Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Odo 993/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce JUDr. V. K., správce konkursní podstaty úpadkyně „E., O. + D. Č. B., spol. s r.o.“, zastoupeného, advokátem, proti žalované A. s.r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 797.855,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2003, č.j. -105, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2002, č.j. -85, ve výrocích II. a III., jimiž soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci ve prospěch konkursní podstaty úpadkyně částku 777.359,40 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. ledna 1998 do zaplacení, a žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 41.874,90 Kč (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně řádně a úplně zjistil skutkový stav, přičemž ze zjištění učiněných soudem prvního stupně rovněž při hodnocení oprávněnosti nároku žalobce vycházel.

Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení „investic“ do nemovitého majetku žalované není v rozsahu částky 777.359,40 Kč důvodný. Vycházel přitom z nájemní smlouvy ze dne 30. června 1997 uzavřené mezi úpadkyní a žalovanou a jejího dodatku č. 1 ze dne 17. února 1998, s tím, že cílem nájemce (rozuměj úpadkyně) a současně účelem nájmu bylo v pronajatých prostorách provozovat výrobní a obchodní činnost. Jelikož se jednalo o prostory, které nesplňovaly požadavky pro tuto činnost, např. bylo nutno instalovat do objektu strojní zařízení, bylo mezi smluvními stranami ujednáno, že nájemce provede na vlastní účet „opravy“ pronajatého objektu a zařízení, které mu po stránce technické, hygienické, požární a bezpečnostně technické umožní provozování objektu v souladu „s příslušnými předpisy“. Pojem „opravy“ soud prvního stupně vyložil ve smyslu, který měly na mysli i smluvní subjekty, a který spočíval v kompletní instalaci potřebných zařízení, nikoli tedy pouze v jejich opravě (veškeré zařízení sloužící jak k instalování strojů, tak i k jejich činnosti bylo nutno do stávajících prostor teprve umístit).

Tvrzení žalobce, že mezi úpadkyní a žalovanou byla uzavřena „neformální dohoda“ hovořící o vložených investicích, které představovaly zhodnocení „areálu“, dle soudu prvního stupně nebyla prokázána, když žalobce její existenci opírá o dopis z 5. dubna 2001, ze kterého ovšem vyplývá, že Ing. M. Š., který byl jednatelem obou společností nevystupoval z pozice žalované, nýbrž jako jednatel úpadkyně a z jehož obsahu nelze existenci „ústně“ uzavřené neformální dohody o „kompenzaci“ zhodnocení objektu prostřednictvím „nájmu“ dovodit.

Ve vztahu k jednotlivým žalobcem uplatněným nárokům soud prvního stupně dospěl k následujícím závěrům:

Náklady vyúčtované fakturami za plnění poskytnuté před uzavřením nájemní smlouvy (v prvním pololetí roku 1997) v úhrnné částce 653.949,- Kč považoval za plnění bez právního důvodu, s tím, že „se naskýtá“ možnost jejich zařazení pod „opravy“ na vlastní účet nájemce týkající se zprovoznění objektu v roce 1997 (dle dodatku č. 1 bodu prvního), s tím, že měly být hrazeny v plné výši nájemcem (úpadkyní). Pro případ, že by tomu tak nebylo, shledal důvodnou žalovanou vznesenou námitku promlčení.

Pokud jde o náklady vynaložené na uvedení areálu do provozuschopného stavu, tj. náklady „se zdanitelným plněním“ ve druhém pololetí roku 1997 v celkové výši 113.162,40 Kč, tyto dle soudu prvního stupně jednoznačně spadají do režimu „části třetí cenového ujednání nájemní smlouvy s dodatkem č. 1 části prvé k této nájemní smlouvě“, které jednoznačně hradí nájemce (úpadkyně).

Rovněž požadavek na úhradu faktury ve výši 30.744,- Kč za zdanitelné plnění v roce 1998 „v podstatě spadá“ do režimu dodatku č. 1 k nájemní smlouvě, a to „při zde zmiňovaném“ rozdělení úhrady těchto nákladů, kdy žalovaná (rozuměj pronajímatel) měla hradit dvě třetiny takto vzniklých nákladů představované částkou 20.496,- Kč, k jejíž úhradě včetně příslušenství byla zavázána (rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku nebyl napaden odvoláním a nabyl samostatně právní moci).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, vycházeje ze skutkových zjištění ohledně obsahu mezi úpadkyní a žalovanou uzavřené nájemní smlouvy a jejího dodatku č. 1, úpadkyní vynaložených nákladů a dopisu z 5. dubna 2001, uzavřel, že veškeré „úpravy a opravy“, a to v podstatě jakéhokoli charakteru, potřebné pro umožnění provozování pronajatých prostor pro podnikatelskou činnost nájemce v roce 1997, byly prováděny na účet nájemce, včetně těch, které nájemce na předmětném objektu prováděl ještě před uzavřením nájemní smlouvy, když měl za nepochybné, že s ohledem na stanovení výše nájemného bylo vůlí obou smluvních stran přihlédnout i k nákladům již vynaloženým. Dopis 5. dubna 2000 (správně „2001“) nepovažoval za uznání závazku žalovanou a dále „pro doplnění“ konstatoval, že pro účely rozhodnutí o „tomto“ nároku není rozhodné, jaký charakter měly náklady vložené nájemcem do pronajatých prostor. Proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil.

Proto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení (dále též jen „“) a důvodnost z ustanovení a b) , jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [písmeno a)], a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [písmeno b)].

Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že „základní pro věc rozhodné otázky řeší v rozporu s hmotným právem“, s tím, že „jde zřejmě i o otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“.

Dovolatel v prvé řadě zpochybňuje „metodologii“ postupu soudu při hodnocení jednotlivých skutkových zjištění, když odvolacímu soudu vytýká, že se soustředil výhradně na výklad obsahu nájemní smlouvy z 30. června 1997 a jejího dodatku z 17. února 1998, a podle dovolatele zcela zásadní hodnocení přípisu jednatele úpadkyně z 5. dubna 2001 žalobci ( rozuměj správci konkursní podstaty úpadkyně) „odbyl“ pouze konstatováním, že „jej nelze považovat za uznání závazku“ žalovanou.

Zdůrazňuje, že ze seznamu majetku a závazků úpadkyně, jak mu byl touto předán, jakož i z odevzdaného účetnictví důvodně dospěl k závěru, že součástí konkursní podstaty je předmětná pohledávka úpadkyně za žalovanou. Pokud jde o dopis jednatele úpadkyně z 5. dubna 2001, dovolatel za zcela zásadní považuje skutečnost, že jednatel úpadkyně byl jak v době realizace investic, tak i v době podání písemného vysvětlení, i jediným jednatelem žalované, která je navíc „stoprocentním vlastníkem“ úpadkyně. Výše uvedené sdělení jednatele úpadkyně je tak důkazem „shodné vůle“ obou firem v otázce způsobu financování investic a „právní závěr“ soudu prvního stupně, že Ing. Š. nevystupoval v tomto dopise z pozice žalované, ale z pozice úpadkyně, je tak zcela neudržitelný. Zmíněnou námitkou uplatněnou již v rámci odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval, v čemž dovolatel spatřuje existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ].

Dále dovolatel namítá, že vzhledem k existenci „shora uvedené dohody mezi žalovanou a úpadkyní“ (rozuměj dohody financování investic), nelze investice do nemovitého majetku žalované realizované v první polovině roku 1997, tj. před uzavřením nájemní smlouvy, považovat za plnění bez právního důvodu. V tomto směru rovněž polemizuje s „právním posouzením“ věci odvolacím soudem, podle kterého „veškeré opravy a úpravy“ prováděné před uzavřením nájemní smlouvy se řídí režimem nájemní smlouvy, aniž by současně rozlišoval mezi režimem oprav provedených úpadkyní a režimem provedených úprav, respektive změn na věci. Závěr odvolacího soudu, že pro účely rozhodnutí „není rozhodné“, jaký charakter měly náklady vložené nájemcem do pronajatých prostor, považuje za řešení právní otázky s hmotným právem.

S odkazem na ustanovení dovolatel akcentuje, že při existenci „dohody stanovující návratnost investičních výdajů do majetku žalované“, kterou je nutno respektovat i po uzavření nájemní smlouvy, byla úpadkyně oprávněna požadovat úhradu nákladů až po ukončení nájmu, a proto nemohlo dojít k promlčení „nákladů“ vynaložených v období do konce roku 1997.

Za zcela vadnou žalobce dále požaduje výkladovou „snahu“ obou soudů o přímé zahrnutí režimu úprav (změn na) věci pod režim „oprav pronajatého objektu a zařízení“ výslovně dohodnutý v nájemní smlouvě, jenž skutečně předpokládal, že je nájemce provede na vlastní účet. S odkazem na interpretační pravidlo obsažené v ustanovení a na obsahový rozdíl pojmů oprav a úprav (změn na) věci (srov. ) považuje zmíněný závěr soudů obou stupňů za nesprávný.

Proto dovolatel požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení , neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), jehož se žalobce výslovně dovolává.. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího sudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadná význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Vzhledem k tomu, že u dovolání, jehož přípustnost má být založena ustanovením není relevantní dovolací důvod podle ustanovení , za použití kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dovolací soud považuje pro přijetí závěru o (ne)přípustnosti dovolání právně nevýznamné námitky ve vztahu ke skutkovým zjištěním a závěrům učiněným soudy obou stupňů z dopisu jednatele úpadkyně Ing. M. Š. z 5. dubna 2001. Není-li totiž zpochybnitelný skutkový závěr, že dopis z 5. dubna 2001 adresovaný žalobci (rozuměj správci konkursní podstaty) vyhotovil Ing. Š. jako jednatel úpadkyně, pak argumentace dovolatele polemizující s právním závěrem soudu prvního stupně (a soudu odvolacího), podle kterého z tohoto dopisu nelze usuzovat na existenci ústně uzavřené neformální dohody (rozuměj dohody o kompenzaci vynaložených investic), a vycházející z jiného skutkového základu, totiž, že se jedná o projev vůle jak úpadkyně, tak žalované, není na místě, jelikož jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci nikoli s odkazem na soudem zjištěný, nýbrž jím tvrzený (rozuměj jiný) skutkový stav.

Pro posouzení otázky přípustnosti dovolání jsou tak nevýznamné rovněž další úvahy dovolatele odvíjející se právě od existence dohody o „kompenzaci investic“.

Ani další námitky dovolatele, podle kterých byl pod smluvní režim oprav provedených úpadkyní na pronajatém majetku zahrnut i režim úpadkyní provedených úprav (změn na) věci, nejsou z pohledu správnosti právních závěrů, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, způsobilé přípustnost dovolání založit.

Jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, důvodem, pro který bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku shledáno správným, je, že mezi úpadkyní a žalovanou bylo dohodnuto, že veškeré úpravy (změny) a opravy, které budou potřebné pro umožnění provozování pronajatých prostor pro podnikatelskou činnost nájemce v roce 1997, budou prováděny na účet nájemce, přičemž právě v této souvislosti a pouze „pro doplnění“ odvolací soud konstatoval, že pro účely rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku není rozhodné, jaký charakter měly náklady vložené úpadkyní do „pronajatých prostor“.

Dovolateli tak nelze přisvědčit, že odvolací soud nečinil rozdíl mezi opravami a úpravami (změnami) věci, když shora uvedené „doplnění“, je nutno vztahovat právě k závěru, že žalobce měl podle smluvního ujednání hradit jak úpravy (změny), tak i opravy věci.

Pokud jde o výklad nájemní smlouvy a jejího dodatku č. 1, konkrétně pak části smluvního ujednání upravující otázku placení „oprav“, soudy obou stupňů jej realizovaly způsobem odpovídajícím ustanovení , když zmíněný právní úkon vyjádřený slovy vykládaly nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle smluvních stran.

Jelikož dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem vycházeje z jiného, než soudy obou stupňů zjištěného skutkového stavu, a vytýká mu nesprávnost právních závěrů, které odvolací soud neučinil, popř. na nichž své rozhodnutí nezaložil, dovolací soud z pohledu těchto, dovolatelem uplatněných, dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné. Proto dovolání žalobce podle ustanovení a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení větu první, a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 7. ledna 2004

JUDr. Miroslav Gallus,v.r.

předseda senátu