Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1695/2003

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 10. 6. 2002, č. j. -82, jímž okresní soud – kromě toho, že předchozí provedení exekuce prohlásil za nepřípustné – nařídil provedení výkonu rozhodnutí (nařízeného usnesením z 25. 9. 1998) přestěhováním povinného a všech, kdo s ním bydlí na základě jeho práva, a jejich věcí do ubytovny.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný včasným (viz též usnesení tzv. velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2003 pod poř. č. 7) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje ze svého závěru, že rozhodnutí „má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, a které odůvodňuje poukazem na ustanovení , zjevně ve znění účinném od 1. 1. 2001. Vadu řízení přitom spatřuje jednak ve svém nepřesném označení a (vůbec) v neurčitosti výroku usnesení soudu prvního stupně, potvrzeného napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, a jednak v tom, že mu byl ustanoven opatrovník (který navíc nehájil jeho zájmy), ač pro takový postup nebyly splněny procesní podmínky. V dovolání také vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů obou stupňů, že oprávněný prokázal zajištění odpovídající bytové náhrady, a konečně namítá, že smlouva (neobsahující ani ověření podpisů jejích účastníků) o zajištění ubytování, původně nedatovaná, byla odvolacímu soudu předložena již doplněná o datum.

Při zkoumání přípustnosti dovolání musel Nejvyšší soud věc posoudit nejdříve z intertemporálního hlediska. Soud prvního stupně – byť bez výslovného odkazu na bod 27. hlavy I, části 12 – správně rozhodl „podle dosavadních právních předpisů“ (rozhodl o návrhu na provedení exekuce nařízené již před účinností novely, totiž 25. 9. 1998), tedy podle ve znění účinném do 31. prosince 2000, i když usnesení vydal 10. 6. 2002. Odvolací soud pak – ač v napadeném usnesení (z 2. 4. 2003) uvedl složení senátu, a připojil poučení o dvouměsíční lhůtě k podání dovolání – rozhodl v souladu s ustanovením bodu 15. in fine, hlavy I, části 12 , tedy rovněž správně podle ve znění před novelizací. Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je nutno - oproti očekávání povinného – použít ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „ “) i pro účely posouzení přípustnosti dovolání (viz bod 17., hlavy I, části dvanácté ).

V tomto ohledu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení , a O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.

Ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takovéto vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti ( ), z obsahu spisu nevyplývají; namítnutá nesprávnost usnesení o ustanovení opatrovníka povinnému je sama o sobě k založení přípustnosti dovolání nezpůsobilá. Ustanovení opatrovníka bez splnění podmínek zakotvených v je sice nesprávným postupem soudu, jímž byla účastníku odňata možnost před soudem jednat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 8. 2001, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2003, pod poř. č. 10), o takový případ však v souzené věci nešlo. Usnesení soudu prvního stupně (vydané v souladu s ustanovením bez jednání), později potvrzené napadeným usnesením odvolacího soudu, bylo totiž – vedle opatrovníka – doručeno posléze také zvolenému zástupci povinného (č. l. 85), jím sepsané odvolání krajský soud jako včasné věcně projednal a ve svém rozhodnutí se s jeho odvolacími argumenty vypořádal (k závěru, že o odnětí možnosti jednat před soudem nejde, má-li účastník možnost uplatnit svou procesní obranu v pozdější fázi /a tedy i v odvolacím/ řízení, srov. též např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 20. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2002 pod poř. č. 185 na str. 737 zdola).

Dovolání není přípustné ani podle , jelikož napadené rozhodnutí není (ve výroku o věci samé, tedy o nařízení provedení exekuce) usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).

Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením , a to proto, že ji ve výroku (poučení připojené k odůvodnění rozhodnutí založit přípustnost dovolání způsobilé není) svého usnesení odvolací soud nevyslovil (odstavec 1), a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinný nevznesl (odstavec 2).

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání – aniž se mohl zabývat otázkou jeho důvodnosti – podle ustanovení a jako nepřípustné bez jednání ( věta první ) odmítl.

Povinný z procesního hlediska – podáním nepřípustného dovolání – zavinil jeho odmítnutí, oprávněnému, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení věty první (per analogiam), a výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. října 2003

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu