Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1282/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 30.000,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný u ní pracoval na základě pracovní smlouvy od 1.10.1994 do 31.8.1998 jako obchodní zástupce a že v „dodatku“ k pracovní smlouvě ze dne 2.1.1997 se mimo jiné zavázal, že „po dobu 2 let po případném ukončení pracovního poměru u žalobkyně nebude využívat informace získané u žalobkyně ve prospěch svůj či ve prospěch třetích osob“. Protože žalovaný tento závazek nedodržel (v uvedeném období začal samostatně podnikat pod obchodním jménem H. v totožném předmětu činnosti jako žalobkyně a nabízí stejný sortiment zboží a obdobné obchodní podmínky jako žalobkyně, a to i jejím zákazníkům), vznikla mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 30.000,- Kč.

Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 29.6.1999 č.j. -29 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalovanému na nákladech řízení 4.725,- Kč k rukám jeho „právního zástupce“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že konkurenční ujednání uvedené v dodatku k pracovní smlouvě ze dne 2.1.1997 (včetně sjednání smluvní pokuty) je neplatné pro rozpor se (žádné ustanovení tohoto předpisu, který „je konstruován jako norma kogentní povahy“, takové ujednání neumožňuje a navíc se jím zaměstnanec předem vzdává svých práv), jakož i s d, které zakotvuje právo každého občana na svobodnou volbu povolání, podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti. Neplatnost tohoto ujednání podle jeho názoru vyplývá rovněž z ustanovení obč. zák., podle něhož je neplatnou dohoda, kterou se někdo vzdává práv (v daném případě práva zakotveného v y), jež mu mohou v budoucnu teprve vzniknout, a mimo to také z ustanovení obč. zák., neboť předmětné ujednání svým obsahem a účelem odporuje zákonu nebo jej obchází. Soud prvního stupně proto dovodil, že uplatněný nárok není důvodný.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10.10.2001 č.j. -44 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalovanému na nákladech odvolacího řízení 2.289,30 Kč k rukám JUDr. R. K. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně posoudil konkurenční ujednání účastníků jako neplatné „jak s odkazem na d, tak i na ust. a c) zák. práce s přihlédnutím k ust. , a zák. práce“ i z hlediska ustanovení obč. zák., přičemž - jak zdůraznil - ujednání o smluvní pokutě je neplatné i proto, že na rozdíl od občanského a obchodního zákoníku tuto specifickou formu zajištění závazku nezakotvuje. Závěr o tom, že zákaz využívání znalostí nabytých u žalobkyně, vyplývající pro žalovaného z předmětného ujednání, představuje „klasické porušení y ( a )“ odvolací soud učinil vycházeje z názoru, že nemohl-li by žalovaný využívat znalostí získaných v konkrétním oboru, ať již je nabyl v rámci přípravy na výkon profese nezávisle na žalobkyni nebo až v rámci trvání pracovního poměru u ní, „potom by tento kvalitativní posun z hlediska jeho pracovních či podnikatelských předpokladů se pro něj stal výrazně limitujícím a omezujícím svobodu jeho výběru a volby zaměstnání či podnikání“, neboť by své nově získávané znalosti a dovednosti nemohl svobodně využívat. Neplatnost konkurenčního ujednání odvolací soud současně spatřoval i v jeho neurčitosti ( obč. zák.), neboť v něm podle jeho názoru „zcela evidentně chybí vymezení jasných mantinelů“, kterými by se žalovaný mohl řídit, aby mu bylo zřejmé, kdy je jeho jednání v souladu a kdy v rozporu s jeho závazkem.

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že odvolací soud náležitě nepřihlédl a „s potřebnou pečlivostí objektivně nezhodnotil“ její námitky ohledně platnosti ujednání o smluvní pokutě obsaženého v dodatku k pracovní smlouvě ze dne 2.1.1997. Podle jejího názoru závěr soudů, že v roce 1997 neumožňoval platně sjednat konkurenční doložku v takové podobě, v jaké ji účastníci sjednali, není správný především „s ohledem na obvyklost sjednávání takových doložek v praxi, na nutnost ochrany know-how zaměstnavatelů vůči zaměstnancům, na dikci ustanovení zák. práce, která nevylučovala sjednání takové konkurenční doložky“, a nelze přehlédnout ani okolnost, že novela s účinností od 1.1.2001 tuto možnost výslovně zavádí. Výklad a aplikaci zákona v tom smyslu, že sjednání konkurenční doložky je v rozporu s kogentním charakterem , dovolatelka považovala „nejen za nemorální, ale zejména za protiústavní z hlediska charakteru našeho právního řádu a jeho samotných základních principů“. Kromě toto dovozovala, že sjednání sankce za porušení povinnosti nečinit po dobu 2 let po skončení pracovního poměru to, co bylo dobrovolně ujednáno a souhlasem žalovaného ve smlouvě potvrzeno, „je třeba považovat za přiměřené, co do druhu a výše sjednané sankce, která měla především výstražný a preventivní smysl a význam“. Ani z tohoto důvodu tedy nelze vytknout sporné konkurenční doložce a z ní vplývajícímu nároku žalobkyně protiprávnost, zvláště za situace, kdy - jak zdůraznila – žalovaný „zcela prokazatelně v rámci svého podnikání bezprostředně po skončení pracovního poměru u žalobkyně participoval na jejím know-how a získal z jeho využití prospěch, který převyšoval výši sjednané smluvní pokuty“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „ ” (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [ ]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ( ).

Podle ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení nejen tehdy, jestliže ve výroku svého potvrzujícího rozsudku návrh zamítne, ale i v případě, že o návrhu účastníka - v rozporu se zákonem - vůbec nerozhodne.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky] nebo rozhodl-li soud v rozporu se zákonem. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.

Protože postupem podle ustanovení může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatelka nenapadá), že žalovaný pracoval u žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 3.10.1994 jako „obchodní zástupce“. Dne 2.1.1997 účastníci uzavřeli dohodu označenou „Dodatek k pracovní smlouvě“, v níž se žalovaný mimo jiné (v části nazvané „Konkurenční ustanovení“) zavázal, že „během práce u žalobkyně a po dobu 2 let po případném ukončení pracovního poměru u žalobkyně nebude využívat informace získané u žalobkyně ve prospěch svůj či ve prospěch třetích osob“. Pro případ nedodržení uvedeného závazku byla mezi účastníky sjednána „smluvní pokuta“ ve výši 30.000,- Kč „za každý jednotlivý případ“. Pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 31.8.1998; žalovaný začal samostatně podnikat ve stejném předmětu činnosti jako žalobkyně (koupě a prodej spojovacího materiálu) ještě za trvání pracovního poměru u žalobkyně.

Za tohoto skutkového stavu odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil mimo jiné právní otázku, zda ujednání účastníků obsažené v dohodě ze dne 2.1.1997 (v její části nazvané „Konkurenční ustanovení“) je platným právním úkonem. Poznatky, jež byly získány v souvislosti se sledováním pravomocných rozhodnutí soudů (srov. o soudech a soudcích, ve znění pozdějších změn a doplňků), nasvědčují tomu, že tato právní otázka je odvolacími soudy dosud rozhodována rozdílně (její výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil). Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( , věta první ), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V rámci posuzování platnosti ujednání účastníků obsaženého v dohodě ze dne 2.1.1997 (v její části nazvané „Konkurenční ustanovení“) je třeba - z hlediska určení povahy práv a povinností, které mají být obsahem právního vztahu tímto právním úkonem založeného - přihlédnout především ke skutečnosti, že jeho předmětem měla být ochrana žalobkyně po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před činností žalovaného, která by měla soutěžní povahu. Předmětem ochrany měly být - jak uvádí dovolatelka i jak se podává z obsahu samotného ujednání – její „know-how“, tedy - jinak řečeno - skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné a mají být podle vůle podnikatele utajeny. Z uvedeného vyplývá, že se jednalo o ujednání vyplývající z ochrany obchodního tajemství (srov. až obch. zák.) upravující vzájemné vztahy účastníků v době po skončení jejich pracovního vztahu. Protože možnost sjednání tzv. konkurenční doložky nebyla ještě v té době jako smluvní typ v českém právním řádu upravena (srov. bod 18. , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), příslušelo platnost ujednání účastníků vzhledem k jejich obsahu posuzovat na základě příslušných ustanovení občanského, resp. obchodního zákoníku. S přihlédnutím k tomu, že vlastní podstatou posuzované věci zůstává zachování rovnosti účastníků v jejich právu podnikat garantované Čl. 26 odst. 1 d (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995 sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73, na který odkazuje sama dovolatelka), je třeba - s ohledem na uvedenou maximu - především zvažovat vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání ze dne 2.1.1997 vyplývaly.

Převzetí povinnosti, aby žalovaný využíval po skončení pracovního vztahu svojí odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu, nepochybně zakládá nerovnost účastníků v jejich právu podnikat. Proto je tím spíše odůvodněn požadavek, aby tomuto závazku odpovídal jiný závazek žalobkyně, který by uvedené omezení kompenzoval. Z uvedených důvodů je třeba chápat ujednání o tzv. konkurenční doložce jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.4.2002 sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, roč. 2002, pod poř. č. 132). Protože v daném případě výraznému omezení žalovaného po dobu 2 roků v jeho právu podnikat neodpovídá jakýkoliv závazek žalobkyně, je závěr odvolacího soudu o neplatnosti tohoto ujednání účastníků – byť založen na ne zcela přiléhavých důvodech - správný.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, a , věty první , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. října 2003

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu