Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Tdo 1480/2003

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2003, sp. zn. , byl obviněný R. S. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. a dále trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 tr. zák. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce dvou let. Podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání  pěti let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl na dobu deseti let uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí spojených s povinností vedení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole a spojených se zákonem stanovenou povinností za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost nahradit škodu poškozenému F. ú. P. v částce 4.868.700,- Kč a poškozené V. z. p., O. p. P., v částce 188.048,-Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený F. ú. pro P. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání obviněného R. S. rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. , kterým podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Proti tomuto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal obviněný R. S. ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce JUDr. F. Š. dovolání. Zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. v něm nespecifikoval, ale pouze slovně v něm vyjádřil, že v napadeném rozhodnutí Vrchní soud v Praze nesprávně posoudil skutek, který se stal, a přestože zrušil rozhodnutí  o náhradě škody, potvrdil rozsudek, kterým byl uznán vinným, a jímž byl odsouzen. Dále vytkl, že soud pro určení výše škody u trestných činů uvedených pod body I./ a II./ výroku o vině vzal za podklad škodu stanovenou znaleckým posudkem, který je nevěrohodný. Poukázal přitom na to, že využití „pomůcek“ finančního úřadu nezohledňuje náklady vznikající v rámci podnikatelské činnosti. Zaměřil se i na podrobnější rozvedení dalších skutečností, které měly být podle jeho názoru soudem vzaty v úvahu při hodnocení znaleckého posudku a v návaznosti na to i dalších důkazů. Proto důkazy, z nichž soud prvního stupně vycházel ve svém rozhodnutí, nebyly přesvědčivé a dostatečné. Nesprávné posouzení skutku spočívá právě v tom, že byl odsouzen za škodu, která nebyla napevno nikdy věrohodným způsobem postavena. Již v odvolání byl napaden způsob stanovení výše škody a byl zpochybněn znalecký posudek, který sloužil soudu jak prvé instance, tak druhé instance za podklad pro stanovení výše škody.

Obviněný R. S. dále uvedl, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl odsouzen za škodu způsobenou státu ve výši 8.006.700,- Kč, přestože z důkazů provedených v soudním řízení je na první pohled zřejmé, že nemohlo k takové škodě dojít. Z těchto důvodů v závěru dovolání navrhl, aby usnesení vrchního soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena k novému řízení.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Především poukázal na to, že v dovolání bylo neúplně označeno napadené rozhodnutí („usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. “) a obviněný neuvedl, o který z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. své dovolání opřel. Dovolání obviněného v důsledku toho postrádá formální náležitosti, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř., protože nesplňuje náležitosti obsahu dovolání. Pro případ, že dovolání nebude pro absenci formálních nedostatků odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř., navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení   § 265b tr. ř., protože dovolatel fakticky nevytýká nesprávnou aplikaci některého ustanovení trestního zákona, popř. nesprávnou aplikaci jiné mimotrestní normy, nýbrž zpochybňuje toliko kvalitu skutkových zjištění vztahujících se k výši daňového úniku, popř. ohledně výše neodvedených plateb.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve přezkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání, a dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání bylo podáno obviněným R. S., který je ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. k tomu oprávněnou osobou, a to v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř. prostřednictvím obhájce JUDr. F. Š. Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností podaného dovolání z hlediska ustanovení § 265a tr. ř. a zjistil, že Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. ,  rozhodl o odvolání tohoto obviněného tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody, a současně rozhodl, že v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nedotčen. Podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. se rozhodnutím ve věci samé rozumí také rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g) § 265 odst. 2 tr. ř. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením rozhodoval o odvolání obviněného R. S., které směřovalo do výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2003, sp. zn. , neboť vytýkal především nedostatky ve způsobu, jakým byla stanovena výše jím způsobené škody a brojil i proti výroku o náhradě škody. Vrchní soud z podnětu tohoto odvolání přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jelikož mu to ukládalo ustanovení § 254 odst. 3 tr. ř., podle něhož, jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Svým rozhodnutím pak všechny výroky, kromě výroku o náhradě škody, který jako nesprávný a nezákonný zrušil, shledal správnými, jak to nakonec vyjádřil přímo ve výroku napadeného usnesení, v němž uvedl, že v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nedotčen. Tím v podstatě z hlediska obsahu výroku napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze zamítl odvolání obviněného R. S., pokud jde o výrok o vině a všechny další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad (s výjimkou výroku o náhradě škody, ohledně něhož naopak odvolání obviněného vyhověl). Z těchto důvodů je splněna zákonná podmínka uvedená v § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., že jde o rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek, protože odvolání obviněného ve výrocích o vině a trestu nebylo shledáno důvodným. Dovolání obviněného podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. , je proto přípustné, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, které bylo učiněno v druhém stupni (§ 265a odst. 1 tr. ř.).

Při řešení otázky, zda dovolání obviněného R. S. splňuje náležitosti obsahu dovolání, Nejvyšší soud vycházel z ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., podle něhož v dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 3 tr. ř., resp. přesně § 59 odst. 4 tr. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá.

Základní nepřesností je již v úvodu dovolání neúplně uvedené označení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, které neobsahuje den jeho vyhlášení, a místo spisové značky je zde uvedeno „č.j. /2003“. Posuzuje-li se však dovolání obviněného z hlediska jeho obsahu, pak lze dovodit, že se jedná o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. , založené na č. l. 538 spisu. To vyplývá zejména z návaznosti na citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. , proti kterému odvolání obviněného směřovalo a o němž právě Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení ze dne 1. 7. 2003, sp. zn.       , rozhodoval.

Přestože obviněný neuvedl v dovolání ani přesně výrok, proti němuž dovolání směřuje, a rozsah jeho napadení, z obsahu dovolání lze dovodit, že jde o výrok o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., který napadá z důvodu, že škoda nebyla věrohodným způsobem zjištěna. Také tyto nepřesnosti, které byly odstranitelné s přihlédnutím k ustanovení § 59 odst. 1 tr. ř., podle něhož je třeba podání posuzovat vždy podle jeho obsahu, Nejvyšší soud  nepovažuje za natolik podstatné, aby se obsahem dovolání při svém dalším posuzování nemohl zabývat a aby bylo nutné postupovat podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.a dovolání obviněného odmítnout proto, že nesplňuje náležitosti obsahu dovolání.

Pro úplnost je třeba v této souvislosti uvést, že v posuzované věci předseda senátu soudu prvního stupně nepostupoval ve smyslu § 265h odst. 1 tr. ř., a bez dalšího dovolání Nejvyššímu soudu předložil, přičemž v mezidobí již dne 25. 10. 2003 uplynula dvouměsíční lhůta pro podání dovolání (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a proto by již nebylo možné s ohledem na ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. rozsah nebo důvody dovolání účinně měnit, a to ani na základě zachování postupu podle § 265h odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud z těchto důvodů i bez řízení u soudu prvního stupně podle tohoto ustanovení dovolání obviněného posoudil ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., protože shledal, že striktní vyžadování odstranění vad obsahu dovolání by vedlo pouze k oddálení možnosti posouzení dovolání z hledisek níže uvedených.

Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda dovolání nebylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za důvody dovolání, a to i tehdy, nejsou-li v podaném dovolání konkrétně uvedeny, lze považovat jen ty, které jsou zakotveny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Z jiných, než tam taxativně vymezených důvodů, není možné dovolání podat. Pokud obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vyjádřil, že „…Nesprávné posouzení skutku spočívá v tom, že byl odsouzen za výše uvedenou škodu…“, bylo by možné dovodit, že se jedná o dovolací důvod uvedený       v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Také v tomto směru Nejvyšší soud obsah podaného dovolání hodnotil v souladu se zásadou vyjádřenou v ustanovení § 59 odst. 1 tr. ř., že podání se posuzuje vždy podle svého obsahu. Pouze pro úplnost je třeba uvést, že pokud v odůvodnění dovolání obviněný zmiňuje i nepřiměřenost trestu zákazu činnosti v trvání deseti let, nemůže to naplňovat důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť by musel být uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž takovým trestem není trest zákazu činnosti ve výměře deseti let (§ 49 odst. 1 tr. zák.).

Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených v písm. a) až  l), pokud není dán důvod dovolání podle § 265b    odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265 odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř. Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm vymezil důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, který lze vzhledem k tomu, co bylo shora uvedeno, považovat za důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto směru však není žádné pochybení soudům v napadených rozhodnutí vytýkáno a celé dovolání, jak vyplývá z jeho citace shora, se týká jen údajných nesprávných skutkových zjištění. Vznáší-li výhrady zejména proti znaleckému posudku, který vzal soud prvního stupně za podklad svého rozhodnutí ve vztahu k určení výše škody, brojí tím proti způsobu, jakým byly provedené důkazy hodnoceny (§ 2 odst. 6 tr. ř.), což vyplývá i z toho, že výslovně uvádí, že byl odsouzen za škodu, jež nebyla právě vzhledem k zpochybnění znaleckého posudku, které učinil již v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně k Vrchnímu soudu v Praze, napevno nikdy věrohodným způsobem postavena. Napadá tak dovoláním skutková zjištění, která nejsou upravena jako důvod v žádném z dovolacích důvodů vymezených v ustanovení  § 265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento názor dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. upraveného v rozhodnutí soudu druhého stupně, přičemž teprve v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku určeném zákonem k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu druhého stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem určeným a nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., nebo soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř.). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1 a 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1    písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn, neboť ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících konkrétně vymezených důvodů v písmenech a) až l). V konkrétním případě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, musí být tento důvod v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat       i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze tedy postupovat opačně, že jsou v dovolání tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně, kdy je třeba důkazy opakovat, provádět důkazy další, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené, a v důsledku takových tvrzených skutkových vad je dovozováno, že obviněný neměl být odsouzen za trestné činy uvedené v napadeném rozhodnutí, jak to činí obviněný v podaném dovolání. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden. Proto je třeba postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podané dovolání odmítnout, neboť  bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265h tr. ř.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2003, sp. zn. , podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b    tr. ř. Nejvyšší soud při tom postupoval podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný   prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jan  B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Kodysová