Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Tdo 1346/2003

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný L. H. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. , uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil se spoluobviněným M. R. tím, že v době od srpna 1999 do listopadu 1999 po předchozí dohodě pod záminkou dodání osobních motorových vozidel uzavírali či prostřednictvím svých zaměstnanců nechali uzavírat za neexistující společnost B. C. se sídlem v P., F. 98, objednávky na vozidla s tím, že při podpisu objednávky skládali poškození finanční hotovost ve výši 20 000,- Kč nebo 15 000,- Kč za jedno vozidlo, přičemž vozidla měla být dodána nejpozději do 15. 12. 1999, ačkoli věděli, že vozidla nedodají, a získané peníze užili pro svoji potřebu. Výrok o vině dále obsahuje seznam 51 poškozených s uvedením částek, které obviněným předali nebo na základě objednávky měli předat.

Za to byl obviněný L. H. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Stejným trestným činem byl uznán vinným i spoluobviněný M. R. a byl mu také uložen trest. Současně bylo postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.

Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadli oba obvinění odvoláními, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. , podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí v části výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Opis uvedeného usnesení byl obviněnému L. H. doručen dne 19. 3. 2003, jeho obhájci dne 26. 2. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 25. 2. 2003.

Proti zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný L. H. prostřednictvím obhájce dne 23. 4. 2003 dovolání. V rámci jeho odůvodnění obviněný uvádí, že napadá rozhodnutí soudů obou stupňů, a to jak ve výroku o vině, tak i ve výroku o trestu. Domnívá se, že soudy dříve činné ve věci nesprávně hodnotily provedené důkazy, zejména pokud jde o způsob provedení trestného činu ve formě spolupachatelství, a tudíž následně pochybily, když ho uznaly vinným. Podle názoru obviněného k pochybení došlo i ve vztahu k výroku o trestu, protože nebylo přihlédnuto k jeho osobním poměrům a k účelu uloženého trestu.

Obviněný L. H. závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ve výroku o vině a o trestu a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného L. H. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že podle § 265f odst. 1 tr. řádu musí dovolání mimo jiné obsahovat odkaz na zákonné ustanovení § 265a odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se opírá. Tuto obligatorní náležitost posuzované dovolání neobsahuje. Současně má státní zástupce za to, že námitky obsažené v dovolání směřují proti hodnocení důkazů a přiměřenosti trestu, tedy se nekryjí s žádným ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Státní zástupce závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného L. H. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok o vině obviněného L. H. a o uloženém trestu, vyslovený rozsudkem soudu prvního stupně [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. S., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Praze dne 23. 4. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný žádný dovolací důvod neuvádí, a to ani formou odkazu na některé ze citovaných ustanovení a omezuje se toliko na popis konkrétních argumentů vztahujících se k posuzované věci. Zmíněnou obligatorní obsahovou náležitost tudíž podání obviněného L. H. nezahrnuje. Současně je však třeba konstatovat, že obviněný podal dovolání dne 23. 4. 2003, přičemž lhůta k podání dovolání, v jejímž rámci mohl podle § 265f odst. 2 tr. řádu měnit či poprvé vymezit dovolací důvod nebo důvody, mu podle § 265e odst. 1 tr. řádu uplynula dne 19. 5. 2003. V průběhu téměř jednoho měsíce mezi podáním dovoláním a uplynutím lhůty podle § 265e odst. 1 tr. řádu měl potom předseda senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 1 tr. řádu obviněného, resp. jeho obhájce, vyzvat k doplnění náležitostí obsahu dovolání ve lhůtě dvou týdnů, kterou jim měl zároveň stanovit s tím, že jinak bude dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. řádu. Z trestního spisu je však zřejmé, že naznačený postup dodržen nebyl.

Nejvyšší soud se proto dále zaměřil na posouzení námitek obviněného L. H., uvedených v dovolání, zejména s ohledem na to, zda vůbec mohou naplnit některý ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Podstatou první z námitek je tvrzení obviněného o pochybení soudů dříve činných ve věci při hodnocení důkazů a následně při zjištění, jakým způsobem byl posuzovaný skutek spáchán.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného L. H. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je uvedeno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se následně ztotožnil i soud odvolací. Tomuto popisu potom odpovídá právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Zmíněnou námitkou se proto Nejvyšší soud dále nezabýval, neboť je zřejmé, že nemůže naplnit žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.

V rámci svého dovolání obviněný L. H. současně uvedl, že soudy dříve činné ve věci podle jeho názoru pochybily při individualizaci trestu, protože nepřihlédly k jeho osobním poměrům a účelu trestu. Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že výrok o trestu může být napaden zejména prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, přičemž tvrzená nesprávnost v aplikaci hmotného práva může spočívat např. v pochybení při ukládání úhrnného trestu podle § 35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle § 36 tr. zák., společného trestu podle § 37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněný ani takové pochybení nevytýká. Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu potom sama o sobě není způsobilá naplnit zmíněný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z těchto alternativ u obviněného L. H. nejde a ve svém dovolání se ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují jeho výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle tr. řádu, neboť jím nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v až tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. rozh. tr.).

S popsaných závěrů vyplývá, že obviněným tvrzené konkrétní námitky by nemohly naplnit žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. řádu, neboť nejsou pod žádný z nich podřaditelné. Přitom ani doplnění obsahových náležitostí podání podle § 265f odst. 1 tr. řádu o některý z dovolacích důvodů a o požadovaný odkaz podle již zmíněného ustanovení by nemohlo založit úspěšnost posuzovaného dovolání, které by i po takovém doplnění muselo být odmítnuto podle téhož ustanovení, tedy podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu než jaký je uveden v § 265b tr. řádu.

Závěrem lze konstatovat, že posuzované dovolání obviněného L. H. nenaplnilo všechny obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku, jak jsou požadovány v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu, takže připadal v úvahu postup ve formě jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. řádu. Protože však před předložením dovolání a spisového materiálu Nejvyššímu soudu nebyly dodrženy všechny pokyny pro řízení u soudu prvního stupně, Nejvyšší soud posoudil námitky tvrzené obviněným v jeho podání a dospěl k tomu, že je nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Takový závěr by přitom nemohl být změněn ani případným doplněním dovolání o tvrzený dovolací důvod a o odkaz na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, protože důvody dovolání a rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno lze podle § 265f odst. 2 tr. řádu měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Dovolání bylo proto odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v § 265b tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y