Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2349/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců A) L. L., a B) M. L., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) Z. P., 2) V. P., oběma zastoupeným advokátem, a 3) J. K., zastoupené advokátem, o zpřístupnění bytu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2001, č. j. -164, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 5. 2001, č. j. -118, uložil všem žalovaným povinnost „zpřístupnit žalobcům byt ve II. poschodí domu č. p. 9 v K., sestávající se ze dvou pokojů, předsíně a příslušenství (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a umožnit jim bydlení spolu se všemi příslušníky jejich domácnosti v něm“; dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že dohoda o výměně bytu ze dne 26. 3. 1999 (dále „dohoda o výměně bytu“ nebo „dohoda“), na základě které měli žalobci, společní nájemci předmětného bytu, vyměnit tento byt za byt v K., A. K. 1000, jehož nájemkyní byla třetí žalovaná (dále „vyměňovaný byt“), je neplatná, neboť žalobci ji podepsali proti své vůli, přičemž druhá žalobkyně svůj podpis pouze napodobila, neboť neumí číst a psát, a k dohodě nebyl dán souhlas pronajímatele vyměňovaného bytu (města K.). Dovodil, že žalobci se právem domáhají zpřístupnění předmětného bytu, z něhož byli po uzavření dohody vystěhováni, a to jak vůči prvnímu žalovanému a druhé žalované jako pronajímatelům, tak i vůči třetí žalované, která s pronajímateli uzavřela ohledně tohoto bytu neplatnou nájemní smlouvu. Neshledal přitom opodstatněnou námitku žalovaných 1) a 2), že žalobcům nevzniklo k předmětnému bytu právo nájmu s odůvodněním, že v dané věci se žalobci domáhají zpřístupnění předmětného bytu, nikoliv určení právního důvodu bydlení.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2001, č. j. -164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování spisem Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. , a spisem Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování K., č. ČVS: OVV 726/98. Z prvého z nich vzal za zjištěno, že dne 3. 2. 1992 došla na označený soud žaloba žalobkyně E. Z. proti žalovanému Okresnímu bytovému podniku st. p. v likvidaci K. na vydání věci, přičemž výzva žalobkyně k vydání věci - domu, ve kterém se nachází předmětný byt (dále „předmětný dům“), byla žalovanému doručena 12. 10. 1990, že žaloba byla soudem vypravena k doručení žalovanému dne 21. 2. 1992, že dne 24. 6. 1996 byla mezi účastníky uzavřena mimosoudní dohoda o vydání předmětného domu a řízení bylo následně zastaveno pro zpětvzetí žaloby, a že jmenovaná poté kupní smlouvou ze dne 18. 12. 1997 převedla vlastnické právo k předmětnému domu na prvního žalovaného a druhou žalovanou. Z obsahu druhého spisu vzal odvolací soud za zjištěno, že rozhodnutím Okresního úřadu v K. ze dne 2. 12. 1991 byl „zrušen Okresní bytový podnik, st. p. K. likvidací s novým názvem Okresní státní podnik st. p. v likvidaci“, že dne 4. 2. 1992 byla uzavřena dohoda o výměně bytů mezi M. H., B. F. a prvním žalobcem, na základě které se první žalobce měl přestěhovat z bytu v K., do předmětného bytu, užívaného dosud B. F., že k této dohodě byl dán souhlas pronajímatelů dne 16. 1. 1992 a dne 3. 2. 1992, a že na základě této dohody byla dne 5. 2. 1992 uzavřena mezi prvním žalobcem a „Městským úřadem v K. správou domu Okresním bytovým podnikem st. p. K. v likvidaci“ smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou. Odvolací soud dospěl k závěru, že „nájemní smlouva ze dne 5. 2. 1992 je platným právním úkonem, když Okresním úřadem v K. byl zřízen Okresní bytový podnik st. p. K. v likvidaci, který jako správce městských bytů byl oprávněn uzavřít nájemní smlouvu se žalobcem“; rovněž tak dospěl k závěru o platnosti dohody o trojsměnné výměně bytů této nájemní smlouvě předcházející. Neshledal opodstatněnou námitku žalovaných, že povinná osoba nejednala v době uzavření nájemní smlouvy s péčí řádného hospodáře, když dovodil, že tehdy nemohla vědět o uplatnění nároku na vydání věci (žaloba byla soudem vypravena k doručení až 21. 2. 1992). Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, „protože následné výměny bytů jsou neplatnými právními úkony, … a neplatným právním úkonem je i nájemní smlouva uzavřená žalovanými Ing. P. a V. P. se žalovanou J. K. dne 29. 3. 1999, když k tomu došlo bez souhlasu žalobců jako nájemníků bytu…“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali první žalovaný a druhá žalovaná dovolání, předané k poštovní přepravě dne 12. 2. 2002, které doplnili podáním, předaným k poštovní přepravě dne 14. 2. 2002. Uvádějí, že „režim dovolání podléhá ustanovení , 2 dle části dvanácté, hlavy I. zák. č. 30/200 Sb.“; jeho přípustnost dovozují z ustanovení , a uplatněné dovolací důvody podřazují ustanovení , c) a d) Dále uvádějí, že „upozorňují na skrytou diformitu rozsudku odvolacího soudu“, který sice podle potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ovšem plně se s jeho právním názorem neztotožnil. Namítají, že soudy obou stupňů „nevěnovaly pozornost tomu, že zpochybňovali existenci nájemní smlouvy manželů L. na byt v K.“, který směnili za předmětný byt, a domáhají se „provedení důkazu o tom, zda manželé L. měli právo byt v ulici J. vyměňovat“. Rovněž tak se domáhají výslechu svědků B. F. a M. H. k okolnostem, za nichž byla uzavřena a realizována dohoda o trojsměnné výměně bytů, jejímž účastníkem byl i první žalobce. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že nájemní smlouva ze dne 5. 2. 1992 je platná, neboť Okresní bytový podnik s. p. v likvidaci K., zřízený Okresním úřadem v K., byl oprávněn k jejímu uzavření, a namítají neplatnost této smlouvy s odůvodněním, že subjektem, který ji uzavřel, byl Městský úřad K., který nemá právní subjektivitu, a že právo hospodaření k předmětnému domu příslušelo v té době České republice – Okresnímu úřadu K. Odvolacímu soudu dále vytýkají nesprávnost jeho argumentace, jíž odůvodnil svůj závěr, že povinná osoba jednala při uzavírání této smlouvy s péčí řádného hospodáře, a poukazují na to, že z ustanovení vyplývá, že se na povinnou osobu vztahovalo již od účinnosti uvedeného zákona. Dále namítají, že odvolání, podaná proti rozsudku soudu prvního stupně, nebyla řádně doručena všem účastníkům řízení, a že odvolací soud neprojednal odvolání třetí žalované. Na závěr uvádějí, že se v průběhu jednání před odvolacím soudem domáhali připuštění dovolání pro řešení otázky, „zda obec může po 1. 1. 1991 vystupovat v postavení pronajímatele bytu v domě, když předmět nájmu zůstal ve vlastnictví České republiky, správě Okresního úřadu dle “. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání též třetí žalovaná, která jeho přípustnost opřela o ustanovení „ a c) “, a v něm uplatnila dovolací důvody podle „ a b) a odst. 3 “. Dovozuje, že rozsudkem odvolacího soudu „bylo fakticky změněno rozhodnutí soudu prvního stupně“, neboť se opírá o jiné argumenty, než rozhodnutí soudu prvního stupně; rovněž tak dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť „řeší dané právní otázky v rozporu s hmotným právem“. Poukazuje na ustanovení , z něhož vyplývá, že předmětný dům nepřešel do vlastnictví obce, na to, že právo hospodaření k němu příslušelo Okresnímu úřadu v K., resp. Okresnímu bytovému podniku K. s. p. v likvidaci“, který byl vázán ustanovením , jakož i na to, že Městský úřad v K. nebyl oprávněn dne 5. 2. 1992 uzavřít nájemní smlouvu se žalobcem, když předmětný dům nebyl ve vlastnictví obce a nositelem majetkových práv nebyl městský úřad, ale město Kolín. Dovozuje, že je-li tato nájemní smlouva neplatná, nemohou se žalobci domáhat zpřístupnění předmětného bytu. Vadu řízení ( ) spatřuje dovolatelka v tom, že jí nebylo doručeno odvolání žalovaných 1) a 2), a v tom, že její odvolání nebylo řádně projednáno, neboť odvolací soud se nezabýval jejími odvolacími námitkami. Naplnění dovolacího důvodu podle pak dovozuje z toho, že skutková zjištění o jejím bydlišti, o existenci souhlasu všech pronajímatelů k dohodě o trojsměnné výměně bytů ze dne 4. 2. 1992, o bydlišti prvního žalobce, a o tom, že Okresní bytový podnik K. s. p. v likvidaci byl správcem bytů v majetku města, nemají oporu v provedeném dokazování. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovoláním nebyla podána.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) řešil nejprve otázku, zda o dovoláních má rozhodnout podle , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. l. 2001 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (jak se domnívají první žalovaný a druhá žalovaná), nebo podle , ve znění po uvedené novele (jak míní třetí žalovaná). Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 9. května 2001, tedy po účinnosti uvedené novely. Za tohoto stavu nebyly dány předpoklady pro to, aby odvolací soud ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 15. projednal odvolání proti rozsudku prvního stupně podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ve znění účinném do 31. 12. 2000); nejsou tudíž dány ani předpoklady pro to, aby dovolací soud v dovolacím řízení postupoval podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté uvedeného zákona (jak mylně dovozují první žalovaný a druhá žalovaná). Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných projednal a rozhodl o nich podle zákona , , ve znění po novele provedené (dále též jen „“).

Dovolání žalovaných byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( ). Nejvyšší soud se poté zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, a to nejprve pokud jde o dovolání prvního žalovaného a druhé žalované.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné ( ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v , b) a c)

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně. Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím je rozhodující, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 52). Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.

V projednávané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobní požadavek na zpřístupnění předmětného bytu je důvodný; nejde tedy o případ, kdy by byla práva a povinnosti účastníků stanovena rozdílně. Dovolání proto nemůže být podle přípustné.

Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení , neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Se zřetelem k uvedenému dovolací soud shledává dovolání prvního žalovaného a druhé žalované podle přípustným pro řešení otázky, zda pro posouzení platnosti smlouvy o nájmu bytu z hlediska ustanovení , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále „“), je rozhodná vědomost povinné osoby o tom, že oprávněná osoba uplatnila nárok na vydání věci či nikoliv.

Podle povinná osoba je povinna s odňatými věcmi a s movitými věcmi uvedenými v 13 odst. 2 až do jejich vydání oprávněným osobám nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání, s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu.

Ze znění citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že zde stanovená povinnost, resp. omezení zavazují povinnou osobu ode dne účinnosti tohoto zákona, tj. ode dne 1. listopadu 1990. Takto je také uvedené ustanovení vykládáno v soudní praxi (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992, pod pořadovým číslem 43, dále např. usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. , uveřejněné v časopise Bulletin advokacie č. 3/1997, str. 43, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. ).

Dospěl-li tedy v projednávané věci odvolací soud k závěru, že povinná osoba (Okresní bytový podnik, st. p. v likvidaci K.) při uzavírání nájemní smlouvy ze dne 5. 2. 1992 „jednala s péčí řádného hospodáře“, neboť “nemohla vědět o uplatnění nároku na vydání věci oprávněnou osobou“ (rozuměno E. Z.), nelze jeho právní posouzení věci pokládat za správné; dovolání prvního žalovaného a druhé žalované lze tedy shledat podle přípustným, a současně i důvodným. To platí i ohledně dovolání třetí žalované, která taktéž brojí proti uvedenému právnímu názoru odvolacího soudu.

Neobstojí-li právní posouzení platnosti nájemní smlouvy ze dne 5. 2. 1992 odvolacím soudem již z tohoto důvodu, bylo by předčasné zabývat se dalšími dovolacími námitkami, směřujícími proti závěrům odvolacího soudu o platnosti uvedené smlouvy z hlediska toho, zda byla uzavřena subjektem k tomu oprávněným (povinnou osobou), a zda jí předcházela platná dohoda o výměně bytu tak, jak to vyžaduje ustanovení

Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud podle části věty za středníkem zrušil. Protože důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, lze vztáhnout i na rozhodnutí soudu prvního stupně (jehož právní posouzení je neúplné a tudíž i nesprávné, nezabýval-li se vůbec otázkou právního důvodu užívání bytu žalobci, tj. platností nájemní smlouvy ze dne 5. 2. 1992), bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž soud nepřehlédne, že žalobní petit tak, jak je formulován („…spolu se všemi příslušníky domácnosti..“), je neprojednatelný, a rozsudek na jeho základě vydaný je nevykonatelný, když podle ustanovení věty před středníkem je výrok rozsudku závazný pro účastníky řízení, nikoli ve vztahu k osobám, s nimiž nebylo jako s účastníky řízení jednáno, a jež jsou ve výroku povšechně a nedostatečně označeni jako „všichni příslušníci domácnosti“.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( odst. l ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. listopadu 2003

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu