Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1377/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce Mgr. T. H., správce konkursní podstaty P. R. V., a. s., zastoupeného v dovolacím řízení advokátem, proti žalovanému S. o. u. e., zastoupenému advokátem, o vyklizení části nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2003, č. j. -129, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení o dovolání částku 3.875,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. K. K.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2003, č. j. 1/2003-129, byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 10. 2002, č. j. -108, tak, že žalovaný je povinen vyklidit a vyklizené žalobci předat nebytové prostory v jižním křídle objektu V1 – 4, postaveného na pozemku parc. č. 1107 o výměře 9.300 m2 v k. ú. V., s podrobnou identifikací prostor obsaženou ve výroku rozsudku. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Na rozdíl od prvostupňového soudu, který svůj zamítavý výrok o žalobě odůvodnil platným smluvním vztahem mezi účastníky resp. jejich právními předchůdci (hospodářská smlouva o bezplatném užívání prostor ze dne 29. 4. 1991, která měla od 1. 1. 2001 transformovat na tříletou výpůjčku podle o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích), vyvodil soud odvolací svůj právní závěr z ustanovení . Podle přezkumné instance není smlouva z 29. 4. 1991 platná; právní poměr mezi účastníky bylo nutno posoudit podle následných správních a smluvních aktů při přípravě privatizace s. p. P. P. tak, že mezi účastníky vznikl vztah odpovídající dočasnému užívání státního majetku ( hospodářského zákoníku). Transformační ustanovení pak s účinností od 1. 1. 1992 změnilo tento vztah na výpůjčku; nebyla-li sjednána doba užívání prostor, byl žalobce oprávněn vyzvat žalovaného dne 9. 6. 2000, se lhůtou do 30. 9. téhož roku, k vyklizení prostor ( , ), a další jejich užívání se děje již bez právního důvodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl v něm, že

- hospodářská smlouva ze dne 29. 4. 1991 je platná přes nedostatek souhlasu ústředního orgánu státní správy, neboť tento orgán (Ministerstvo průmyslu ČR) nesdělil ve smyslu § 25a hospodářského zákoníku do jednoho měsíce od žádosti o souhlas své stanovisko;

- rozhodnutím ministra průmyslu ČR č. 585/1991 ze dne 26. 6. 1991 bylo na žalovaného převedeno právo hospodaření s částí majetku privatizovaného podniku; tomu odpovídá také delimitační smlouva z 23. 8. 1991 a zejména obsah dopisu Ministerstva průmyslu soudu ze dne 15. 6. 2001, vyjadřující implicitní souhlas se smlouvou z 29. 4. 1991;

- nebylo vzato v úvahu ustanovení o hospodaření s národním majetkem, podle něhož právo hospodaření s tímto majetkem vykonává zásadně organizace pověřená úkoly, k jejichž plnění majetek slouží;

- výzva žalobce k vyklizení prostor odporovala ustanovení o podmínkách uzavírání hospodářských smluv o bezplatném užívání majetku středních odborných učilišť a středisek praktického vyučování (měla být dána výpověď se lhůtou nejméně 9 měsíců, s koncem běhu lhůty shodným s ukončením školního roku).

Žalovaný navrhl, aby byl dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání doplnil k tvrzeným důvodům neplatnosti hospodářské smlouvy z 29. 4. 1991, že tato byla sepsána ještě před zřízením Střediska praktického vyučování P. (právního předchůdce žalovaného) jako příspěvkové organizace, což se stalo až rozhodnutím ministra průmyslu ze dne 26. 6. 1991. Dodal, že právo hospodaření bylo možné převádět k věcem, nikoli však k jejich částem (zde prostory využívané pro výuku žáků jako část domu). Navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal včas subjektivně k němu oprávněný účastník řízení, zastoupený advokátem ( , – dále „ “). Dovolání je přípustné podle ustanovení a jeho obsah je konkretizací ustanovení , tedy dovolacího důvodu, podle něhož má napadené rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání však není opodstatněné.

Z uplatněných dovolacích námitek je žádoucí se nejprve vypořádat s otázkou právních účinků hospodářské smlouvy z 29. 4. 1991, sjednané mezi s. p. P., Ministerstvem průmyslu ČR a Střediskem praktického vyučování s. p. P. (označeným již jako příspěvková organizace), podle níž mělo na trojstranné bázi dojít k převodu práva hospodaření s majetkem, sloužícím odborné přípravě mládeže, na zmíněné středisko. Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy - podle hospodářského zákoníku ( ve znění novel) – pro vadu záležející v absenci podpisu ministerstva; souhlas ministerstva byl současně označen (viz bod 5. Závěrečných ustanovení) jako podmínka účinnosti smlouvy. Lze jen dodat, že dalším argumentem pro závěr o neplatnosti smlouvy je (jak poznamenává i žalobce ve vyjádření k dovolání) časový předstih data sjednání smlouvy vůči aktu zřízení Střediska praktického vyučování P. jako samostatné příspěvkové organizace. Tato vada smlouvy, zpochybňující její obsah hned v několika zásadních pasážích (srov. čl. I – Smluvní strany, čl. II. – Předmět smlouvy), by byla případně zhojitelná jen souhlasem zúčastněného resortního ministerstva, k němuž však nedošlo.

V souvislosti s absencí podpisu Ministerstva průmyslu ČR neobstojí tvrzení dovolatele o nahrazení souhlasu tohoto orgánu (jako podmínky účinnosti smlouvy) tacite podle § 25a hospodářského zákoníku. Nehledě na fakt, že ministerstvo bylo především smluvní stranou, není součástí skutkových zjištění ve věci žádost ostatních stran o souhlas, která by snad byla provázena následnou pasivitou ústředního orgánu.

Podstatným právním závěrem pro výsledek sporu je nemožnost zřízení či převodu práva hospodaření s nebytovými prostorami právnímu předchůdci dovolatele. Nelze souhlasit s dovolatelem, který argumentuje rozhodnutím o zřízení Střediska praktického vyučování P. jako příspěvkové organizace z 26. 6. 1991, v němž se hovoří o právu hospodaření střediska k užívanému majetku. V tomto rozhodnutí není vymezen majetek střediska natolik konkrétně, že by mohl zahrnovat i nebytové prostory. Přednost je tu třeba dát kogentním zákonným ustanovením, zejména ustanovení , podle něhož užívá-li národní majetek k plnění svých úkolů několik organizací, přísluší právo hospodaření té, která užívá jeho největší část, nedohodnou-li se na právu společného hospodaření. K posledně naznačené dohodě mezi právními předchůdci účastníků nedošlo; naopak „delimitační smlouva“ z 23. 8. 1991 o vyčlenění Střediska praktického vyučování P. ze státního podniku uvádí, že vzhledem k umístění střediska v prvním patře provozní budovy s. p. (tedy k užívání jen menší části provozních prostor s. p. střediskem) nelze převést právo hospodaření k nemovitostem, ale potvrzuje se právo bezplatného užívání těchto prostor střediskem.

Negativní a ze strany odvolacího soudu správný závěr o neexistenci práva hospodaření žalovaného s předmětnými nebytovými prostorami předurčuje i zápornou odpověď na další námitku dovolatele; podle ní mělo být aplikováno ustanovení o hospodaření s národním majetkem. Citované ustanovení reguluje postup převodu práva hospodaření při zřízení organizace opatřením ústředního orgánu státní správy – předpokladem takového převodu je ovšem splnění zákonných podmínek pro existenci práva hospodaření u zúčastněného subjektu.

Zcela nepřípadný je pak odkaz dovolatele na ustanovení Zmíněný podzákonný předpis upravuje postup při uzavírání hospodářských smluv o bezplatném užívání majetku středních odborných učilišť a středisek praktického vyučování mezi ústředním orgánem státní správy disponujícím právem hospodaření a státním podnikem, který žádá o bezplatné užívání prostor pro výukové účely. Materie předpisu tedy zjevně nemá právní význam ve vztahu k posuzované věci.

Nad rámec dovolacích námitek se sluší zmínit o důvodech, proč bylo jako bezprostřední základ pro výrok o vyklizení nebytových prostor použito transformační ustanovení . Tedy ustanovení, podle jehož relevantní druhé věty „Je-li užívání majetku podle hospodářského zákoníku sjednáno bezúplatně, mění se ode dne účinnosti tohoto zákona na smlouvu o výpůjčce.“

Odvolací soud správně vystihl, že užívací vztah v mezidobí od zřízení Střediska praktického vyučování P. jako příspěvkové organizace do data nabytí účinnosti tzv. velké novely č. včetně jejích transformačních ustanovení (1. 1. 1992) nebylo možné ponechat, už z důvodu právní jistoty účastníků, bez smluvního pokrytí. I při respektování zřizovacím aktem naznačené a „delimitační smlouvou“ stvrzené bezplatnosti užívání nebytových prostor střediskem, bez výslovného stanovení doby užívání těchto prostor, však dostatečně nezdůvodnil, proč pro uvedené mezidobí posoudil tento právní vztah jako hospodářskou smlouvu o dočasném užívání nebytových prostor podle hospodářského zákoníku.

Použitá právní kvalifikace smluvního vztahu odvolacím soudem je v zásadě správná: s přihlédnutím k rozporu mezi ve věci časově neurčeným a podle zákona dočasným užíváním nebytových prostor však nikoli cestou přímé aplikace § 348 hospodářského zákoníku, ale cestou aplikace téhož ustanovení per analogiam. V posuzované věci vzniklý atypický právní stav neměl zcela přiléhavé zákonné vyjádření. Nezbytné užití analogie legis diktovala nutnost subsumpce pod přijatelné zákonné ustanovení, kterým s ohledem na svůj účel nepochybně je. Problém doby užívání nebytových prostor nebylo žádoucí řešit v neprospěch privatizující obchodní společnosti tak, že by čas užívání těchto prostor nebyl – aniž by zde nabyvatel z privatizace mohl v rozhodné době projevit jakoukoli vůli – omezen. Novelizací pod č. došlo od 1. 1. 1992 pro oblast občanskoprávních vztahů k dovršení realizace ústavně zakotveného principu rovnoprávnosti všech vlastnických forem (srov. např. ); ten nahradil dřívější zákonnou preferenci tzv. socialistického vlastnictví a s ním spojených veřejných potřeb. Mělo-li se za těchto i souvisejících okolností (bezplatnost užívání nebytových prostor střediskem) dostat právnímu předchůdci žalobce náležité právní ochrany jeho vlastnictví k objektu, v němž jsou předmětné prostory, pak bylo přiměřeným výrazem takové ochrany časové omezení doby užívání nebytových prostor nevlastníkem, vyjádřené v období od 1. 1. 1992 nástupem právního režimu smlouvy o výpůjčce.

Využil-li později vlastník budovy svého práva podle o smlouvě o výpůjčce, ve spojení s obecným ustanovením téhož předpisu, a vyzval-li žalovaného ke skončení užívání nebytových prostor ve lhůtě vlastníkem jednostranně stanovené, učinil tak po právu a týž závěr platí i pro nynějšího žalobce jako zákonného sukcesora do oprávnění vlastníka – úpadce.

Závěr o správnosti napadeného rozhodnutí vedl dovolací soud k zamítnutí dovolání podle ; dovolací soud současně neshledal, že by řízení před oběma nižšími instancemi vykazovalo procesní vady, jež by mohly zapříčinit zmatečnost rozhodnutí, či jiné dovolatelem neuplatněné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný a vzniklo mu proto právo na náhradu nákladů řízení ( věta první, ). Dovolací soud však přiznal žalobci náklady řízení v rozsahu jen jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání), neboť úkon převzetí zastoupení advokátem, nově zmocněným pro dovolací řízení, nepovažoval za náklad potřebný k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu Odměna za úkon činila podle 3.800,- Kč, přičíst bylo nutno 75,- Kč režijního paušálu podle vyhl. č.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 27. listopadu 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu