Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Odo 542/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně B. l. – o. d., R. a.s., zastoupené, advokátem, proti žalované I., i. a r. o. P., zastoupené, advokátkou, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2002, č.j. -310, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2002, č.j. -293, ve výroku I. ve věci samé ve znění, že se zamítá žaloba se žádostí, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví k domu čp. 3400 - objektu občanské vybavenosti postavenému na parcele p. č. 4400/108, k objektu technické vybavenosti na parcele p. č. 4400/107, k objektu technické vybavenosti na parcele p. č. 4400/111, k pozemkům p. č. 4400/108, p. č. 4400/107, p. č. 4400/111, p. č. 4400/106, p. č. 4400/109, p. č. 4400/112 a p. č. 4400/117, vše v kat. území M., obec P., jak jsou zapsány na LV č. 2408 pro uvedené kat. území a obec u Katastrálního úřadu P. – m. (první výrok). Dále odvolací soud ve výroku II. o nákladech řízení uvedený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok) a zamítl návrh žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání (třetí výrok).

V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal, a to i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, když soud prvního stupně z provedených důkazů vyvodil správné skutkové závěry a odvolací soud se ztotožnil také s jeho právním posouzením věci.

Soud prvního stupně žalobní požadavek žalobkyně neshledal důvodným, když dospěl k závěru, že žalobkyně ve věci není aktivně legitimována, když na ni nepřešlo právo z hospodářské smlouvy č. 167/86 o způsobu a podmínkách převzetí a budoucího užívání objektu (dále též jen „hospodářská smlouva“), a k závěru, že žalovaná není vlastníkem nemovitostí, jejichž bezplatného převodu se žalobkyně domáhá, a k 1. lednu 1993 pozbyla též svého práva hospodaření k těmto nemovitostem (nedostatek pasivní legitimace žalované). Při hodnocení hospodářské smlouvy dále uzavřel, že z této nelze dovodit žalobkyní tvrzené právo na „bezúplatný převod“.

Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že v dané věci se žalobkyně domáhá, aby žalované byla uložena povinnost [srov. a – dále též jen „“] uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví k nemovitostem. Zdůraznil, že takovou povinnost by bylo možno žalované uložit pouze v případě, kdyby vyplývala buď z konkrétního právního předpisu nebo ze smlouvy uzavřené účastníky (jejich právními předchůdci). Ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, podle kterého zmíněná povinnost právním předpisem podložena není a nelze ji dovodit ani z hospodářské smlouvy. V této souvislosti dále poukázal na ustanovení až , hospodářského zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření hospodářské smlouvy, s tím, že převod vlastnictví národního majetku mimo tzv. obvyklé hospodaření na „nestátní“ subjekty se prováděl úplatně, pokud zvláštní předpisy nestanovily jinak. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jakožto správný potvrdil.

S odkazem na „body 15. a 17. přechodných ustanovení“ zamítl návrh žalobkyně na připuštění dovolání, když „jak odvolání, tak dovolání“ se řídí právní úpravou ve znění účinném od 1. ledna 2001 a posouzení přípustnosti dovolání „záleží“ ve smyslu ustanovení na závěru soudu dovolacího.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, odkazujíc, pokud jde o jeho přípustnost, na ustanovení , a uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení , jehož prostřednictvím zpochybnila správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Namítá, že právo na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví od počátku opírá o hospodářskou smlouvu, když je právní nástupkyní osoby z této smlouvy oprávněné. S odkazem na provedené dokazování dovolatelka zdůrazňuje, že je právní nástupkyní O. d. B. l., státního podniku, cestou jeho privatizace, a v souvislosti s tím na ni přešla i veškerá oprávnění a závazky, včetně práv a závazků z výše zmiňované smlouvy.

Pokud soudy obou stupňů dospěly k jinému právnímu závěru, tj., že ze smlouvy nelze dovodit dohodu o uzavření „bezúplatné smlouvy“, tento neshledává správným. Za neudržitelný považuje rovněž závěr soudu o nedostatku pasivní legitimace žalované, když - podle jejího názoru - povinnost žalované (a oprávnění žalobkyně) nebyla dotčena, když není možné, aby zákon do soukromoprávních vztahů „takovýmto“ způsobem zasahoval.

Jelikož výše uvedené právní otázky soud řešil způsobem, kterým neochránil soukromou investici, čímž porušil i ústavní právo na vlastnictví, a jelikož jde o otázky natolik právně významné, že jsou důvodem pro připuštění dovolání, požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhuje (pro případ, že dovolání bude shledáno přípustným), aby je dovolací soud zamítl.

Podle bodu 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř, neboť rozsudkem odvolacího soudu potvrzeným rozhodnutím soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto jinak, než v předchozích rozhodnutích (srov. rozhodnutí Státní arbitráže pro hlavní město Prahu č. 22360/91/10 ze dne 26. listopadu 1991 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12. května 1995, č.j. -136).

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení , jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Dovolací námitky zpochybňující závěry o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně a pasivní věcné legitimace žalované jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání bez právního významu. Odvolací soud totiž, uzavíraje, že povinnost žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví k nemovitostem z právního předpisu ani z hospodářské smlouvy nevyplývá, na těchto závěrech své rozhodnutí nezaložil.

Další výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatelka polemizuje s odvolacím soudem, pokud jde o existenci závazku žalované (rozuměj závazku plynoucího z hospodářské smlouvy č. 167/86) k bezúplatnému převodu vlastnictví k nemovitostem, dovolací soud nepovažuje za výhrady k právnímu posouzení věci, když směřují proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, podle kterých z této hospodářské smlouvy povinnost žalované uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví sporného majetku neplyne.

Jelikož dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost právních závěrů, které odvolací soud neučinil, respektive na nichž jeho právní posouzení věci nespočívá, a současně zpochybňuje jeho závěry skutkové [dovolací důvod podle ustanovení v dovolání, jehož přípustnost je poměřována ustanovením , uplatnit nelze], neshledává Nejvyšší soud dovolání žalobkyně přípustným ani podle ustanovení

Proto dovolání jako nepřípustné podle ustanovení a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozsudkem odvolacího soudu byl totiž rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc mu v tomto rozsahu byla vrácena k dalšímu řízení, a soud prvního stupně doposud o nákladech řízení nově nerozhodl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. listopadu 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu