Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1564/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. října 2002, č. j. -173, určil, že „nemovitost zapsaná u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 153 pro obec V. a k. ú. P. a tam označena jako stavební parcela č. 11/2 – zastavěná plocha, zbořeniště o výměře 86 m2 není zatížena věcným břemenem práva chůze a jízdy ve prospěch nemovitosti stavební parcely č. 11/4 ve vlastnictví žalované“, a rozhodl o nákladech řízení. Dovodil totiž, že uvedené věcné břemeno, které bylo zřízeno trhovou smlouvou ze 13. 12. 1901, zaniklo ze zákona převodem parcely č. 11/2 do vlastnictví bývalého JZD P. smlouvou kupní a darovací z 20. 12. 1972, a to na základě hospodářského zákoníku (dále jen „HZ“) a (dále jen „ “) ve znění novely provedené

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. února 2003, č. j. -221, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel plně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale jeho právní posouzení věci nepovažoval za správné. V § 396 HZ ve znění účinném ke dni přechodu vlastnictví k parcele č. 11/2 na JZD P. bylo stanoveno, že dnem nabytí majetku do státního socialistického vlastnictví zanikají zástavní práva a věcná břemena na tomto majetku. Podle § 8 odst. 2 HZ, rovněž v tehdejším znění, socialistickým společenským vlastnictvím bylo státní vlastnictví, družstevní vlastnictví, jakož i vlastnictví společenských a jiných socialistických organizací. Toto ustanovení bylo s účinností od 1. 1. 1988 změněno novelou provedenou tak, že výraz „státní vlastnictví“ byl nahrazen výrazem „celospolečenské vlastnictví“. Názor soudu prvního stupně, že družstevní vlastnictví bylo podle novelizovaného znění HZ nutno považovat za jednu z forem celospolečenského vlastnictví, však není správný a ani nadále tedy nebylo možno dovozovat, že by zánik věcných břemen přivodil i převod majetku do vlastnictví družstevního. Právo věcného břemene, zřízené trhovou smlouvou ze 13. 12. 1901, tedy nezaniklo ze zákona a jelikož nebylo prokázáno, že by zaniklo jiným způsobem, není možno žalobě vyhovět.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na rozdíl od odvolacího soudu považovala za správný názor soudu prvního stupně, že věcné břemeno – s ohledem na novelu hospodářského zákoníku provedenou – zaniklo převodem parcely č. 11/2 do družstevního vlastnictví. Dále poukázala na to, že ačkoli bylo prokázáno, že právo odpovídající věcnému břemeni nebylo po dobu nejméně 11 let vykonáváno, odvolací soud se nevyrovnal s námitkou promlčení tohoto práva, která byla vznesena již v řízení před soudem prvního stupně a je zřejmá především ze závěrečného návrhu žalobkyně z 25. 5. 2001. Konečně žalobkyně uvedla, že „věcné břemeno bylo založeno v roce 1901 tak, že povinnou parcelou byl pozemek se stavbou, která během doby bylo zbořena“ a že „nelze tedy spravedlivě požadovat, aby věcné břemeno vázlo na pozemku, na kterém se tolik podstatně změnily poměry oproti roku 1901“. Žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby napadený rozsudek „byl potvrzen“.

Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle (dále jen „OSŘ“) a že jsou splněny i další zákonem požadované náležitosti ( , ), přezkoumal napadený rozsudek podle a 3 a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Dovolatelka netvrdí, že je řízení postiženo některou z vad, jež jsou uvedeny v , a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem podle tak, jak byl v dovolání vymezen.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Žalobkyně spatřuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v tom, že jednak nepřihlédl k zániku věcného břemene v důsledku převodu povinného pozemku do vlastnictví JZD P., jednak nevzal v potaz námitku promlčení práva, která byla v průběhu řízení vznesena. V otázce zániku věcného břemene podle HZ však odvolací soud aplikoval správný právní předpis a správně jej též vyložil. V tomto ohledu postačí plně odkázat na výstižné odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že i po účinnosti novely hospodářského zákoníku provedené zůstalo družstevní vlastnictví jednou z forem socialistického společenského vlastnictví odlišnou od státního, později celospolečenského vlastnictví a že HZ i nadále spojoval zánik věcných břemen pouze s nabytím majetku do celospolečenského vlastnictví.

Podle právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené. K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Důvodné uplatnění námitky promlčení nemá tedy za následek zánik práva, nýbrž pouze zánik nároku, což znamená, že právo přestalo být sice soudem vynutitelné, ale existuje nadále v podobě tzv. práva naturálního. Případné plnění dlužníka z titulu tohoto promlčeného práva není plněním bez právního důvodu a nemůže ani představovat bezdůvodné obohacení. V daném případě je předmětem řízení určení, že parcela č. 11/2 není zatížena věcným břemenem, nikoli plnění opírající se o tvrzené právo odpovídající věcnému břemeni. Pak by ovšem ani za situace, že by toto právo bylo promlčeno, nebylo možno žalobě vyhovět, neboť věcné břemeno uvedený pozemek zatěžuje i nadále, byť v podobě „oslabené“ o vymahatelný nárok. Odvolací soud tedy nepochybil, když se uplatněnou námitkou promlčení nezabýval, jelikož tato námitka nemohla mít na rozhodnutí o předmětu sporu, jak jej sama žalobkyně vymezila, žádný vliv, a i z tohoto hlediska je tedy jeho právní posouzení věci správné.

Podle ve znění před 1. 1. 1992 a podle ve znění současném věcné břemeno zanikne, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby, nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti. I když žalobkyně výslovně netvrdí, že sporné věcné břemeno zaniklo ze zákona právě uvedeným způsobem, nelze v písemném podání jejího právního zástupce z 25. 5. 2001 na č. l. 87 – 89 spisu přehlédnout obsáhlý poukaz na zásadní změny, k nimž došlo v mezidobí od zřízení věcného břemene do současnosti, a na to, že pro tyto změny již není možno vykonávat původně dohodnuté právo jízdy. Rovněž v dovolání žalobkyně obecně poukazuje na změnu poměrů oproti době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno. Odvolací soud sice konstatoval, že „nebylo prokázáno, že by toto právo věcného břemene zaniklo jiným způsobem“, ale případným zánikem věcného břemene v důsledku trvalé změny poměrů se vůbec nezabýval, ač vzhledem k tomu, že správně dovodil, že nedošlo k zániku věcného břemene podle HZ, se tato otázka stala pro rozhodnutí ve věci zásadní. Jeho právní posouzení tak zůstalo neúplné, tedy nesprávné a dovolací důvod podle je naplněn.

Dovolací soud proto podle věty za středníkem a odst. 3 věty prvé přezkoumávaný rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. ledna 2004

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu