Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1814/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyň A/ V. Š., B/ E. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému F. n. m. Č. r., zastoupenému advokátem, za vedlejšího účastenství na straně žalované 1/ J. Č., zastoupené obecným zmocněncem, 2/ J. W., zastoupené obecným zmocněncem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2003, č. j. -207, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 27. 5. 2003, č. j. -207, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2002, č. j. -185, kterým byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný povinen uzavřít s oběma žalobkyněmi dohodu o vydání věcí podle , a to nemovitostí (objektů technického vybavení a pozemků) v obci a k. ú. K. Ř., jak identifikovány ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Žádnému z účastníků nebylo oběma instancemi přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud rozhodoval o nároku, uplatněném jako restituční dne 31. 3. 1992 (a v řízení později opřeném o ustanovení a o mimosoudních rehabilitacích). Žalobní tvrzení však původně odkazovala na ustanovení a nezpochybněný nárok žalobkyň na restituci nemovitostí, znárodněných jejich otci bez náhrady, se stal předmětem vypořádání v privatizačním projektu v intencích o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (o velké privatizaci). Privatizační projekt č. 3638, schválený usnesením vlády ze dne 15. 4. 1992 a rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci dne 23. 4. 1992, řešil nárok žalobkyň cestou přímého prodeje těmto restituentkám a na jeho základě byla mezi žalobkyněmi (a dalšími oprávněnými osobami) a Fondem národního majetku ČR sjednána dne 1. 7. 1992 dohoda o vydání majetku oprávněným osobám. Tuto dohodu však Katastrální úřad v J. H. odmítl zapsat pro nesrovnalosti v označení pozemků a v plných mocech při zastoupení oprávněných osob. F. n. m. ČR, který se stal – namísto bez likvidace zrušeného s. p. K.-I-N. H. v Č. B. – v řízení žalovaným, namítl poté proti žalobkyním, že většinu pozemků nelze vydat, neboť na nich jsou postaveny stavby, zřízené z větší části až po převzetí pozemků státem (žalobkyně se domáhají vydání nemovitostí v rozsahu, v jakém by je získaly v rámci schválené privatizace). Žalobkyně učinily také pokus dosáhnout v samostatném soudním řízení (před Okresním soudem v Jindřichově Hradci pod sp. zn. ) určení neplatnosti dohody ze dne 1. 7. 1992, neboť podle vlastních tvrzení shledaly dodatečně v dohodě své znevýhodnění ve prospěch jiných oprávněných osob – též restituentů, kteří byli společníky s. r. o. S. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, odvolací soud však jeho rozsudek změnil a pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobu zamítl; týž právní názor převzal poté i Nejvyšší soud pod sp. zn. v rámci zamítnutí dovolání žalobkyň.

Odvolací soud zejména dovodil, že

- toto řízení není řízením ve smyslu , neboť nárok je výslovně uplatňován (a rozhodné skutečnosti tvrzeny) podle ;

- článek II bod 2 výslovně vylučuje, aby po úspěšném uplatnění restitučního nároku žalobkyněmi, s jeho zahrnutím do restituční části privatizačního projektu, byl ohledně restituovaných nemovitostí uplatněn u soudu nárok na jejich vydání podle s tvrzeným restitučním důvodem podle či k/ tohoto předpisu;

- Fond národního majetku ČR není povinnou osobou podle a privatizovaný majetek státu mohl použít pouze v rámci schváleného privatizačního projektu, což učinil dohodou ze dne 1. 7. 1992;

- není přípustné dvojí uplatnění restitučního nároku pro rozpor se zákonem, a to ani v situaci, kdy katastrální úřad odmítl vložit do katastru dohodu z 1. 7. 1992 (důvod odmítnutí nebyl podstatný).

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Rekapitulovaly v něm průběh řízení a namítly, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení čl. II bodu 2 a ani jeho výklad až 3 nebyl přiléhavý. Současný petit žaloby sleduje stejný cíl, jako tomu bylo při vypořádání restitučního nároku žalobkyň v procesu privatizace, tj. uzavření řádné dohody o vydání nemovitostí, obsahově adekvátní dohodě z 1. 7. 1992. Žalobkyně tedy žádají použití majetku v souladu se schváleným privatizačním projektem a konstatují, že žalovaný nevyvinul žádnou iniciativu k nápravě výše uvedené dohody, čímž je – v rozporu s úmyslem zákonodárce – již po 11 let znemožněno uspokojení restitučního nároku. Žalobkyně dovodily zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle , odst. 3 (dále „ “) ve spojení s dovolacím důvodem podle spočívajícím v nesprávném právním posouzení věci. Navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ani vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobkyně, zastoupené advokátem, podaly dovolání včas ( , ). Při dalším přezkumu věci se dovolací soud, vzhledem ke shodě rozsudků obou nižších instancí bez předchozí kasace, zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle , odst. 3 v návaznosti na uplatněný dovolací důvod ( ) a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné i důvodné.

Při řešení právních otázek, určujících pro rozhodnutí, je nutno vycházet z náležité interpretace vztahu restitučního nároku (v posuzované věci materiálně zakotveného v ) k ustanovení , upravujícímu vypořádání tohoto nároku v procesu tzv. velké privatizace.

Judikatura se již dříve ustálila na stanovisku, že účinky včas a řádně uplatněné výzvy k vydání věci podle zůstávají zachovány i pro nárok podle (R 65/95).

I když rozhodnutí o privatizaci podle nepodléhají soudnímu přezkoumání, nebrání to subjektům, jejichž konkrétní majetková práva by tímto rozhodnutím doznala újmy, domáhat se ochrany svých práv žalobou u soudu (R 44/94).

V posuzované věci vznikl v důsledku vad při uzavření dohody ze dne 1. 7. 1992 stav, při kterém nebylo dovršeno vypořádání restitučního nároku žalobkyň. Na straně jedné byl sice restituční nárok zohledněn v příslušné části privatizačního projektu, na druhé straně však dohoda F. n. m. ČR s oprávněnými osobami, kterou mělo být vydání věcí realizováno, nenabyla – zjevně definitivně – účinnosti.

Při úvahách o možnosti vydání nemovitostí žalobkyním současně vyšel odvolací soud z nesprávného závěru, že by tomuto vydání bránilo znění článku II bodu 2 (vzhledem k privatizaci po 1. 10. 1991). Tento závěr ovšem neplatí absolutně, ale – jak vyplývá z kontextu citovaného zákona (čl. I) – jen pro restituenty podle (viz zejména rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. , , jimž přisvědčil Ústavní soud například v nálezu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. ).

Nebyla-li eventualita vydání nemovitostí takto vyloučena, pak podle dovolacího soudu zůstává žalobkyním nadále zachována soudní ochrana majetkových práv podle ustanovení Stav, který vznikl zamítnutím návrhu na vklad dohody o vydání majetku oprávněným osobám do katastru nemovitostí, je zajisté atypický a zákonodárce jej výslovně nepresumoval. Nárok žalobkyň nebyl žalovaným Fondem zamítnut (odst. 3 ); k jeho nevypořádání také nedošlo v důsledku toho, že by nebylo vydáno rozhodnutí o privatizaci (odst. 4 téhož ustanovení). Při takto vzniklé mezeře zákona má dovolací soud zato, že je nutno postupovat per analogiam legis a přiznat žalobkyním obsahově nejbližší žalobní titul podle Ten počítá s uplatněním nároku u soudu při zamítnutí nároku restituenta v procesu privatizace, čemuž se stav po odmítnutí vkladu dohody z 1. 7. 1992 do katastru blíží svým negativním vyústěním nejvíce.

Přijetí analogie tu zároveň neznamená, že by v posuzované věci došlo k dvojímu uplatnění restitučního nároku, jak dovodil odvolací soud. Úvaze odvolacího soudu zčásti nechybí racionální jádro při poukazu na ta tvrzení žalobkyň, která se v průběhu řízení, zejména po neúspěchu nároku žalobkyň v průběhu privatizace, začala stále více opírat o včetně údajného restitučního důvodu podle tohoto zákona. Nelze však přehlédnout, že argumentace strany žalující nepostrádá ani takové údaje, které umožňují aplikaci ustanovení V neposlední řadě pak je nutno akcentovat, že esentialia uplatněného žalobního nároku, a to označení F. n. m. ČR jako žalovaného i žalobní petit na uzavření dohody o vydání nemovitostí, neprotiřečí skutkovým podstatám v Status Fondu na straně žalované se zjevně předpokládá, obsah petitu pak připouští formulace odst. 3 o přiměřeném použití

Jen na okraj: kontinuální uplatnění restitučního nároku, podléhající režimu Sb, nelze směšovat s negací účinků privatizace ve vztahu k neoprávněně privatizovaným věcem, jak ji deklaroval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , publikovaný jako R 42/2000. Účelem žaloby je v přezkoumávané věci stále ještě zhojení vady při vypořádání restitučního nároku v rámci privatizace, byť s ohledem na atypičnost vzniklého stavu dodatečné; formálně tedy nejde o procesní napadení výsledků ukončené privatizace.

Ze všeho shora uvedeného je patrno, že dovolací soud vytýká odvolací instanci nesprávné řešení hmotněprávních otázek, určujících pro napadené rozhodnutí; tím je dán zásadní právní význam napadeného rozsudku a současně kladně zodpovězena otázka přípustnosti dovolání i oprávněnosti uplatněného dovolacího důvodu ( , odst. 3, ).

Důsledkem je pak nejen zrušení dovoláním napadeného rozsudku, ale i zrušení rozsudku první instance; ten totiž vykazuje obdobná pochybení právní argumentace, jako je tomu u soudu odvolacího ( ).

V dalším průběhu řízení posoudí nejprve soud prvního stupně, v rámci prejudice, platnost dohody z 1. 7. 1992. Dospěje-li k zápornému závěru, pak přesto porovná požadovaný rozsah restituovaných nemovitostí s tím, který je uveden ve výše zmíněné dohodě (z níž nutno v relaci k žalobkyním vycházet, neboť v ní byl vyjádřen záměr privatizující instituce). Žádají-li žalobkyně vydání věcí v rozsahu nad rámec této dohody, pak nezbude než – opět analogicky – aplikovat ustanovení a podrobit takové věci, i ve světle hmotněprávních námitek žalovaného, bezprostředně režimu o mimosoudních rehabilitacích.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších instancí závazný; v novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto též o nákladech vzniklých v řízení o dovolání ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 20. ledna 2004

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu