Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 105/2021
Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro zaplacení 102 407,68 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 68 770 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 68 770 Kč od 24. 7. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 8 029,15 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 68 770 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 68 770 Kč od 24. 7. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbytku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 8 029,15 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 30. 10. 2020 domáhala proti žalované vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 102 407,68 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba smlouvu dvě smlouvy o zápůjčce. První smlouva číslo byla uzavřena dne datum a na základě ní původní věřitel poskytl žalované peněžní prostředky ve výši částka, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli celkem částku částka (jistinu, úrok ve výši 7147 Kč odpovídající sazbě ve výši 17,35 % ročně, částku ve výši 4250 Kč za zpracování a doručení a odměnu za flexibilní splácení ve výši 23 215 Kč), a to formou 18ti měsíčních splátek ve výši 4695 Kč. Žalovaná nehradila své smluvní závazky řádně a včas, zaplatila jen částka, naposledy zaplatila dne datum Poslední splátka byla sjednána na 10. 5. 2018, od 11. 5. 2018 je žalovaná v prodlení s celým dluhem. Žalovaná dále uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba další smlouvu o zápůjčce číslo to dne datum, na základě které původní věřitel poskytl žalované peněžní prostředky ve výši částka, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli celkem částku částka (jistinu, úrok ve výši 4717 Kč odpovídající sazbě ve výši 17,35 % ročně, částku ve výši 2975 Kč za zpracování a doručení a částku ve výši 15 322 Kč za flexibilní splácení), a to formou 18ti měsíčních splátek ve výši 3112 Kč. Žalovaná nehradila své smluvní závazky řádně a včas, zaplatila jen částka, naposledy zaplatila dne datum Poslední splátka byla sjednána na 12. 3. 2018, od 13. 3. 2018 je žalovaná v prodlení s celým dluhem. Dne 14. 6. 2018 původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení obou pohledávek, na základě které pohledávky za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne 14. 6. 2018. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila u první smlouvy 64 425,32 Kč, když tato částka se sestává z jistiny ve výši 45 290 Kč, dlužných poplatků ve výši 19 135,32 Kč, a příslušenství v podobě úroku z prodlení a úroku. V případě druhé smlouvy pak hodnota dlužné pohledávky činí 37 982,36 Kč, když tato částka se sestává z jistiny ve výši 26 461,84 Kč, dlužných poplatků ve výši 11 520,52 Kč, a příslušenství v podobě úroku z prodlení a úroku V žalobě požaduje žalobkyně přiznání těchto částek a dále úroky částečně kapitalizované, zákonné úroky z prodlení částečně kapitalizované. Žalovaná uvedenou částku žalobkyni i přes upomínku neuhradila.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala pasivní. Elektronický platební rozkaz, který byl zdejším soudem vydán, byl zrušen usnesením ze dne 8. 2. 2021, neboť se nepodařilo elektronický platební rozkaz doručit.
3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobce s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasil již v žalobě. Žalovaná se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřila, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu její konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, vycházel soud pouze z důkazů, které předložil žalobce.
4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba dvě smlouvy o zápůjčce. První smlouva číslo byla uzavřena dne datum a na jejím základě byla žalované poskytnuta částka částka. Žalovaná však převzala jen částka, zbytek ve výši částka byl použit na zaplacení dluhu ze smlouvy číslo. Dluh se zavázala zaplatit v 18ti měsíčních splátkách po 3112 Kč celkem částka, přičemž částka představuje dle smlouvy zápůjčku a 23 014 Kč je ve smlouvě označeno jako poplatek, který je dále rozčleněn na úrok ve výši 4717 Kč, administrativní poplatek ve výši 2975 Kč a poplatek za flexibilní režim splátek ve výši 15 322 Kč. První splátka byla splatná v den, kdy uplyne měsíc od uzavření smlouvy a další pak v měsíčních cyklech. Podle strany 2 smlouvy byl mezi stranami sjednán úrok ve výši 17,35 % ročně. Pohledávky za žalovanou byly původním věřitelem postoupeny žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 06. 2018 a přílohy k postupní smlouvě. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2018, kterým byla žalovaná vyzvána k vrácení dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Z podacího lístku se podává, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne 13. 7. 2018. Předžalobní upomínkou odeslanou dne 13. 3. 2020 byla žalovaná zástupcem žalobce vyzvána k zaplacení dlužné částky. Z tvrzení žalobce vyplynulo, že žalovaná zaplatila částku 9 520 Kč.
5. Druhá smlouva číslo byla uzavřena dne datum (tedy cca 2 měsíce po uzavření první smlouvy) a na jejím základě byla žalované poskytnuta částka částka, ze které navíc částka částka byla použita na zaplacení nedoplatku z předchozí smlouvy číslo jen částka částka byla poskytnuta v hotovosti žalované, která se zavázala ji zaplatit v 18ti měsíčních splátkách po 4708 Kč celkem částka, přičemž 50 anonymizováno představuje dle smlouvy zápůjčku a 34 612 Kč je ve smlouvě označeno jako poplatek, který je dále rozčleněn na úrok ve výši 7147 Kč, poplatek za zpracování a doručení ve výši 4250 Kč a poplatek za flexibilní splácení ve výši 23 215Kč. První splátka byla splatná v den, kdy uplyne měsíc od data uzavření smlouvy a další pak v měsíčních cyklech. Podle strany 2 smlouvy byl mezi stranami sjednán úrok ve výši 17,35 % ročně. Pohledávky za žalovanou byly původním věřitelem postoupeny žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 06. 2018 a přílohy k postupní smlouvě. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2019, kterým byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Z podacího lístku se podává, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne 13. 7. 2018. Předžalobní upomínkou odeslanou dne 13. 3. 2020 byl žalovaný zástupcem žalobce vyzvána k zaplacení dlužné částky. Z tvrzení žalobce vyplynulo, že žalovaná zaplatila částku 4710 Kč.
6. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a společností právnická osoba nevznikl uzavřením shora uvedených smluv o zápůjčce závazek v podobě úročné zápůjčky podle ust. § 2390 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, dle kterého platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce; a dle § 2392 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což soud dovozuje ze zřejmého obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy.
7. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazků vzniklých ze smluv o zápůjčkách, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků, které měla žalovaná z půjčených peněz předchůdci žalobci zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o zápůjčce číslo ve výši částka, kterou měla žalovaná vedle jistiny ve výši částka zaplatit navíc, byť je ve smlouvě rozčleněna na různé poplatky a úrok, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 2392 odst. 1 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobce je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako souhrnný poplatek by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o zápůjčce rozděleny na tři části: na úroky, poplatek za administrativní činnosti a poplatky za hotovostní inkaso. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tohoto poplatku tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobcem (resp. jejím právním předchůdcem) poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění poplatků je ryze formální a že celá částka souhrnného poplatku nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatků a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 69,74 %, je tedy ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2016 a 2017 nepřesahovala 10 % ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku zápůjčky.
8. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o zápůjčce, neboť v případě zápůjčky, na rozdíl od úvěru, jehož pojmovým znakem je ujednání o úrocích, lze zápůjčku sjednat jako bezúročnou. V daném případě dospěl soud k závěru o neoddělitelnosti ujednání od ostatního obsahu smlouvy. Soud přitom dospěl k závěru, že v daném případě nelze ujednání o platbách nad rámec poskytnutých jistin oddělit od ostatního obsahu smluv. Předchůdce žalobce by bez jakýchkoli pochybností zmíněné zápůjčky bez takového ujednání jako právnická osoba podnikající v oboru poskytování spotřebitelských úvěru neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoli negociaci ze strany žalované, která měla pouze možnost zápůjčky za stanovených parametrů přijmout nebo odmítnout (smlouva typu„ take it or leave it“). Je-li pak nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání. Pouze pro přehlednost soud poukazuje na to, že tyto závěry jsou aprobovány i Krajským soudem v Plzni, např. v jeho rozsudku ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 25 Co 183/2017.
9. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobci z titulu smlouvy o zápůjčce číslo vrátit zapůjčenou jistinu ve výši částka. Soud současně zohlednil žalobcem tvrzenou platbu ve výši částka. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce jako celku představovalo všechno plnění předchůdce žalobce žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaná se bezdůvodně obohatila o částku 23 480 Kč představující rozdíl poskytnuté částky částka a vráceného plnění ve výši částka.
10. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil jí soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že poprvé byl žalovaný vyzván žalobcem k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2018, kterým byl vyzván k vrácení dlužné částky do 10 dnů od doručení oznámení. Z přiloženého podacího lístku bylo zjištěno, že oznámení bylo podáno k poštovní přepravě dne 13. 7. 2018. Podle § 573 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se oznámení dostalo do sféry žalovaného dnem 14. 7. 2018 a do 10. dne od tohoto data měl žalovaný žalobci vrátit peněžní prostředky, tedy do 24. 7. 2018. Jelikož tak žalovaná neučinila, dostala se od 29. 7. 2019 do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Obrátil-li se žalobce na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení, neučinil tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění a soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
11. Pokud se týká druhé smlouvy číslo která byla uzavřena cca 2 měsíce po uzavření shora uvedené smlouvy, pak soud dospěl stejnou úvahou, jakou uvádí shora ke stejnému závěru, tedy že i tato smlouva je neplatná, když ujednání o celkových poplatcích ve výši 34 612 Kč odpovídá s ohledem na zapůjčenou částku částka úrokové sazbě 69,22 %, což je výše taktéž přesahující shora uvedené judikatuře. Soud tedy veden stejnou právní úvahou dospěl k závěru, že se žalovaná na úkor předchůdce žalobkyně a nyní tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila o částku rozdílu poskytnutého plnění částka a uhrazené částky částka, tedy 45 290 Kč.
12. Soud tedy žalobě vyhověl do částky 68 770 Kč představující součet obou bezdůvodných obohacení.
13. Soud současně upozorňuje na povinnost poskytovatele zápůjček prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku Podle § 9 odstavec 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, která s největší pravděpodobností nemohla při poskytování zápůjčky u žalovaného splněna, když s ním byly uzavřeny v tak krátkém časovém odstupu dvě smlouvy (dne datum a datum, kdy navíc z obou smluv je patrné, že částečně plnění byla použita na dluhy z předchozích dvou smluv číslo jako refinancování předchozího závazku) a současně druhá smlouva byla uzavřena v době, kdy ještě první zápůjčka nebyla vrácena. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. S ohledem na zjištěné skutečnosti soud dochází k závěru, že postup předchůdce žalobkyně nejednal v souladu s těmito závěry, což vede taktéž k důsledku spočívajícím v neplatnosti smluv dle § 588 o.z.
14. O lhůtě pro zaplacení soud rozhodoval dle § 160 o.s.ř..
15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8 029,15 Kč, přičemž tato částka představuje 34,3 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 67,15 % a úspěchu žalované v rozsahu 32,85 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 097 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 102 407,68 Kč sestávající z částky 5 220 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 15 960 Kč ve výši 3 351,60 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.