Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
17 C 16/2021-18
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Šárkou Zemanovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 14.300 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 7.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7.000 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 7.300 Kč, úrok z prodlení z částky 7.300 Kč od 27. 5. 2018 do zaplacení ve výši 8,5 %, úrok z prodlení z částky 7.000 Kč od 27.5.2018 do 3. 3. 2020 ve výši 8,5 %, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 7.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7.000 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 7.300 Kč, úrok z prodlení z částky 7.300 Kč od 27. 5. 2018 do zaplacení ve výši 8,5 %, úrok z prodlení z částky 7.000 Kč od 27.5.2018 do 3. 3. 2020 ve výši 8,5 %, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.
1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částek uvedených ve výrocích I a II tohoto rozsudku. Tvrdí, že mezi jejím právním předchůdcem, společností právnická osoba (dále jen„ věřitel“), a žalovaným byla uzavřena dne 26.4.2017 smlouva o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 10.000 Kč, kterou se spolu s poplatkem a úrokem v celkové výši 16.900 Kč zavázal zaplatit ve splátkách, což neplnil. K úvěruschopnosti tvrdí, že se věřitel žalovaného dotazoval na jeho poměry a vycházel z jeho dokladů.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že dne 26.4.2017 věřitel a žalovaný, spotřebitel, podepsali smlouvu o úvěru částky 10.000 Kč za poplatky a úrok ve výši 16.900 Kč. Žalovaný se zavázal jistinu, poplatky a úrok vrátit v 13 splátkách po 1.300 Kč měsíčně. Žalovaný potvrdil převzetí částky 10.000 Kč.
4. Z žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaný o sobě před uzavřením smlouvy uvedl, že je svobodný, zaměstnaný na dobu do 30.6.2017 s příjmem 8.649 Kč měsíčně. Žije s další výdělečnou osobou a jednou vyživovanou osobou. Domácnost má celkem příjem 29.349 Kč. Za bydlení hradí celkem 9.298 Kč, za stravu 8.000 Kč, za splátky úvěru a ostatní výdaje 0 Kč. Z pracovní smlouvy bylo zjištěno, že žalovaný měl pracovní poměr uzavřen na dobu od 23.1.2017 do 30.6.2017. Příjem ze zaměstnání žalovaného je doložen mzdový výměrem a výplatními páskami, náklady na bydlení jsou doloženy smlouvou o nájmu, čestným prohlášením a doklady SIPO.
5. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni smlouvou ze dne 11.12.2019 (zjištěno ze smlouvy o postoupení)
6. Z transakční historie bylo zjištěno, že žalovaný uhradil na úvěru celkem 3.000 Kč.
7. Z podacího lístku a z předžalobní výzvy bylo zjištěno, že k platbě žalované částky byl žalovaný vyzván dopisem podaným u pošty dne 26.2.2020.
8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
10. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen ZosÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Věřitel byl dle § 86 ZosÚ povinen zjišťovat úvěruschopnost žalovaného.
14. Podle § 1 ZosÚ tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie), zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.
15. Ustanovení § 1 je transpozicí směrnice 2008 /48/ Česká republika se zavázala implementovat směrnici do národního práva a soudy či jiné instituce jsou povinny aplikovat transponované normy evropského práva eurokonformně, tedy v souladu se zněním a účelem směrnice, přičemž jsou také vázány judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Závaznost judikatury Soudního dvora byla vyjádřena v rozsudcích ve věci C -453/00 Kűhne Heitz a ve věci 283/81 CILFIT. Zásada nepřímého účinku evropského práva byla vyjádřena např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci 14/83 Von Colson. Pravidlo výkladu norem českého práva v souladu s ustanovením a cíli směrnice EU a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora je vyjádřeno mj. v rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 -39.
16. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§75 an, § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ § 110 , § 117 an. § 122 ). Z jednotlivých ustanovení zák. č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice). Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.
17. Ustanovení § 86 ZosÚ ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008 /48/ nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.
18. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti spotřebitele se vyjadřoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, ve kterém dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů.„ … poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“
19. Ústavní soud ČR se v nálezu sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. února 2019 vyjádřil, že:„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
20. Věřitel povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnil, neboť přestože žalovaný dokladoval, že má minimální příjmy, nebylo nic bližšího zjišťováno a ověřováno o osobách, se kterými žil a které se měly podílet na platbě nákladů na bydlení. Věřitel nadto nezjišťoval dotazem u žalovaného, zda a jaké má finanční závazky a kdy jsou splatné (dotaz pouze na úvěr hrazený splátkami není dostatečný).
21. Pokud by věřitel přistupoval k uzavření smlouvy tak, jak mu ukládá § 86 ZosÚ, musel by u žadatelů o úvěr, u kterých je jejich příjem nižší než jejich výdaje, vyhodnotit, že dle § 86 odst. 1 věty druhé ZosÚ není oprávněn úvěr poskytnout.
22. Věřitel porušením povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného porušil jeho právo na ochranu před uzavíráním spotřebitelských smluv, které ho nadměrně zadlužují. Porušením povinnosti uložené § 86 ZosÚ zároveň porušil veřejný pořádek; v daném případě ochranu společnosti před nadměrným zadlužováním domácností.
23. Přesto věřitel smlouvu o úvěru uzavřel s vědomím sjednání vysokých úroků a poplatků. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti věřitele byla uzavřena smlouva o úvěru, je v souladu s cíli zákona i směrnicí vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a 588 o.z. absolutně neplatné.
24. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14.3.2018, č. j. 8 Co 47/2018 -50 uvedl:„ Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti (Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 ). Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08 , EU:C: 2009, bod 32; k směrnici Rady 85/577/, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C: 2009, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41).“
25. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
26. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
27. Podle § 1968 věty prvé o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.
28. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
29. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
30. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.
31. Ve smyslu § 2993 o.z. má žalobkyně právo jen na to, co její právní předchůdkyně plnila, tedy na vrácení dosud neuhrazené jistiny v částce 7.000 Kč. Ve zbylém rozsahu, vyjma úroků z prodlení, nárok pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodný není.
32. Úroky z prodlení byly přiznány z přiznané jistiny v souladu s ustanovením § 1970 o.z. ve výši odpovídající nárokům § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Bezdůvodné obohacení se stalo splatným na výzvu. Jedinou tvrzenou výzvou je výzva podaná dne 26.2.2020. Doručení výzvy bylo posuzováno s přihlédnutím k ustanovení §§ 573 , 605 a 607 o.z., což znamená s přihlédnutím k sobotám, nedělím a svátkům, že pohledávka se stala splatnou 3.3.2020 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení.
33. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Převážně úspěšný je žalovaný, kterému náklady v řízení nevznikly.
34. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve obec - pobočky ve obec. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.