Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 920/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) S. Ž., a.s., zastoupenému advokátkou, a 2) 1. s. a k. v.o.s., jako správci konkursní podstaty úpadce S. Ž., spol. s r. o., za účasti Č. p. a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného 1), o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. listopadu 2002 č.j. -101, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný 1) zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.7.1999 do 30.6.2001 částku 248.007,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 1.7.2001 do zaplacení a aby jí od 1.7.2001 platil pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 11.129,80 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že u žalovaného 1) (dříve Č. Ž. a.s.) pracovala od roku 1979 jako dělnice ve výrobě (slévárenská dělnice) a že ke konci roku 1994 se u ní „výrazně začala projevovat“ nemoc z povolání, zařazená v seznamu nemocí z povolání pod č. 29 (syndrom karpálního tunelu vpravo a radiální styloiditida vpravo). Protože po operaci karpálního tunelu na pravé ruce v lednu 1995 již nemohla dále vykonávat stávající práci, od 1.6.1995 po ukončení pracovní neschopnosti nastoupila u žalovaného 1) na základě dohody o změně pracovní smlouvy na méně placené místo účetní. Žalovaný 1) jí sice poskytl (prostřednictvím vedlejšího účastníka) náhradu za bolest, za ztížení společenského uplatnění a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, odmítá jí však nahradit ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která jí vzniká od června 1995; žalobkyně tento nárok uplatnila „vědoma si možné námitky promlčení“ až od 1.7.1999.

Žalovaný 1) namítal, že smlouvou o prodeji části podniku ze dne 12.12.1994 prodal provoz slévárny v Ž. (kde žalobkyně v té době pracovala) S. Ž. spol. s r.o., přičemž „v souladu se smlouvou a zejména § 480 obchodního zákoníku“ přešly na kupujícího práva a závazky vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku podle seznamu, ve kterém byla uvedena i žalobkyně. Žalovaný 1) sice byl posledním zaměstnavatelem žalobkyně před nahlášením nemoci z povolání, avšak za škodu jí způsobenou neodpovídá, neboť žalobkyně u něho nepracovala za podmínek, za nichž může vzniknout nemoc z povolání.

Okresní soud v České Lípě [poté, co usnesením ze dne 27.12.2001 č.j. -50, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14.2.2002 č.j. -58 připustil, aby do řízení přistoupila jako žalovaná 2) S. Ž. spol. s r. o. (která je nyní v konkurzu a se sídlem v H., Š. č. 471)] mezitímním rozsudkem ze dne 20.6.2002 č.j. -82 rozhodl, že „žalovaná 2) odpovídá za škodu způsobenou žalobkyni nemocí z povolání“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na základě smlouvy o prodeji části podniku (provozu slévárny v Ž., kde vznikla nemoc z povolání žalobkyně, zjištěná ke dni 13.4.1995) uzavřené dne 12.12.1994 mezi žalovanými přešla na žalovanou 2) „v souladu s § 480 obch. zák“ práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalovaným 1) a žalobkyní, včetně povinnosti k odškodnění nemoci z povolání žalobkyně. Na tomto závěru podle jeho názoru „nic nemění skutečnost“, že žalobkyně z důvodu dlouhodobé pracovní neschopnosti (v níž byla i v okamžiku přechodu práv a povinností týkajících se předváděné části podniku) fakticky žádnou práci u žalované 2) nevykonávala a že od 1.6.1995 nastoupila u žalovaného 1) jako účetní.

K odvolání žalobkyně a žalované 2) Krajský soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26.11.2002 č.j. -101 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „základ žalobního nároku je zcela opodstatněný ve vztahu k žalovanému 1)“. Odvolací soud zdůraznil, že ve smyslu ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce odpovídá za škodu vzniklou nemocí z povolání zaměstnavatel, u kterého zaměstnanec naposledy pracoval, přičemž podle jeho názoru „zákon má nepochybně na mysli faktický, tj. skutečný výkon práce, v tomto případě výkon práce slévárenské dělnice; jakýkoliv jiný výklad by šel proti účelu a smyslu právní úpravy odpovědnosti za nemoc z povolání“. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že žalobkyně od roku 1979 pracovala u žalovaného 1) jako slévárenská dělnice „až do doby, kdy se podrobila operaci karpálního tunelu na pravé ruce – nejpozději 25.1.1995“, a poté z důvodu snížené pracovní schopnosti uzavřela s žalovaným 1) dne 29.5.1995 dohodu o změně pracovní smlouvy ohledně druhu práce na účetní [což „nelze vyložit jinak, než, že žalovaný 1) v té době považoval žalobkyni stále za svoji zaměstnankyni“], kterou vykonávala až do roku 1997, kdy jí byl přiznán plný invalidní důchod, odvolací soud dovodil, že „podmínky pro vznik odpovědnosti za nemoc z povolání jsou zcela na straně žalovaného 1)“, u kterého 14 let pracovala za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání. Skutečnost, že žalobkyně byla uvedena na seznamu zaměstnanců v příloze kupní smlouvy o prodeji části podniku ze dne 12.12.1994, nemůže mít podle jeho názoru za následek odpovědnost žalované 2), neboť žalobkyně fakticky nikdy k žalované 2) do pracovního poměru nenastoupila, nebyla jí přidělena žádná práce, žádnou práci u ní neodvedla a tudíž „u žalované 2) nepracovala za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Namítal, že podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce nemůže nést odpovědnost za škodu způsobenou žalobkyni nemocí z povolání, neboť smlouvou o prodeji části podniku ze dne 12.12.1994 prodal provoz slévárny v Ž., ve kterém vznikla žalobkyni nemoc z povolání, žalované 2), na niž na základě této skutečnosti podle ustanovení § 476 a násl. obch. zák. přešla veškerá práva a závazky převáděné části podniku, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům provozu slévárny. Okamžikem podpisu této smlouvy tudíž žalovaná 2) převzala i povinnost k odškodnění nemoci z povolání žalobkyně „nezávisle na tom, zda žalobkyně začala pro žalovanou 2) ve skutečnosti vykonávat práci“. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (, věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Odpovědnost za škodu při nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.2.1979 žalobkyně pracovala u žalovaného 1) (dříve Č. Ž. a.s.) jako slévárenská dělnice v provozu slévárny v Ž., za podmínek z nichž vzniká nemoc z povolání uvedená v příloze č. 1 (seznam nemocí z povolání) tehdy platné pod položkou 29, tj. onemocnění kostí, kloubů, šlach a nervů končetin z dlouhodobého, nadměrného, jednostranného zatížení. V době pracovní neschopnosti žalobkyně žalovaný 1) smlouvou o prodeji části podniku ze dne 12.12.1994 s účinností k témuž datu prodal provoz slévárny v Ž. žalované 2) S. Ž. spol. s r.o. (od 2.4.2003 v konkursu). Podle lékařské zprávy MUDr. H. ze dne 25.1.1995 byla žalobkyně k tomuto datu „po operaci karpálního tunelu na pravé ruce a v důsledku těžké práce má sníženou (pracovní) schopnost vpravo“. Po ukončení pracovní neschopnosti žalobkyně dne 1.6.1995 nastoupila u žalovaného 1) na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 29.5.1995 jako účetní; tuto práci vykonávala až do 23.10.1997, kdy byl její pracovní poměr k žalovanému 1) rozvázán dohodou z důvodu odchodu do plného invalidního důchodu. Dne 7.12.1998 vystavila nemocnice v Ú., oddělní nemocí z povolání, hlášení nemoci z povolání (syndrom karpálního tunelu vpravo a radiální styloiditida vpravo) s datem zjištění ke dni 13.4.1995.

Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení otázky, který z žalovaných nese odpovědnost za škodu způsobenou žalobkyni nemocí z povolání (tj. který z žalovaných je v daném sporu pasivně věcně legitimován), především podstatné, zda na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne 12.12.1994 přešla na žalovanou 2) práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobkyně k žalovanému 1), včetně závazku k náhradě škody způsobené žalobkyni nemocí z povolání.

Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je (ve znění účinném v době uzavření smlouvy o prodeji části podniku ze dne 12.12.1994, tj. ve znění účinném před 1.10.1995, kdy nabyl účinnosti , kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře) upraven v ustanoveních až 251b (ustanovení zák. práce upravuje uspokojení nároků zaměstnanců zaměstnavatele, který byl zrušen). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele však dochází nejen podle uvedených ustanovení , ale i v dalších případech stanovených právními předpisy (srov. např. nebo a obch. zák., , o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele (dosavadního subjektu odpovědnostního vztahu) na jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.6.1999 sp. zn , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 6, roč. 1999, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38, roč. 1995). Proto již z tohoto hlediska nemůže mít - jak k tomu dospívá, byť z nepřiléhavých důvodů, i odvolací soud - právní význam skutečnost, zda vůbec, popřípadě v jakém rozsahu, byl v kupní smlouvě o prodeji části podniku uzavřené dne 12.12.1994 mezi žalovanými sjednán v rámci přechodu práv a povinností na nabyvatele též přechod pracovněprávních vztahů včetně závazků z odpovědnostního vztahu vůči žalobkyni, neboť v tomto směru není vůli účastníků přiznávána jakákoli relevance.

Převáděný podnik (jeho část tvořící samostatnou organizační složku) představuje jako organizovaný útvar nejen určitý soubor věcí, práv, a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění jeho úkolů. Organickou součástí tohoto souboru (jeho části) je i osobní prvek (zaměstnanci v něm působící). V zájmu zachování této jednoty hmotných, osobních i nehmotných složek podnikání, jež jsou ve svém souhrnu předpokladem ekonomické funkčnosti podniku, právní předpis stanoví, že práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku (jeho části) přecházejí z prodávajícího na kupujícího (srov. § 480, § 487 obch. zák.).

K základním právům a povinnostem vyplývajícím z pracovního poměru náleží - kromě jiného - povinnost (a právo) zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu, vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy nebo kolektivní nebo pracovní smlouvou, a tomu odpovídající povinnost (a právo) zaměstnance podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň [§ 35 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce]. Z povahy věci vyplývá, že uvedená práva a povinnosti kupující přejímá v té kvalitě a s těmi vlastnostmi, jimiž se vyznačovaly u prodávajícího, včetně podmínek, za kterých je vykonáván sjednaný druh práce; okamžikem odevzdání podniku (jeho části) kupujícímu a převodem vlastnického práva k podniku na kupujícího dochází - nazíráno z hlediska zaměstnance - pouze ke změně jednoho ze subjektů pracovněprávního vztahu - zaměstnavatele, zatímco vlastní obsah pracovněprávního vztahu zůstává nedotčen. Jestliže tedy zaměstnanec vykonává práci podle pracovní smlouvy za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, přejímá nový zaměstnavatel práva a povinnosti z tohoto pracovněprávního vztahu s touto vlastností v nezměněné kvalitě, bez ohledu na to, kdy (zda vůbec) bude případně zjištěna nemoc z povolání. Protože rozsah přecházejících práv a povinností z pracovněprávních vztahů je v zásadě vymezen mírou práv a povinností, která dosavadnímu zaměstnavateli vyplývají z trvajících (existujících) pracovních poměrů k zaměstnancům, jichž se přechod týká, není z hlediska uvedených závěrů významné, že výkon pracovněprávního závazku je v okamžiku přechodu dočasně suspendován z důvodu některé z překážek v práci podle ustanovení § 124 až § 130 zák. práce.

Z uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném případě na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne 12.12.1994 přešla na žalovanou 2) okamžikem prodeje části podniku - provozu slévárny v Ž. - rovněž veškerá práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobkyně upínající se k jejímu existujícímu (trvajícímu) pracovnímu poměru k žalovanému 1), u něhož vykonávala práci slévárenské dělnice za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byla později postižena. Na tomto závěru nic nemění okolnost, že žalobkyně byla v době uzavření smlouvy o prodeji části podniku dne 12.12.1994 v pracovní neschopnosti a že k žalované 2) „fakticky nikdy do pracovního poměru nenastoupila“, neboť ustanovení § 480 obch. zák. touto skutečností přechod práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nepodmiňuje a neváže na ni ani vznik odpovědnostního vztahu podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce u nového zaměstnavatele. Opačný závěr nelze dovozovat - jak se mylně domnívá odvolací soud v napadeném rozsudku - ani ze skutečnosti, že žalobkyně (ať již z jakéhokoliv právního důvodu) přestala být v pracovním poměru u nového zaměstnavatele - žalované 2) a že od 1.6.1995 nastoupila u žalovaného 1) jako účetní, neboť nové skutečnosti, které nastanou poté, co přechod práv a povinností proběhl, nemohou být - jak z logiky věci plyne - pro posouzení této otázky významné.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení ( část věty za středníkem, věta první ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (, část věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. listopadu 2003

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu