Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
12 C 40/2021-30
Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem JUDr. Radomírem Kubelkou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro 36.114,07 Kč / úvěr
takto:
I. Žaloba, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 36.114,07 Kč s 8,25% úrokem z prodlení od 6. 7. 2020 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech na doplatku soudního poplatku částku 361 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet soudu číslo variabilní symbol.
Odůvodnění:
I. Žaloba, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 36.114,07 Kč s 8,25% úrokem z prodlení od 6. 7. 2020 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech na doplatku soudního poplatku částku 361 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet soudu [číslo] [variabilní symbol].
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 36.114,07 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 05.08.2019 Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně (právnická osoba, anonymizováno 8 slov číslo, země) poskytnul žalovanému revolvingový úvěr s limitem ve výši 80.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 10,5 % měsíčně. Žalovaný čerpal částku 37.614,07 Kč, kterou v rozporu se smlouvou nevrátila. Žalobkyně zkoumala úvěryschopnost tak, aby žalovanému zůstaly prostředky pro úhradu splátek (rezerva 10 % rozdílu mezi příjmy a výdaji, mimo splátku). Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27.01.2020 na žalobkyni. Žalobkyně v žalobě požadovala úhradu jistiny pro případ, že by soud posoudil úvěrovou smlouvu jako neplatnou.
2. Žalovaný k žalobě uvedl, že si je vědom toho, že nesplnil svůj závazek vůči žalobkyni v plném rozsahu, pracoval u irské firmy jako řidič, přičemž před začátkem pandemie covid 19 onemocněl chřipkou, ze které se léčil delší dobu a následně od svého zaměstnavatele neobdržel nemocenské dávky zhruba za 4 měsíce. Připustil, že z omezených finančních prostředků uhrazoval především náklady spojené s chodem domácnosti, tedy uhrazoval náklady na své živobytí a neměl již prostředky a úhrady žalovaného dluhu.
3. Žalobkyně na základě poučení soudu uvedla jen, že úvěruschopnost byla posouzena pouze nahlédnutím do databází, které umožňují posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (insolvenční rejstřík a Centrální evidence exekucí). Žalobkyně přes poučení soudu netvrdila, jakým způsobem byla vypočtena požadovaná částka (byl předložen pouze poslední výpis z účtu revolvingového úvěru, ze kterého nevyplývalo ani čerpání úvěru; žalobkyně netvrdila ani to, jaké částkou žalovaná čerpala (popř. jakou poslední částku žalovaná čerpala).
4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 05.08.2019 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem do výše 80.000 Kč. Žalovaný měl podle smlouvy čerpanou částku vrátit ve formě měsíčních splátek po 11 % z nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru (10,5 % měsíčně, tj. 126 % p.a.). Účastníci ve smlouvě ujednali též náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s prodlením ve výši 250 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, se kterou je žalovaná v prodlení. Věřitel byl oprávněn prohlásit úvěr za splatný okamžitě ke dni doručení oznámení, pokud došlo k podstatnému zhoršení finanční nebo majetkové situace žalovaného (oproti stavu v době uzavření smlouvy) a pokud se žalovaný dostane do prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší 2 měsíců nebo více než dvou splátek. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně informoval žalovanou před uzavřením smlouvy o podmínkách úvěru, včetně RPSN 231,39 %.
5. Z platební informace právního předchůdce žalobkyně o předmětném úvěru soud zjistil, že evidován byl počáteční zůstatek po poslední platbě ve výši 26.791,54 Kč k 11.03.2020, dále byly evidovány částky 250 Kč jako náhrada účelně vynaložených nákladů k 12.04.2020 a 250 Kč k 13.05.2020, částka 10.072,53 Kč na úrocích za období čerpání k 05.07.2020, Z uvedené informace (výpisu z úvěrového účtu) nebylo zřejmé, jakou částku žalovaný čerpal a kdy, tj. čemu konkrétně odpovídá počáteční částka 26.791,54 Kč 11.03.2020. Z potvrzení o provedených platbách právním předchůdcem žalobkyně soud zjistil, že ten zaslal žalované na účet č. bankovní účet v 4 dílčích platbách v období od 05.08.2019 do 24.02.2020 částku 28.400 Kč. Z uvedených informací však nevyplýval rozsah čerpání a způsob výpočtu požadované částky.
6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27.01.2020 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni.
7. Předžalobní upomínkou ze dne 13.01.2021 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.
8. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.
9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/20212 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.
11. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
12. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
13. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.
14. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně (právnická osoba, anonymizováno 8 slov číslo, Malta) poskytl žalovanému revolvingový úvěr do výše 80.000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně úroku ve výši 10,5 % měsíčně. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, a po posledním čerpání právnímu předchůdci žalobkyně ničeho neuhradil. Pohledávka, která jev předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni platně postoupena shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.
15. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny, pokud však lze výši jistiny (skutečně poskytnuté a nevrácené částky) z tvrzení žalobkyně dovodit, popř. pokud tato tvrzení neodporují předloženým listinám; z předloženého výpisu je zřejmé, že požadovanou částku žalovaná nečerpala (představuje součet čerpané částky, úroků, poplatků atp.). Ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) Národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).
16. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/ ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13/ s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).
17. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.
18. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná podle § 580 odst. 1, § 588 občanského zákoníku pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 231,39 %, úrok za čerpání převyšuje 100 % ročně, prodlení je sankcionováno kombinací poplatků a smluvní pokuty, přičemž jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku. S možností posouzení smlouvy jako neplatné koneckonců počítala žalobkyně již v samotné žalobě a pro takový případ požádala o přiznání částek z titulu bezdůvodného obohacení.
19. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 11.02.2021, č. j. 12 C 42/2021-9, k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získal právní předchůdce žalobkyně informace o schopnosti žalované splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně v podání ze dne 25.05.2021 uvedla, že právní předchůdce žalobkyně posoudil úvěruschopnost žalované nahlédnutím do databází, které umožňují posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, tj. do insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí. Vzhledem k tomu, že se právní předchůdce žalobkyně spokojil pouze s nahlédnutím do uvedených databází, aniž by si vyžádal např. měsíční výpisy z účtu žalované, z nichž by bylo zřejmé, zda a s jakým„ cashflow“ hospodařila v době před schválením úvěru, nemohl mít proto právní předchůdce žalobkyně vůbec obraz toho, zda žalovaný měl reálně na splácení úvěru dostatek finančních prostředků. Z tohoto důvodu taktéž soud pokládá smlouvu za neplatnou, neboť právní předchůdce žalobkyně nepostupoval v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.
20. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Protože z tvrzení žalobkyně, ani po poučení soudu, nevyplývalo, jakou částku žalovaný skutečně čerpal, a jaké úhrady na dluh provedl, nebylo zřejmé, jaká částka, získaná žalovaným, má být soudem vypořádána (vrácena žalobkyni). Je zřejmé, že po posledním čerpání žalovaný již nic žalobkyni neuhradil, ale není zřejmé, jaká částka to byla. Jelikož tvrzení žalobkyně vypořádání (případného) bezdůvodného obohacení žalovaného neumožňovala, soud žalobu v celém rozsahu zamítl jako nedůvodnou.
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.
22. O povinnosti žalobkyně doplatit státu soudní poplatek bylo rozhodnuto podle ust. § 2, 5, 6, 7 zák. č. 549/1991 Sb. ve spojení s položkou č. 2 bod 2 sazebníku soudních poplatků.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se stát domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.