Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1717/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2003, č. j. -47, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 10. 2002, č. j. -27, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 4325/1 o výměře 2320 m2, zapsaného na LV č. 2435 pro k. ú. Žižkov u Katastrálního úřadu P.

Odvolací soud převzal právní závěr soudu prvního stupně o vlastnictví žalobce k pozemku ke dni 31. 12. 1949, opřený v podrobnostech o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. . Z toho vyplynul přechod pozemku ze státu na žalobce ke dni 24. 5. 1991 ex lege, podle ustanovení o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Žalovaný sice dne 29. 6. 1998 pozemek vydražil v dobré víře o vlastnictví státu (který byl takto zapsán k uvedenému datu v katastru nemovitostí), ale do vydržecí doby mu byl započten jen časový úsek od dražby do doručení žaloby dne 16. 7. 2002. Doba předchozí držby státem od 1. 1. 1992 do konání dražby nemohla být započtena jako doba oprávněné držby, neboť stát (Sady, lesy a zahradnictví, s. p., vykonávající právo hospodaření k pozemku) nemohl být v dobré víře o vlastnictví k pozemku. Vydržení pozemku žalovaným, podmíněné uplynutím vydržecí doby deseti let ( ), tedy nenastalo a vlastníkem pozemku zůstal žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovodil z tvrzeného zásadního právního významu rozsudku odvolacího soudu. Vytkl rozhodnutí nesprávné právní posouzení věci i procesní vadu, spočívající v nedostatečném rozsahu dokazování ohledně dobré víry právního předchůdce žalovaného před dražbou pozemku. V dovolání není výslovně vytýčena právní otázka, z jeho obsahu však lze dovodit, že žalovaný považuje za zásadní právní problém posouzení okolností možného zápočtu držby státu do vydržecí doby, včetně skutečností souvisejících s dražbou. Žalovaný žádal odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a navrhl, aby byl tento rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl ve vyjádření k dovolání, v němž se zabýval hodnocením držby státem resp. státním podnikem v období před dražbou pozemku, odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal žalovaný včas a že je zastoupen advokátem (, – dále „“). Při shodě rozsudků obou řádných instancí, bez předchozího zrušení a vrácení věci odvolacím soudem, však bylo nutno se zabývat otázkou, zda je dovolání přípustné ve smyslu jediné v úvahu přicházející možnosti, totiž podle , odst. 3 – tedy pro zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce.

Z tohoto pohledu byly již předem vyloučeny z dovolacího přezkumu procesní námitky dovolatele, poněvadž zákonné předpoklady přípustnosti dovolání v ustanovení směřují zčásti výslovně jen k meritornímu posouzení věci (řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem) a dovolatel ani nenastolil procesní otázku, ohledně níž by bylo namístě sjednotit judikaturu (viz ostatní varianty zásadního právního významu rozhodnutí, upravené v uvedeném ustanovení).

Ale ani hmotněprávní námitky dovolatele nemohly obstát. Dovolací soud neshledává důvod, pro nějž by měl vydělit otázku bližších podmínek případné oprávněné držby státem jako specifický problém; oprávněnost držby je tu třeba posoudit podle stejných kritérií, jako u kteréhokoli jiného subjektu. Judikatura Nejvyššího soudu opakovaně vymezila, za jakých okolností může být oprávněná držba dána; akcentuje se zejména titul, na jehož základě by mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo a z hlediska dobré víry držitele pak především objektivní hledisko, nikoli subjektivní přesvědčení držitele (rozhodnutí sp. zn. , , ). V posuzované věci nižší instance správně dovodily, že předchozí vlastnictví obce a vydání musely (objektivně) vyvolat náležitou pozornost státního podniku vůči vlastnickým vztahům k pozemku a že za těchto okolností byla dobrá víra státu vyloučena.

Dovolací soud navíc sdílí i právní názor, podle něhož je dovolací soud – vzhledem k výrazné míře quaestio facti v uvedené zákonné podmínce – oprávněn přezkoumat otázku existence dobré víry držitele o tom, že mu věc patří, jen v případě, že by úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení sp. zn. ). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Jak již výše naznačeno, odvolací soud vyřešil pro věc určující právní otázky v souladu s hmotným právem; citovaná rozhodnutí dokumentují, že ve vztahu k okolnostem posouzení doby držby právním předchůdcem žalovaného nelze dovodit ani jakoukoli kontradikci, tím méně pak neexistenci judikatury. Přípustnost dovolání podle ustanovení , odst. 3 tedy není dána.

Dovolací soud proto dovolání žalovaného za použití ustanovení a odmítl.

Při odmítnutí dovolání vzniklo žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (, ). Vyjádření žalobce k dovolání nutno posoudit jako úkon právní služby podle a , tedy v základní sazbě 5.000,- Kč, s následným krácením o polovinu na 2.500,- Kč ( cit. vyhl.). K posledně zmíněné částce dovolací soud připočetl 75,- Kč režijního paušálu ( vyhl. č. ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 9. prosince 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu