Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
17 C 50/2021-22
Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Sýkorou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 24 130 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 624 Kč společně s úrokem
z prodlení od datum do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 11 506 Kč a veškerého zbývajícího příslušenství žalované částky zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 624 Kč společně s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 11 506 Kč a veškerého zbývajícího příslušenství žalované částky zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou, která byla doručena soudu dne datum se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 24 130 Kč společně s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení a kapitalizovaným úrokem, a dále zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 15 000 Kč od datum do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, a dále úroku 23,72 % ročně z částky 15 000 Kč od datum do zaplacení a rovněž přiznání náhrady nákladů řízení, které účelně vynaložila k uplatnění svého práva proti žalovanému.
2. Žalobkyně se svého nároku domáhala z titulu smlouvy o půjčce ze dne datum číslo která byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně, tedy společností právnická osoba (dále jen právní předchůdce žalobce) a žalovaným. Na základě této smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku zpět a rovněž odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, úrok ve výši 2 100 Kč a náklady za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit půjčku včetně poplatku a úroku v hotovosti v 58 týdenních splátkách po 457 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na datum Součástí smlouvy bylo ujednání o pojistném.
3. Soud postupoval podle § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a rozhodl ve věci bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů účastníky řízení, neboť účastníci řízení se práva účasti na projednání věci vzdali. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podaném návrhu. Soud žalovaného vyzval podle § 101 odst. 4 o. s. ř., aby se vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Usnesení a rovněž usnesení s výzvou k vyjádření se k žalobě bylo žalovanému doručeno dne datum. V souvislosti s tímto byl žalovaný zároveň poučen o tom, že za předpokladu, pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaný se ve lhůtě soudem stanovené nevyjádřil. Z těchto důvodů soud shledal podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání, a to postupem podle § 115a o. s. ř., a soud zcela vyšel z tvrzení a důkazů předložených žalobkyní.
4. Soud pro úplnost dodává, že z ustanovení § 115a o. s. ř nevyplývá, že by soud v každém případě měl žalobě vyhovět (například rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky ze dne 24. února 2011 sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Přestože soud změnil právní kvalifikaci, jak bude níže uvedeno, nenařídil ve věci jednání a nepoučil žalobkyni podle § 118a odst. 2 o. s. ř. I při změněné právní kvalifikaci jsou tvrzení žalobkyně dostačující a jsou podkladem bez dalšího pro věcné rozhodnutí, tedy na jejich základě soud může dospět k závěru o vyhovění žalobě nebo o jejím zamítnutí. V posuzovaném případě nelze ani doplňovat o žádné další dosud neuvedené skutečnosti, neboť z pohledu právního názoru by neměly žádný význam. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ust. § 118a odst. 2 o. s. ř dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (např. rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky ze dne 26. 01. 2011, sp. zn. Ns 25 Cdo 5162/2008). Taková situace v dané věci nenastala, neboť okolnost, zda smlouva je platným právním úkonem je možno posoudit i za dosavadního skutkového vylíčení základu uplatněného nároku.
5. Aktivní legitimace v dané právní věci má oporu ve smlouvě o postoupení pohledávky, která byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní dne datum, kdy nedílnou součástí převodu byly i žalované pohledávky.
6. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že mezi žalobkyní (právním předchůdcem žalobkyně) a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byla poskytnuta žalovanému částka ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku zpět včetně poplatku a úroku v týdenních splátkách po 457 Kč v 58 týdenních splátkách. Měla být navrácena částka ve výši
26 100 Kč, přičemž tato částka zahrnuje jak jistinu, tak kapitalizovaný úrok ve výši 2 100 Kč se sazbou ve výši 23,72 % ročně, dále odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 3 000 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Žalovaný uhradil na svůj závazek částku ve výši 2 376 Kč.
7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen„ NOZ“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 NOZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Žalovaný při uzavírání smlouvy vystupoval v postavení spotřebitele podle § 419 občanského zákoníku a žalobkyně v postavení podnikatele, kdy se jednalo o nebankovního poskytovatele úvěru. Soud tedy hodnotil, že se jedná o spotřebitelský úvěr vymezený § 1 až 3 zákona
č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. Současně pak soud hodnotil platnost smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 9 téhož zákona.
10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
11. Soud v souladu s § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, dospěl k závěru, že žalobkyně nedostatečně zkoumala schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve. § 9
odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Odbornou péči pak soud hodnotí jako péči průměrného profesionála, tedy odborníka, který má ve svém oboru obvyklé znalosti, schopnosti a dovednosti, a který je využívá k tomu odpovídající obvyklou péčí a opatrností. Soud má tedy za to, že věřitel nedostojí své povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, vycházeje pouze z osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních výdělkových a majetkových poměrech, neboť již samotným výkladem gramatickým a logickým a ustanovením § 9 odst. 1 lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny pouze informace získané od samotného spotřebitele. Termín odborná péče předpokládá, že si věřitel údaje, které dlužník uvádí, sám ověří. Může tedy po dlužníkovi požadovat potvrzení o zaměstnání, může požadovat potvrzení o doložení jeho pravidelných výdajů a měl by ho samozřejmě lustrovat v jemu dostupných databázích, zda řádně splácí své závazky. Na podporu své argumentace soud uvádí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 AS 30/2015 a také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, 33 Cdo 2178/2018.
13. Pokud se tedy žalobkyně spokojila pouze se sdělením žalovaného o jeho výši příjmu a výdajích, které pak nezkoumala k datu, kdy poskytla úvěr, potom nezkoumala úvěruschopnost s odbornou péčí podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. V době uzavření smlouvy (datum) na žalovaného bylo vedeno 5 exekucí pro (celkem) desetitisícové částky, jak se soudu známo z úřední činnosti (§ 121 o. s. ř.).
14. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
15. Výše uvedené závěry přijal též Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019
sp. zn. III ÚS 4129/18, v němž odkázal na závěry Nejvyššího soudu, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet.
16. V souzené věci žalobkyně nejednala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nezjistila, ač tak deklarovala v žalobě, vedená exekuční řízení proti žalovanému, tedy žalobkyně nedostatečně posoudila schopnosti žalovaného poskytnutou částku splácet.
17. Protože smlouva o úvěru je z výše popsaných důvodů v celém svém obsahu neplatná, je proto třeba provést vypořádání z neplatné smlouvy podle zásad o bezdůvodném obohacení. Žalobkyně poskytla žalovanému jistinu ve výši 15 000 Kč, dle žalobních tvrzení žalovaný dosud uhradil 2 376 Kč.
18. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 12 624 Kč (15 000 Kč – 2 376 Kč), k jejímuž zaplacení soud žalovaného zavázal.
19. Ohledně příslušenství soud vyšel z ust. § 1958 odst. 2 NOZ podle nějž neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 573 NOZ má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. Pokud žalobkyně odeslala žalovanému upomínku (oznámení o postoupení pohledávky) dne datum, potom se považuje za doručenou dne datum. Od této doby byla žalovaná povinna plnit ve lhůtě 10 dnů, jak bylo ve výzvě uvedeno. Tato lhůta uplynula dne datum, proto od datum je žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a proto výrokem I. rozsudku přiznal i zákonné úroky z prodlení ode dne datum ve výši požadované žalobkyní, tj. ve výši 8,05 % ročně.
20. Soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, tj. co se týče poplatků za úvěr, úroků z úvěru a poplatků včetně pojištění.
21. Pokud jde o náklady řízení, soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu vychází
z částečného úspěchu a neúspěchu v dané věci, kdy úspěch žalobkyně a žalovaného je přibližně stejný, tj. soud nepřiznal žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Domažlicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.