Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

17 C 18/2021-37

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Šárkou Zemanovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 42.200 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 17.400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17.400 Kč od 29. 12. 2020 do zaplacení.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 24.800 Kč, úrok z prodlení ve výši 4.221,34 Kč, úrok z prodlení z částky 7.144 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení ve výši 8,5 %, úrok z prodlení z částky 17.400 Kč od 21. 5. 2020 do 28. 12. 2020 ve výši 8,5 %, úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 17.400 Kč od 29. 12. 2020 do zaplacení, úrok 12,39 % ročně z částky 20.000 Kč od 21.5.2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 17.400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17.400 Kč od 29. 12. 2020 do zaplacení. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 24.800 Kč, úrok z prodlení ve výši 4.221,34 Kč, úrok z prodlení z částky 7.144 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení ve výši 8,5 %, úrok z prodlení z částky 17.400 Kč od 21. 5. 2020 do 28. 12. 2020 ve výši 8,5 %, úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 17.400 Kč od 29. 12. 2020 do zaplacení, úrok 12,39 % ročně z částky 20.000 Kč od 21.5.2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částek uvedených ve výrocích I a II tohoto rozsudku. Tvrdí, že mezi jejím právním předchůdcem, společností právnická osoba (dále jen„ věřitel“), a žalovaným byla uzavřena dne 23.12.2016 smlouva o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 20.000 Kč, kterou se spolu s poplatkem a úrokem v celkové výši 13.800 Kč zavázal zaplatit ve splátkách. V důsledku prodlení žalovaného věřitel úvěr ke dni 23.1.2018 zesplatnil. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 20.000 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 4.544 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 3.084 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3.572 Kč, smluvní pokuty ve výši 11.000 Kč, úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do 20.5.2020 ve výši 4.221,34 Kč, úroků z úvěru ve výši 12,39% p.a. z dlužné jistiny ve výši 20.000 Kč od 21.5.2020 do zaplacení, úroků z prodlení ve výši 8,50% p.a. z částky ve výši 24.544 Kč od 21.5.2020 do zaplacení. K úvěruschopnosti tvrdí, že se věřitel žalovaného dotazoval na jeho poměry a vycházel z dokladů o výši důchodu, o výši nájemného a z veřejných registrů.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že dne 23.12.2016 věřitel a žalovaný podepsali smlouvu o úvěru částky 20.000 Kč za poplatky a úrok ve výši 13.800 Kč. Žalovaný se zavázal jistinu, poplatky a úrok vrátit v 13 plátkách po 2.600 Kč měsíčně. Žalovaný potvrdil převzetí částky 20.000 Kč Smlouvou byly dohodnuty pro případ prodlení smluvní pokuta a zesplatnění.

4. Z žádosti o úvěr a poukázky bylo zjištěno, že žalovaný o sobě před uzavřením smlouvy uvedl, že je rozvedený, invalidní důchodce s příjmem 8.999 Kč. Žije s další výdělečnou osobou, která má příjem ve výši 10.000 Kč měsíčně, u této osoby bydlí, za bydlení hradí celkem 3.000 Kč, za stravu 2.000 Kč. Položky splátky úvěru, ostatní výdaje, jiné příjmy, počet vyživovaných osob v domácnosti nevyplnil. Výši důchodu doložil.

5. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni smlouvou ze dne 24.6.2020. Žalovanému bylo věřitelem oznámeno postoupení. (zjištěno ze smlouvy o postoupení a z oznámení)

6. Z transakční historie bylo zjištěno, že žalovaný uhradil na úvěru celkem 2.600 Kč.

7. Z podacího lístku a z předžalobní výzvy bylo zjištěno, že k platbě žalované částky byl žalovaný vyzván dopisem podaným u pošty dne 18.12.2020.

8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

10. Podle a 2 věta prvá , o spotřebitelském úvěru (dále jen ZosÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Věřitel byl dle § 86 ZosÚ povinen zjišťovat úvěruschopnost žalovaného.

14. Podle § 1 ZosÚ tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie), zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

15. Ustanovení § 1 je transpozicí směrnice 2008 /48/ Česká republika se zavázala implementovat směrnici do národního práva a soudy či jiné instituce jsou povinny aplikovat transponované normy evropského práva eurokonformně, tedy v souladu se zněním a účelem směrnice, přičemž jsou také vázány judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Závaznost judikatury Soudního dvora byla vyjádřena v rozsudcích ve věci C -453/00 Kűhne Heitz a ve věci 283/81 CILFIT. Zásada nepřímého účinku evropského práva byla vyjádřena např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci 14/83 Von Colson. Pravidlo výkladu norem českého práva v souladu s ustanovením a cíli směrnice EU a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora je vyjádřeno mj. v rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. -39.

16. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena ( an, an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ , an. ). Z jednotlivých ustanovení je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice). Stejnému cíli odpovídá i ustanovení ZosÚ.

17. Ustanovení § 86 ZosÚ ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008 číslo nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.

18. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti spotřebitele se vyjadřoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, ve kterém dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů.„ … poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“

19. Ústavní soud ČR se v nálezu sp.zn. ze dne 26. února 2019 vyjádřil, že:„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

20. Věřitel povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnil, neboť přestože žalovaný dokladoval, že má minimální příjmy, nebylo nic bližšího zjišťováno a ověřováno o osobách, se kterými žil a které se měly podílet na platbě nákladů na bydlení. Věřitel nadto nezjišťoval dotazem u žalovaného, zda a jaké má finanční závazky a kdy jsou splatné (dotaz pouze na úvěr hrazený splátkami není dostatečný).

21. Pokud by věřitel přistupoval k uzavření smlouvy tak, jak mu ukládá § 86 ZosÚ, musel by u žadatelů o úvěr, u kterých je jejich příjem nižší než jejich výdaje, vyhodnotit, že dle § 86 odst. 1 věty druhé ZosÚ není oprávněn úvěr poskytnout.

22. Věřitel porušením povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného porušil jeho právo na ochranu před uzavíráním spotřebitelských smluv, které ho nadměrně zadlužují. Porušením povinnosti uložené § 86 ZosÚ zároveň porušil veřejný pořádek; v daném případě ochranu společnosti před nadměrným zadlužováním domácností.

23. Přesto věřitel smlouvu o úvěru uzavřel s vědomím sjednání vysokých úroků a poplatků. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti věřitele byla uzavřena smlouva o úvěru, je v souladu s cíli zákona i směrnicí vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a 588 o.z. absolutně neplatné.

24. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14.3.2018, č. j. -50 uvedl:„ Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti (Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. ). Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, , EU:C: 2009, bod 32; k směrnici Rady xanon -240, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C: 2009, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bod 41).“

25. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

26. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

27. Podle § 1968 věty prvé o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

28. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

29. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

30. Podle výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.

31. Ve smyslu § 2993 o.z. má žalobkyně právo jen na to, co její právní předchůdkyně plnila, tedy na vrácení dosud neuhrazené jistiny v částce 17.400 Kč. Ve zbylém rozsahu, vyjma úroků z prodlení, nárok pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodný není.

32. Úroky z prodlení byly přiznány z přiznané jistiny v souladu s ustanovením o.z. ve výši dle Bezdůvodné obohacení se stalo splatným na výzvu. Jedinou prokázanou výzvou je výzva podaná dne 18.12.2020. Doručení výzvy bylo posuzováno s přihlédnutím k ustanovení § , 605 a 607 o.z., což znamená s přihlédnutím k sobotám, nedělím a svátkům, že pohledávka se stala splatnou 28.12.2020 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení. K datu prodlení činil zákonný úrok z prodlení dle ustanovení výši 8,25 % ročně.

33. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle Převážně úspěšný je žalovaný, kterému náklady v řízení nevznikly.

34. Lhůty k plnění byly stanoveny dle

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve obec - pobočky ve obec. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.