Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 179/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2000, č.j. -119, uložil žalovaným, aby se při činnosti spojené s pořádáním koncertů zdrželi užívání označení „P. M. O.“ nebo jiného označení zaměnitelného s ochrannou známkou žalobkyně „M. O. P.“ č. 199946 (bod I. výroku). Zároveň uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 100.000,- Kč a na nákladech řízení 24.550,- Kč (bod II. výroku). Vyhovující výrok o věci samé odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalovaní porušili právo žalobkyně k její zapsané ochranné známce a zároveň se dopustili nekalosoutěžního jednání podle § 44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), když od roku 1997 pořádali koncerty pod zaměnitelným označením „P. M. O.“, ač právo přednosti k ochranné známce „M. O. P.“ náleží žalobkyni od 18. března 1996.

K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným zdržet se užívání jiného označení zaměnitelného s ochrannou známkou žalobkyně „M. O. P.“ č. 199946, jinak jej potvrdil. Zároveň uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení 825,- Kč, s argumentací, že neshledal podmínky dle (dále též jen „ “), zamítl návrh žalovaných na připuštění dovolání k vyřešení otázek, zda je činnost výkonných umělců podle a násl. autorského zákona podnikáním ve smyslu obchodního zákoníku a zda jsou umělecké výkony ve smyslu autorského zákona výrobky či službami ve smyslu Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaní k organizaci a pořádání koncertní činnosti svého hudebního tělesa užívali označení „P. M. O.“, tedy v rámci služeb, pro něž je známka zapsána, a ve spojení s nimi, použili označení, jež je zaměnitelné s ochrannou známkou žalobkyně. Právo z ochranné známky je přitom povahy absolutní a umožňuje postihnout v případě zásahu rušitele bez toho, že by šlo o podnikatele. Činnost žalovaných je přitom třeba pokládat za podnikání ve smyslu obchodního zákoníku v té části, kdy organizují vystoupení tělesa, přičemž není rozdílu mezi činností žalobkyně (která činnost vykonává pro třetí osoby) a žalovanými, kteří toto činí pravidelně a soustavně ve prospěch vlastního uměleckého souboru. Je proto též nerozhodné, čím se žalovaní dále zabývají, zda jsou například zároveň výkonnými umělci. Odvolací soud přisvědčil též závěru, že žalovaní užitím označení zaměnitelného s označením po právu užívaným žalobkyní jednali nekalosoutěžně, když poukázal na to, že mezi účastníky je dán vztah hospodářské soutěže, jehož účastníka nelze ztotožňovat s vymezením podnikatele. V daném případě jde o vztah přímé konkurence, kdy účastníci své nabídky hudebních produkcí adresují na stejném segmentu trhu. Měnící výrok odůvodnil odvolací soud tím, že nebylo prokázáno užívání jiného označení, jež by bylo shodné či zaměnitelné s ochrannou známkou žalobkyně.

Rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou zamítavé části výroku) napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení uvádějíce, že má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí ve věci samé podle jejich názoru závisí na vyřešení otázek, jež formulovali ve svém návrhu na připuštění dovolání, tedy zda je činnost výkonných umělců, jimiž žalovaní jsou, podle autorského zákona podnikáním ve smyslu obchodního zákoníku a zda jsou umělecké výkony ve smyslu autorského zákona výrobky či službami ve smyslu Namítali zejména, že v případě žalobkyně slouží ochranná známka k rozlišení obdobné činnosti provozované k zajišťování koncertní činnosti a nahrávání hudebních děl podnikateli nikoliv však výkonnými umělci, jejichž činnost podléhá režimu autorského zákona. I pokud by bylo lze se domáhat práva z ochranné známky vůči nepodnikateli, bylo by nutné zabývat se právě otázkou, zda lze umělecké výkony považovat za výrobky či služby, resp. zda lze ve vztahu k těmto uměleckým výkonům uplatňovat ochranu práv k ochranné známce. Soudy obou stupňů však v tomto směru žádné závěry neučinily. Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil soudu k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud – ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, – odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném před 1. lednem 2001.

Dovolání v této věci není přípustné.

Dle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) podle ustanovení Vady vyjmenované v (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ( ), ovšem nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je dále přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních a V posuzovaném případě však přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení (rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím), ani ustanovení (rozsudek ze dne 12. dubna 2000 je prvním rozsudkem městského soudu ve věci). Podle není dovolání přípustné též, neboť odvolací soud přípustnost výrokem potvrzujícího rozsudku nevyslovil.

Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle , kterého se zjevně dovolávají žalovaní. Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové”) řešení této právní otázky.

Dovolatelé přisuzují rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam co do zhodnocení, zda je činnost výkonných umělců podle autorského zákona podnikáním ve smyslu obchodního zákoníku a zda jsou umělecké výkony ve smyslu autorského zákona výrobky či službami ve smyslu

Odvolací soud dovodil, že právo z ochranné známky umožňuje postihnout v případě zásahu rušitele bez toho, že by se jednalo o podnikatele či nikoliv. Činnost žalovaných pokládal za podnikání ve smyslu § 2 odst. 1 obch. zák. v té části, kdy organizovali vystoupení tělesa, přičemž neshledal rozdíl mezi činností žalobkyně (která činnost vykonává pro třetí osoby) a žalovanými, kteří toto činí pravidelně a soustavně ve prospěch vlastního uměleckého souboru, a proto neměl za rozhodné, zda žalovaní jsou zároveň výkonnými umělci. Přisvědčil též závěru, že žalovaní užitím označení zaměnitelného s označením po právu užívaným žalobkyní jednali nekalosoutěžně, když poukázal na to, že mezi účastníky je dán vztah hospodářské soutěže, jejíhož účastníka nelze ztotožňovat s vymezením podnikatele. Právní posouzení jednání žalovaných spočívající v organizování koncertní činnosti vlastního tělesa jako podnikání je za této situace posouzením standardním, které žádné nové - z hlediska rozhodovací činnosti soudů co do obecného dopadu na případy obdobné povahy významné - otázky neřeší. Ve vztahu k tomuto závěru proto Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal.

Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje i situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2001, pod číslem 27). Tak je tomu i v posuzované věci.

Obstojí-li jako standardní úsudek, podle nějž žalovaní organizováním koncertní činnosti užitím označení zaměnitelného s označením po právu užívaným žalobkyní porušili právo z ochranné známky a dopustili se nekalosoutěžního jednání, pak se argumentace, k níž dovolatelé připínají hledisko zásadní významnosti, nemůže při posuzování důvodnosti žaloby projevit. Vyřešení otázky, zda činnost výkonných umělců je podle autorského zákona podnikáním ve smyslu obchodního zákoníku a zda jsou umělecké výkony ve smyslu autorského zákona výrobky či službami ve smyslu je objektivně bez vlivu na výsledek řízení za situace, kdy porušení práva z ochranné známky a nekalosoutěžní jednání žalovaných není spatřováno v jejich koncertní činnosti, ale v tom, že tuto činnost výše popsaným způsobem organizovali. Z tohoto důvodu nelze tuto otázku míti za zásadně významnou podle ; dovolání proto přípustné není. Nadto Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 23.10.2003, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 203, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého pro úvahu, zda jednání konkrétního subjektu je ve smyslu obch. zák. – jednáním v hospodářské soutěži, není rozhodné, zda jde o podnikatele, nýbrž to, zda šlo o jednání soutěžitele, tedy zda bylo motivováno soutěžním záměrem a nikoli záměrem jiným.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ), odmítl ( , ).

Dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, u žalobkyně však žádné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Tomu ve smyslu ustanovení , věty prvé (per analogiam), a odpovídá výrok o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 3. prosince 2003

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu