdce nabyvatele (F. n. m., privatizovaný státní podnik) byl subjektem konkrétního práva, je otázkou, která se týká jednotlivého případu a jednoho subjektu a nemá proto nezbytný judikatorní přesah; nemůže být proto otázkou zásadního právního významu, která má zobecňující právní význam pro stejné nebo obdobné případy téhož druhu.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není z uvedených důvodů dána a proto dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl [ ve vazbě na věta první ].

O nákladech řízení o dovolání dovolací soud nerozhodoval, protože o těchto nákladech rozhodne soud prvního stupně v souvislosti se zrušením výroků o nákladech řízení odvolacím soudem.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. ledna 2004

JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.

předseda senátu