Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 155/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Citovaným usnesením byl v ustanoveních , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění , a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních , odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1991, porušen zákon v neprospěch obviněného J. Š.

Toto usnesení se v celém rozsahu zrušuje spolu se všemi na něj obsahově navazujícími rozhodnutími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Ve výroku citovaným usnesením býv. Vojenský obvodový soud Brno rozhodl o návrhu obviněného J. Š. na soudní rehabilitaci tak, že rozsudek Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 ze dne 25. 11. 1955, sp. zn. , se podle zrušuje ve výroku o trestu a že podle téhož zákona se zrušují zároveň všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dnem 16. května 1991, když jak obviněný, tak tehdejší vojenský obvodový prokurátor, se práva stížnosti vzdali. V následném novém hlavním líčení dne 20. června 1991 pak tento soud rozsudkem čj. 1 Rtv 28/91-17 rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 ze dne 25. 11. 1955, sp. zn. , se obžalovaný odsuzuje podle zák. č. 86/50 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon se mu podle , 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odkládá na zkušební dobu jednoho roku. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 9. 7. 1991. Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 15. července 1991, čj. 1 Rtv 28/91, bylo posléze ještě rozhodnuto, že podle čl. I odst. 4 amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 12. 1957 se J. Š. promíjí uložený trest odnětí svobody s tím, že se dnem tohoto rozhodnutí na něj hledí, jako by nebyl odsouzen.

Proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. května 1991, čj. 1 Rtv 28/91-9, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. Š. stížnost pro porušení zákona. V ní vojenskému obvodovému soudu vytýká, že při projednávání žádosti obviněného o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle , jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení a také z navazujícího rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Brno je zřejmé, že důvodem odmítnutí nastoupit vojenské cvičení bylo náboženské přesvědčení obviněného J. Š., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu, nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby považovat za určující. V té souvislosti se ministr spravedlnosti odvolal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. . Na základě toho navrhl, aby Nejvyšší soud podle tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 28/91, byl v neprospěch obviněného J. Š. porušen zákon v ustanovení , odst. 2 , o soudní rehabilitaci a v ustanovení tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení trestního zákona č. 80/50 Sb. Aby podle tr. ř. toto usnesení zrušil a současně zrušil také všechna rozhodnutí na uvedené usnesení navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pobyla podkladu a dále postupoval podle tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Podle , o soudní rehabilitaci, ve znění (dále též jen „rehabilitační zákon“) účelem tohoto zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručenéu a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručenýchu a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v , spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle Býv. Vojenský obvodový soud Brno, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného J. Š. prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí vojenský obvodový soud se výrokem o vině, obsaženým v rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 ze dne 25. 11. 1955, sp. zn. , blíže nezabýval, protože jej považoval za správný a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Vyplývá to z následujících vět odůvodnění: „V projednávané trestní věci J. Š. je nutno konstatovat, že soud provedl hlavní líčení, u kterého provedl v potřebném rozsahu dokazování v souladu s procesními ustanoveními. Vojenskému soudu proto nelze nic vytknout z hlediska správného skutkového zjištění a ani z hlediska právního posouzení spáchaného skutku, pokud byl J. Š. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle Sám obžalovaný se ke svému jednání plně doznal a potvrdil správnost zjištěného skutkového děje. Soud proto nepochybil, když ho uznal vinným výše uvedeným trestným činem“. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí dále vyplývá, že býv. Vojenský obvodový soud Brno vycházel ze zjištění rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 ze dne 25. 11. 1955, sp. zn. (který dlouhodobě nebude k dispozici pro zmražení příslušné archiválie po zatopení Vojenského archivu P. v srpnu 2002), že J. Š. „dne 4. 9. 1955 nenastoupil vojenské cvičení u OVS V. K. a neučinil tak ani do 24 hodin po lhůtě stanovené v povolávacím rozkaze, přičemž se odvolával na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův“.

Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. března 2003, sp. zn. a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. , v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejšíu 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. deklarovala v svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především d, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu Brno, pokud nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle , a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění , a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních , odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného J. Š. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 20. června 1991, čj. 1 Rtv 28/91-17 a usnesení téhož soudu ze dne 15. července 1991, čj. 1 Rtv 28/91-27.

Návrhu obhájce, aby Nejvyšší soud ve věci sám dokonce meritorně rozhodl, tj. aby zrušil rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 ze dne 25. 11. 1955 sp. zn. i ve výroku o vině a obviněného zprostil obžaloby, nebylo možno vyhovět. Podle § 271 odst. 1 tr. ř. může tak Nejvyšší soud postupovat jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou, když jako další překážka takového postupu spočívala v tom, že neměl k dispozici nejen vlastní, původní trestní spis, ale ani alespoň věrohodnou kopii zmíněného rozsudku. Za této situace proto nezbylo než Městskému soudu v Brně, jako soudu nyní podle příslušnému, přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená ve veřejném zasedání znovu rozhodnout o návrhu obviněného J. Š. na zahájení rehabilitačního řízení podle , přičemž rozhodující soud bude vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).

V Brně dne 12. listopadu 2003

Předseda senátu:

JUDr. Juraj M a l i k